Český prezident Miloš Zeman ušel během svého prvního funkčního období kus cesty. Klopýtavě tak dospěl od okamžiku, kdy se na Hradě nadšeně vymezil proti odporu svého předchůdce Václava Klause k Evropské unii, až do fáze, kdy nyní už při každé příležitosti opakuje, že by byl pro referendum o vystoupení z EU.  I když on by prý při „czexitu“ hlasoval proti.

Stojí za to si tento Zemanův obrat – z nějž mají nepochybně radost jeho četní ruští přátelé – důkladněji rozebrat a připomenout cestu, jak k němu dospěl.

To byly časy

Byl 3. duben 2013 a po stožáru na prvním nádvoří Pražského hradu se vzhůru sunula vlajka Evropské unie.

Tehdy na svého nového přímo zvoleného prezidenta lidé veřejně pískali a pokřikovali v jeho nové roli asi poprvé. Nikoli však pro jeho přátelský vztah k Číně, k Putinovi či kavkazským diktátorům; demonstranti před Bránou Gigantů ho plísnili za to, že je „lokajem Barossa“.

Byly to časy, kdy se Zeman na Hradě teprve rozkoukával, Vratislav Mynář byl kancléřem sotva dva týdny, poradce Martin Nejedlý si zatím jen vyhlížel svou hradní kancelář, mluvčím ještě nebyl Jiří Ovčáček a do areálu Pražského hradu se dalo vejít bez dlouhého čekání na bezpečnostní prohlídku.

Veřejné přihlášení se k evropské integraci, vytažení modré unijní vlajky o rozměru šest krát čtyři metry vysoko nad pražské střechy a podpis Václavem Klausem odmítané novely Lisabonské smlouvy byly první viditelné zahraničně-politické počiny nového prezidenta.

Odpůrci EU, a v tu chvíli i Miloše Zemana, drželi transparenty s nápisy „Byli jsme před EU, budeme i po ní“ či „Chceme referendum o vystoupení z EU“. Neuplynuly ani tři roky a Zeman se mohl na nádvoří procházet s podobným heslem nad hlavou.

Už v červenci 2016, krátce po britském hlasování o vystoupení z EU, prohlásil, že by podpořil jak referendum o vystoupení Česka z EU, tak ze Severoatlantické aliance. S dodatkem, že on by samozřejmě „z tisíce různých důvodů“ hlasoval proti.

„Řeknu vám ten tisící druhý. Česká republika dostává každoročně z EU o 200 miliard korun více, než do Bruselu vrací. Dvě stě miliard je pětina českého státního rozpočtu. Jen blázen se vzdává tak velkého množství peněz,” řekl na jednom ze svých setkání s občany.

Jinými slovy – až tento penězovod vyschne (a to se dříve nebo později stane; z České republiky se stane čistý plátce a nikoli čistý příjemce) tento primitivní důvod pro setrvání v EU podle prezidenta pomine.

Brexit, grexit, chceme euro

Miloš Zeman sám sebe konzistentně označuje za eurofederalistu, k EU a jejím představitelům je zároveň velmi kritický (což se samozřejmě nijak nevylučuje).

Odpovědnost za brexit proto nesvaluje na samotnou Velkou Británii, ale na všechny vedoucí představitele EU: předsedu Evropské komise Jeana-Clauda Junckera, šéfa Evropské rady Donalda Tuska či evropskou ministryni zahraničí Federicu Mogheriniovou.

Brity podle něj odradila od členství hlavně politika EU „zásobující členské země naprosto nesmyslnými předpisy“.

„Nedivte se, že když byrokratičtí šílenci vydávají takové směrnice, a přitom nejsou schopni například ochránit vnější hranice EU před migrační vlnou, že se vám toto vedení jinak skvělého projektu zhnusí a že ho opustíte. To je podle mého názoru skutečně základní příčina brexitu,“ řekl Zeman krátce po brexitu Rádiu Impuls.

Jinak prý ale v budoucnost Evropské unie věří a jako bývalý prognostik dokonce odhaduje, že „se za těch dvacet let možná Británie do Evropské unie znovu vrátí“. I když by to měla být jiná unie; taková, která se „nebude plést do záležitostí suverénních národních států a bude směřovat jako celek k nejúspěšnějšímu modelu své části, skandinávskému modelu sociálního státu.“

Navzdory tomu, že ze skandinávských států je členem eurozóny pouze Finsko, Zeman patří mezi zastánce společné evropské měny a toho, aby euro výhledově přijalo i Česko.

Jakkoli jde primárně o politické rozhodnutí vlády, přizpůsobuje tomu prezident i své nominace do bankovní rady ČNB – ať už jde o guvernéra Jiřího Rusnoka či dva nové členy bankovní rady Oldřicha Dědka (od roku 2007 byl Národním koordinátorem zavedení eura) a Marka Moru (naposledy byl ředitelem pro rozpočet, daňovou a regionální politiku na generálním sekretariátu Rady Evropské unie).

Zeman euro považuje za stabilní měnu a Česko by podle něj mělo přijmout společnou evropskou měnu „pokud možno první den poté, co z eurozóny odejde Řecko“, nechal se slyšet v kupříkladu v prosinci 2015.

„Má jediná obava ze zavedení eura při současné podobě stabilizačního mechanismu je ta, že by český daňový poplatník platil řecké dluhy. Byl jsem velmi zklamaný z výsledku jednání, která už téměř směřovala k takzvanému grexitu a nakonec skončila tím, že Řecko v eurozóně zůstalo,“ řekl Zeman.

Od Haidera k Hoferovi

Schopnost nebrat si servítky nejen vůči lidem, ale i státům, je už Zemanův „trademark“. Z roku 2000 si to pamatuje Rakousko; Zeman byl českým premiérem a v čele Svobodné strany Rakouska (FPÖ) stál korutanský hejtman Jörg Haider.

Tehdy byl Zeman hlasitým zastáncem toho, aby Evropská unie zmrazila vztahy s Rakouskem, právě kvůli účasti Svobodných ve vládě a varoval, že Praha se k unijním sankcím připojí.

„Čím dříve se Rakušané zbaví pana Haidera a jeho postfašistické strany, tím lépe,“ prohlásil Zeman i o dva roky později a nastartoval tak sérii diplomatických nót a protestů. Střih. Je září roku 2016 a Zeman na Pražském hradě oficiálně přijímá Norberta Hofera, kandidáta na rakouského prezidenta za kdysi tak odmítané FPÖ .

„Máme podobné pochybnosti ve věci migrace. Lidskost vůči uprchlíkům ano, ale ne přetížení vlastní země,“ pochvaloval si Hofer před setkáním se Zemanem podobný světonázor.

Český prezident Hoferovi nepokrytě fandil nejen kvůli společné protiuprchlické rétorice. Prý i kvůli tomu, že nemá rád zelené, za něž kandidoval Hoferův protivník a nový rakouský prezident Alexander Van der Bellen.

Letos na konci června se přeci jen se svým rakouským protějškem sešel na Pražském hradě. A tam – prý žertem – prohodil: „Když už jednou byla Praha centrem Evropy, nebyl by tak špatný nápad přestěhovat sídlo EU z Bruselu do Prahy a vrátit se k efektivní tradici císařů.“

Jenže na Zemanovy nápady, tzv. bonmoty či jiné projevy, už ale mnoho západních státníků není zvědavo. Český prezident na oficiální cesty směrem k vyspělým demokraciím vyráží jen sporadicky.

Nedávná soukromá audience u královny byla výjimkou, symptomatické však bylo, že na českého prezidenta si neudělala čas britská premiérka, ale jen ministr zahraničí.

I to je důvod (jeden z důvodů), proč se Zeman a jeho suita tak často a ráda obrací na Východ – do Ruska, do Číny a kavkazských republik.

Nesmazatelnou ukázkou toho, jak se Zemanova osa zahraniční politiky na ose západ–východ vychýlila, jsou manévry spojené s návštěvou čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v březnu 2016.

A není náhodou, že po zrušené (či snad nikdy řádně nedojednané) schůzce s americkým prezidentem Donaldem Trumpem v Bílém domě má Zemanův zahraničně-politický itinerář už jen jednu velkou cestu – podzimní setkání s Vladimirem Putinem v Kremlu.

Rudá vlajka Číny spolu s ruskou trikolorou zkrátka na Pražském hradě zcela zastínily tu modrou unijní. Tu, co už před více než čtyřmi lety tak slavnostně stoupala k nebi za zvuků Ódy na radost.