Unie učí lidi, podobně jako chovatel papoušky, spoléhat ne na sebe, ale na druhé. Různé dotace, stimuly, granty a „čerpané zdroje“ jsou směrovány jak lupičům a parazitům, tak i těm potřebným a stále více závislým, píše ve svém podobenství ekonom Milan Zelený.

***

Na fazendě „Baile“ v brazilském státě Mato Grosso do Sul, jsme se při naší expedici potkali se dvěma domácími papoušky. Krásní ptáci, klidní, milí a dokonale ochočení.

Každé ráno dostali od paní Růženky krmení bobů, ovoce a semen, každé ráno radostně zobali.

Čtěte také: Čtyři města, most, továrny… jak Jan A. Baťa měnil Brazílii

Ale každé ráno se také slétlo hejno vran, strak a jiných zlodějíčků, kteří jim potravu bleskurychle rozkradli, sezobali nebo odnesli. Ochočení, domácí papoušci zpočátku protestovali (říkala Růženka), ale později už byli ticho a jen stoicky pozorovali loupežníky, jak jim odnášejí potravu. Ani nešpitli.

Pro pozorovatele bylo tristní, jak se krásné organismy přírody podřizují lupičům, nebrání se – a dokonce ani nevydají přirozený výkřik alarmu, geneticky zakódovaný u všech přirozených a samostatných druhů.

Jiní vám to ukradli? Dostanete zas

Večer se paní domu vrátila, uviděla prázdná krmítka a automaticky přisunula novou dávku krmiva. Papoušci soustředěně a nadšeně zobali, až vše vyzobali. Vše zůstalo v pořádku.

Den po dni, rok po roku – stále totéž. Růženka opakovaně doručovala denní přísun potravin: ráno pro zloděje a šejdíře, večer pro ty hodné, klidné a tiše čekající papoušky. Papoušci se vůbec nenamáhali a čekali na svůj jistý, večerní přísun zobu; který vždy přišel, s pravidelností švýcarského chronometru.

Vznikla záviděníhodná rovnováha: přísun potravy krmil zloděje i papoušky a obě strany byly nadmíru spokojeny. Jen v kuloárech se ještě mluvilo o tzv. dlouhodobé udržitelnosti organismu.

Pak nastal zlom: Růženka onemocněla a cizí zaměstnanec sypal papouškům každé ráno celou jejich denní dávku, podle předpisu. Lupiči a zloději nadšeně žrali a zobali, papoušci klidně přihlíželi – večerní přísun však vyschl, jako řecké bankomaty. Celé papouščí dormitorium bylo plné lumpů, zlodějů a příživníků – plus dva skomírající papoušci, kteří tiše a odevzdaně čekali – na spásnou Růženku.

Udržitelnost versus pud sebezáchovy

Dlouhodobá udržitelnost ochotně a dobrovolně suplovala, obětovala a degradovala dlouhodobou sebeudržitelnost. Papoušci už byli závislí, ale ne autonomní a svéprávní: neuměli se bránit, ba ani tiše zaskřehotat.

Dlouhodobá udržitelnost není sebeudržitelnost. Když se i lidé dělí dobrovolně se zloději, a často pro ně přímo volí primát a preference, stanou se podobní miloučkým papouškům z fazendy v Mato Grosso.

A už jsme s naším podobenstvím v Evropské unii. Krmení papoušků je založeno na pravidelném přísunu “potravy“, která byla již dříve ve formě daní uzmuta a přerozdělena jak pro zloděje, tak pro plátce daní. Lidští „papoušci“ si potravu nehledají, její přísun je zajišťován, a ve jménu dlouhodobé udržitelnost i patřičně finančně dotován.

Když pak „Růženka“ odejde, anebo onemocní, naši milí papoušci jsou v „pr… ůlomu“. Nikdo jim nepomůže – a oni si už sami pomoci také neumí.

Papouščí život „na sekyru“

Evropská unie učí lidi, podobně jako fazenda papoušky, spoléhat ne na sebe, ale na druhé. Různé dotace, stimuly, granty a „čerpané zdroje“ jsou směrovány jak lupičům, tak i těm potřebným a stále více závislým.

Tak jako papoušci z fazendy v Mato Grosso do Sul i občané Evropské unie ztrácejí přirozenou schopnost své peníze vydělávat a oficiální zlodějně se bránit. Peníze se stávají něčím, co se již nevydělává, ale prostě nachází v korytech veřejného šrotovníku. Peníze se v unii tisknou, uvolňují, poukazují, čerpají, vypůjčují, přidělují, ždímají, vymáhají, atp. – všechno možné, jen ne vydělávají.

Papouščí život „na sekyru“ názorně demonstruje Řecko; dokonce se o tom volilo i v referendu. Celá řada unijních zemí je v podobné situaci, i když o tragickém zadlužení populace se veřejně nemluví. Zatloukat, zatloukat a zatloukat – je české i středoevropské heslo. Spoléhání se na HDP růst, který nám ani nepatří, je dobrým příkladem rozjásaného „sebefackování“. To už ani papoušci z fazendy nedělají. Proto v Evropské unii vzkvétají akciové trhy, podražuje půda, bobtná stát a předou se lepkavé pavučiny hazardu.

Zrazení papoušci si mohou jistě odletět do své nejisté, ale plodné savany – ale občané Evropské unie? Do závislosti na až nadmíru jisté říše junckerů, bankéřů, politiků, byrokratů a vysychajících bankomatů? Quo vadis, Evropská unie?