Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Milan Zelený: Úkoly pro české novináře

 - 

2117512295_24e409bf9d_zZarko Drincic - Yesterday news” Autor: Zarko Drincic

Média nelze ovlivňovat, hlídat, nebo regulovat – pokud má žurnalistika zůstat profesí. Jejich hledání pravdy lze ovšem napomáhat. Tím, že mediální zprávy, fakta a „pravdy“ budou ověřovány, konfrontovány a porovnávány s jinými zdroji. Internet, společenské (nikoli sociální) sítě a mladí dobrovolníci to dělají již dnes a v únosné kvalitě.

Čtenáře je třeba vést ke skepsi, rozpoznání monopolních postavení, vyhledávání různorodých zdrojů a uvědomění si potenciálu faktické, nekomentované zprávy (nejcennějším darem pro samostatně myslící lidi jsou tak hlavně zprávy,  jež běží v takzvaném crawlu – textově na spodku televizních obrazovek)

Faktum či zpráva jsou jako hrubý, neopracovaný diamant, který se dá ještě zpracovat do celé řady tvarů, funkčních ploch a pravdivých odrazů individuálně vlastního pohledu na svět a jeho dění, vlastního světového názoru (Weltanschauung), který by každá inteligentní bytost měla po celý svůj život vytvářet, testovat a rozvíjet.

Mít vlastní názor!

Lidé bez vlastního pojetí světa, tj. neinformovaní nebo špatně informovaní, jsou nejlepší potravou pro manipulátory, lháře, politiky, podvodníky, ideology a ostatní konzumenty zmatených, naivních nebo neznalých lidí – tak jako vojáci bez přesvědčení jsou odjakživa nejlepším krmivem pro kanony (viz dnešní Ukrajinu).

Když se občas podaří, s pomocí medií a jejich propagandy (jiná propaganda, než mediální, neexistuje) vypěstovat monokulturu názoru, myšlení a chování (viz nacismus, bolševismus, komunismus, atp.), pak se lidé stávají snadnou kořistí politických manipulátorů. Důsledky zde není třeba popisovat (viz např. můj související text). Boj proti monokultuře, stejnosti a myšlení „v zákrytu“, boj proti žlutě kvetoucím lánům lidské řepky, je výsadním, ušlechtilým a často již zapomenutým posláním žurnalismu jako profese.

Nechtějme být stejní

Žijeme ve světě neuvěřitelné stejnosti. Individuální, místní, regionální i národní specifika jsou sežehleny do masovosti v kulturní, společenské, hospodářské i vzdělanostní sféře. Podobné “žehlící“ procesy probíhají v podnicích, na univerzitách, ve školkách, ve vědě, technologii, inovacích…

Máme k tomu různé akreditační komise, politické strany, standardy, „nejlepší praktiky“, regulace, centralizované zdroje, franšízové řetězce, klišé Je suis Charlie, atp. – vše zaměřeno k vymýcení diferenciace, různosti a různorodosti. Monokultura vzkvétá všude kolem nás, a kvete žlutě.

Příroda se ubírá opačnou cestou: preferuje rozmanitost, statisíce druhů, plejády tvarů a chování, ve stálém pohybu zanikání a vznikání; příroda nesnáší monokulturu a opovrhuje vakuem. Její rozmanitost proniká do nejhlubších oceánů, nejrozsáhlejších pouští a nejtrvalejších ledovců. A všechna ta nesmírná různorodost je zároveň provázaná a propojená, jakoby to vše byl jediný organismus. Proč? Aby přežila, aby alespoň část nebo něco z ní mohlo přežít kalamity, posuvy a transformace. Monokultura nikdy neměla a nemá šanci. Ani dnes.

Jediné co stojí mezi námi a žlutou monokulturou jsou – media. Media poskytují právě tu provázanost, propojení a sepětí různorodosti myšlenek, preferencí, názorů, pohledů a chování lidských druhů. Media jsou o komunikaci, ne o propagandě.

Úloha médií: zprostředkovat výměnu názorů

Co je komunikace? Komunikace je vytváření prostředí pro vzkvétání všech nejrůznějších, životaschopných lidských komunit. Komunikace vede k akci, k rozhodování a k chování; komunikace není stenografický přenos informací nebo bezmyšlenkovité přejímání myšlenek druhých lidí.

Selžou-li media v této roli, skončíme v monokultuře a, nutně, odumřeme. Proto media nesmí přijmout ten či onen pohled, tu či onu ideologii, ten či onen světový názor. Media musí zůstat nad tím vším právě proto, aby mohla propojovat různorodost do organismu, ne uzavírat organismy do klecí monokulturních kvádrů stejnosti.

Pokud se o takovou globální provázanost nepostarají tradiční media, zcela určitě je zastoupí společenské sítě a v blízké budoucnosti i atmosferický internet (projekt Google) přes satelity, dróny a balóny, který doručí superrychlý internet zadarmo a do celého světa. Zprávy si tak bude vytvářet každý jedinec sám, samoobslužně, z nepřeberného menu faktických vstupů a kontrastních interpretací. Hodiny již tedy bijí…

Jak to dělají jinde? Kašlete na to!

Kritický nedostatek touhy po hledání vlastní cesty v České republice je do velké míry zaviněn propagací monokulturních zpráv v mediích. Situace je opravdu tristní. Každou chvíli dostávám mediální žádosti typu Jak se to dělá v zahraničí, Co můžeme zdarma okopírovat, Kde najít zdroje cizího myšlení, cizí literatury, cizích praktik a cizích hodnot.

Žádné Proč. Chybí ta baťovská touha „Uděláme si to sami“ a „To nejlepší na světě nám docela stačí.“ Chybí touha po originalitě, po vlastním prosazení i po českém podnikatelství (raději zveme a lákáme zahraniční „investory“). Chybí nám Komenský, Baťa, Čapek i Peroutka. Chybí nám pohled do budoucnosti a ten neodolatelný impuls se jí zúčastnit, na ní se podílet a ji spoluvytvářet.

Každá původní, vlastní cesta, myšlenka či inovace, obohacuje nejen nás, ale i celý svět: rozšiřuje diferencovanost, ničí monokulturu. Každá cesta přejatá, opsaná nebo opičením napodobená je nejen nekonkurenceschopná, ale ochuzuje celé lidstvo, posiluje monokulturu a přispívá ke stejnosti lidského druhu.

Jestli všichni děláme totéž, pak nejenže nemůžeme spolupracovat, ale ani komunikovat a není třeba nás ani propojovat. Spolupracovat mohou jen ti, kteří se efektivně doplňují; zbytek se jen pere o místo na slunci. V přírodě se všechny složky doplňují, ale v poli řepky jsou všechny složky stejné a doplňovat se nemohou: při první kalamitě uhynou všechny.

Brusel selhává, hledejme vlastní cesty

Žijeme ve zvláštní době, kdy politici EU nevědí jak řešit ekonomickou krizi (kopírují jen to, co již selhalo v USA), nevědí jak se stavět k Ukrajině a k Řecku, nevidí myopickou nesmyslnost tzv. „junckerismu“ nebo „nové“ hospodářské strategie Francie, atp. Není pak divu, že se i vlečení čeští politici vymlouvají na „nutnost akceptovat strategii EU“, vzdali se vlastního úsudku, českého selského rozumu, a vydali se tak cestou poškozování své vlastní země.

Za takových okolností media nemohou a nesmí jednat stejně; nemohou se jen vozit na ocásku euro-lištičky, ani se chytat šosů stejně myslícího, stenografického euro-žurnalismu. Media se musí osvobodit a ptát se stále Proč? Ne jen to prosté a v éře internetu často zbytečné Co? Nebo Jak?

Vím, že je to těžké. Sám jsem to poznal. Když jsem uvažoval kandidaturu v přímých volbách, nabízeli mě různí novináři mediální pokrytí a propagaci. „Peníze potečou proudem“, říkali; ale také: „Máme schopnosti a lidi vaši kandidaturu řídit, propagovat a organizovat; je to jen na vás. Chce to jen peníze pro nás.“ Prchal jsem, jak když po mně střelí, kandidatura-nekandidatura.

Buď je člověk profesionál, nebo není

Jsou věci, které profesionál (myslím profesní) prostě neudělá. Je to těžké, ale přitom tak snadné a hlavně: dokonale osvobozující. Není třeba se bát, že umřete hlady. A jestli je vám třeba se bát, tak do profese stejně nepatříte; pracujete prostě na zakázku vlastníka, politika nebo žoku peněz. Čtenáři, lidé i kolegové to stejně poznají.

Každá profese musí postupovat podle svého vlastního (ne vlastnického) Kodexu hodnot. Žurnalistická profese musí být vždy a všude oddaná faktům a pravdě; nesmí lhát, zkreslovat, nadlehčovat nebo dokonce zamlčovat; nesmí se nechat koupit, ani se poddat ideologii kohokoliv, atp. Zdá se toho mnoho a jeví se to velmi náročné – ale proto hovoříme o profesi, která vždy hlídá a dohlíží sama na sebe, tak jako lékaři, právníci, inženýři nebo profesoři.

V podstatě je to velmi snadné: buď jsem profesionál, anebo nejsem; své profesi musím obětovat vše, anebo ji opustit. Už sama potřeba vnějšího dohledu či regulace zpochybňuje profesi samotnou. Nikdo nemůže ohlídat profesi; jen ona sama sebe může očistit a udržet se tak v důvěře těch, kterým slouží. Alespoň na čas, který ještě zbývá.

O autorovi

Autorem článku je Milan Zelený

Nejcitovanější český ekonom v zahraničí. Působí jako profesor na Fordham University v New Yorku, Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, Xidian University v Xi´an, Fu Jen University v Taipei, Indian Institute of Technology, Kanpur a IBMEC Rio de Janeiro.