Pavel Piekar, Pražské pašije. Ecce homo.

„Máte návštěvu!“ Slova, která politickým vězňům přinášela radost, naději i strach

Napsal/a Lubomír Vejražka 13. července 2015

Několikaminutová setkání s blízkými, které vězeň neviděl měsíce či spíše roky. Bachař, který sleduje každé slovo, a každou chvíli nařídí změnit téma. Politickým vězňům i jejich příbuzným přinášela tato setkání radost, posílení i bolest zároveň. Bude ještě nějaké příště…?

Server HlídacíPes.org uveřejňuje v pořadí již třetí text přibližující život politických vězňů a zejména jejich blízkých v 50. letech. Lubomír Vejražka je autorsky zpracovává ze své knihy Nezhojené rány národa a u nás se s nimi můžete setkat v devíti pokračováních.

Kniha vyšla v roce 2012, ilustracemi ji doprovodil Pavel Piekar.   

***

Ticho! O tom se nesmí mluvit!

Po soudu muklovi, ještě na Pankráci, povolili setkání s maminkou. Asi deset minut. Pak ho převezli na Bory a tam, po tři čtvrtě roce, vtrhl do cely bachař a zahřměl: „Pojďte, vemte si čepici, máte tu matku.“ Dostala se k němu až po několika žádostech a prosebných dopisech. Dral zrovna peří, byl od něj od hlavy až k patě. Posadili ho do místnosti a upozornili, ať se nezmiňuje o své práci. Vzápětí přivedli mámu. Ta na něj hned: „Pro Krista Pána! Ty dereš peří!“ Bachař se na ni utrhl: „Nemluvte o tom, to se nesmí.“ Kdyby začal o peří vězeň, návštěvu by okamžitě přerušil. Ale že maminka pojmenovala nepřehlédnutelné, zamhouřil strážný oko. Absurdita. Mukl obalený peřím nesmí říct, že dere peří. Vysoce výbušné státní tajemství? Strategická informace? To shledání trvalo sotva deset minut a uteklo dřív, než se mukl rozkoukal. Matky si neužil. Ani pořádně nevnímal, co mu říká.


Autorský výběr z knihy Nezhojené rány národa – III. část


Pak se ocitl skoro na dva roky v Leopoldově, v neprodyšně uzavřeném vězení. Zvěsti o existenci Leopoldova postupně prosákly do zahraničí a teprve poté došlo na návštěvy. Mohl si tak popovídat patnáct minut s maminkou. Jela kvůli tomu pět set kilometrů. Pak za ním dorazila, opět jen na chvilku, ještě dvakrát na lágr Bytíz na Příbramsku, potřetí se na Bytízu objevila (už s příbuznými) na déle – dokonce na více než půl hodiny. Za deset let tedy šest střetnutí, dohromady něco přes hodinu a půl.

Jiní na tom byli o něco lépe. Třeba na Mírov jezdila jedna rodina po dobu dvou let každých zhruba šest týdnů, vždy přibližně na deset minut. Jiná rodina bydlela jen šedesát kilometrů od lágru. Skoro na dohled. Přesto syna spatřili stěží jednou za rok. Jako by bydlel na Měsíci. Vězni, kteří spolupracovali aktivně s bachaři, vídali příbuzné častěji.


Vyšlo: Šikana, ponižování, vystěhování… Důvod? Manžel seděl v komunistickém vězení
V komunistických lágrech strádaly desetitisíce vězňů. Přečtěte si, čím procházeli jejich blízcí


 

Mezi příbuznými a vězněm bývala často mříž, drátěná síť anebo sklo, někde seděli jen tak u stolu bez přepážky. Na jedné straně nesvoboda, na druhé alespoň částečná svoboda. Na jedné straně otlučená židle, na druhé také. Mezi nimi metr. Tak blízko! Co je to metr oproti dvěma stovkám kilometrů mezi bydlištěm a vězením? Ale zároveň tak daleko. Dotknout se, natož se obejmout – nelze. Otevřeně promluvit – nemožné.

„SSSR – náš vzor“

Manželka vězně vstoupila do věznice. Prostředí vysoce nepříjemné, pochmurné. Ze všech pórů stěn cítila chlad a čišící neštěstí. Udělalo se jí nevolno.

Všude mříže.

A nástěnky s rudými hvězdami a komunistickými hesly.

A plakáty s vojáky vyzbrojenými samopaly.

Ze zdi se usmívá na obrazu namalovaná optimistická údernice. Úsměv nepřirozený, oči mrtvé. Sedí na traktoru.

Také rudý koutek s prapory a fotkami z manifestací, to vše doplněno úryvky řečí Lenina a Gottwalda.

A samozřejmě závazky. Například „Uděláme vše svou poctivou prací pro vybudování komunismu.“ Anebo: „SSSR – náš vzor“. Četla ta hloupá hesla a říkala si: „Ano, poctivá práce ve vězeňství. Tedy poctivěji zavírat, poctivěji mlátit, poctivěji a na delší dobu odsuzovat. Pravá cesta ke komunismu. Jasně, ten se jinak vybudovat nedá. A SSSR coby vzor? Ve vězeňství určitě.“

Vezla manželovi balíček. Kontrolovali ho. Vánočku rozlámali, jestli tam není něco zapečené. Pytlík s cukrem prohrabal bachař. Čaj zabavil. Salám taky, mohl by prý být zkažený. Nakonec poučovali:

Před odsouzeným nemluvit o politice.

Nic o státu.

Ani o poměrech.

Na nic si nestěžujte.

Nevyptávat se na nic z vězení ani na jeho práci.

Jinak jedete okamžitě domů…

Po celou dobu kontrol a poučování vedli bachaři hloupé řeči: „To chodíte za nepřítelem státu?“ „Jen se na něj pořádně podívejte, příště už bude na hřbitově.“ „To si neumíte najít nějakého chlapa, že sem lezete? No jo, krásy jste moc nepobrala.“ „Takový hezký chlapeček, a takový zloduch táta.“ „Že vám ten člověk stojí za námahu sem jezdit. Měla byste si přát, aby tu chcíp’.“

Vzájemné tiché sdílení, souznění duší

Mají na sebe jen deset minut, čtvrt hodinky a konec. Tak málo pro lidi blízce propojené a sužované dlouhou rozlukou.

Jak má mukl v těch prchavých chvilkách načerpat z blízkých co nejvíce jejich lásky?

Jak si co nejhlouběji vrýt jejich rysy do mysli?

Jak z nich nasát alespoň závan ze světa svobodných?

Jak sdělit nesdělitelné? Pocity, dojmy, také smutek a beznaděj, doléhající někdy v noci.

Jak vylíčit život v lágru, když se to nesmí?

Jak má žena muži pošeptat, jak moc ho miluje a jak moc jí chybí při usínání a probouzení. Je tu ten odporný bachař.

Tedy – nelze mluvit o tom hlavním. Ale to nevadí. Pokud se potkají souznící lidé, i když se na sebe dívají jen skrze mříž, i když jim do tváře bezostyšně kouká dozorce a vše kolem je nepřátelské, najdou si cestu, jak si říct potřebné. Dost sdělí oči; též umí hovořit. Dost sdělí pozorování obličeje. I obyčejné mlčení leccos napoví; nechává prostor k vnímání bytosti z druhé strany stolu. I na pozadí nejobyčejnějších vět může probíhat intimní komunikace: předání si pocitů, vzájemné tiché sdílení, souznění duší, oboustranná intuice. Do těchto úrovní moc věznice nesahala. Tam se necenzurovalo.

Přišla stařenka, osmdesát let. Proti ní usedl syn, postarší, prošedivělý pán ve věku padesáti pěti let. Ona stísněně povídá: „Co zdraví? Dej na sebe pozor. Prosím. Tak mnoho lidí, kteří se odtud vrátili, po čase zemřelo, anebo marodí a marodí.“ Bachař pohrozil skončením návštěvy.

Co ani bachař nedokázal zničit

Setkali se manželé po roce. On nahrbený, ohníčky v očích vyhaslé. Život z něj odchází. Hluboko v ní se objevila obava: „Nepřijde místo dalšího povolení cesty za mužem úmrtní list?“ Střežila se cokoli dát najevo. Na nic kolem zdraví se nevyptávala. Po odchodu z vězení zamířila jako omámená a smyslů zbavená do polí. Cesta necesta, závěj nezávěj, brodila se po kolena ve sněhu. Bylo jí lhostejno, kam jde, hlavně pryč z dosahu té strašné budovy. Až otec pro ni, nic nevnímající a s duší zmatenou, doběhl, jemně vzal v podpaží a odvedl na silnici.

Žena dostala povolení k návštěvě manžela až po dvou letech. Pichlavý pohled přítomného dozorce ji svazoval. Deset minut hovořili jen tak. Poté však v náhlém probuzení citů spontánně vyhrkla: „Miluju tě dál, nic se nezměnilo.“ Uniformovaný cynik se ušklíbl: „Milovat nepřítele je nepřípustné, nahlásím to.“ Ona se ale štěstím smála, ten smích pročistil ponurou atmosféru. Bylo jí jedno, co kam udá nebo ne. Hlavně, že našla odvahu říct ono „miluji“. Pomohlo to jí i muži. Však také odpověděl: „Jsi stále nádherná. Unavená, ale pro mě vždy budeš ta nej.“ A chytl ji za ruce a přes stůl políbil. Bachař se rozeřval a hrubě přerval shledání, neposlušnému napařili korekci. Ale tu kouzelnou chvíli zničit nemohl.

Na táboru Bytíz mohlo být jeden čas v návštěvní místnosti až deset rodin. Jednou tam přede všemi zazpívala dcerka svému tátovi písničku. Tklivá melodie a vroucí dětský hlásek rázem prosvětlily chmurné prostředí. Děvče dalo do písně celé své srdce. Srdce, jemuž chyběl táta. Ta píseň, ten hlásek, nesmírná moc za nimi stála – možná moc celého světa. Strhující zážitek. I otrlým muklům se v očích objevily slzy. Jen bachaři zůstali nedotčeni.

Radost, naděje, obavy i bolest

Poměřováno délkou neměly návštěvy velký smysl. Co je to pár minut za dva měsíce anebo taky za dva roky? Jen kratinký zášleh do života. Navíc za podezíravého pohledu bachaře. Ale samozřejmě mukl rád viděl své nejbližší. A obráceně.

Avšak to úžasné „políbení“ rodiny zároveň rozdíralo muklovo srdce a zabolelo. Připomnělo totiž beznadějnou situaci. Zase se bude dívat na ostnatý drát a mříže. Opět bude žít v nesvobodě. Znovu otročina. Opět dolehne děsivá vize nekonečných let vězení.

Palčivě to „políbení“ připomnělo vězni, jak touží po obyčejném životě. Po ženě. Po dětech. A navodilo otázku, zda žena vytrvá. Zda se vůbec ještě někdy dostane ven. Zda mezitím nezemře matka, otec.

To „políbení” mukla vykolejilo ze zaběhnutého táborového režimu. Jak dlouho se bude vracet zpět?

Právě proto se leckterý mukl na střetnutí těšil a zároveň se bál. Podobně rodiny.

Ale všechny složitosti z posmutnělých a rozpačitých návštěv nemohly zastřít radost i jen z letmého uzření blízkých. Setkání dýchlo trochu radosti do srdce mukla i jeho ženy a zahřálo jejich city, oživilo jejich myšlenky. Těšit se na spatření blízkého člověka – pro někoho jeden z motivů žít.

Čtěte též

Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies