Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Nová ruská dezinformace. Alexander Dubček „spřátelená vojska“ určitě nepozval

 -   - 

Dubček Autor: Česká televie, printscreen

Další ze série dezinformačních kampaní ruských oficiálních míst z poslední doby je na světě. Tentokrát se lži či polopravdy týkají Alexandera Dubčeka, který podle facebookových stránek velvyslanectví Ruské federace na Slovensku osobně požádal vedení Sovětského svazu o vojenský zásah v Československu v srpnu 1968. Tvrzení se opírá o výroky známého ruského historika a spisovatele Svjatoslava Rybase, který se zase odvolává na údajné výroky bývalého sovětského velvyslance v západním Německu a pozdějšího Gorbačovova politického poradce Valentina Falina.

Před necelým rokem odvysílala státní televizní stanice Rossija 1 tzv. dokument o Varšavské smlouvě, v němž poslanec státní Dumy Jurij Sinělščikov barvitě popisuje pomyslnou zuřivou střelbu kontrarevolučních kulometčíků proti bezbranným sovětským vojákům u Národního muzea v Praze v srpnu 1968.

Ve zmíněném filmu je i krátký záběr na skupinu Němců vedených ozbrojeným revolučním gardistou těsně po osvobození Prahy v roce 1945. Tento záběr měl zřejmě dokumentovat řádění kontrarevoluce v době o třiadvacet let později.

Nyní oficiální instituce pro změnu sděluje světu, že brutální vpád statisícových armád do tehdejšího Československa má vlastně na svědomí její tehdejší nejvyšší komunistický představitel. Otázkou zůstává, jaké jsou motivy autorů těchto dezinformací.

Dramatická noc z 20. na 21. srpna v budově ÚV KSČ

Když se 20. srpna 1968 v průběhu jednání předsednictva ÚV KSČ krátce po 23. hodině vrátil předseda vlády Oldřich Černík od telefonu se zprávou ministra obrany Martina Dzúra o zahájení vpádu vojsk států Varšavské smlouvy, většina účastníků jednání byla šokována.

Záhy však převládlo střízlivé uvažování a Dubček navrhl zaujmout k vojenské akci stanovisko. Když jej tajemníci Zdeněk Mlynář, Václav Slavík a Čestmír Císař zformulovali, nastala zdlouhavá diskuse.

„Zvatelé“ Vasil Biľak, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka a další se snažili diskusi záměrně protahovat v očekávání, že mezitím se v budově ÚV KSČ objeví sovětské jednotky. Jejich plány však nevyšly a většina členů předsednictva prohlášení schválila v  poměru 7:4.

V prohlášení všemu lidu Československa, které vyzývá ke klidu a nekladení ozbrojeného odporu, se dále říká: „Předsednictvo ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejen základním zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale i za popření základních norem mezinárodního práva.“ Takto popisuje noční drama ve své knize Utajovaná pravda o Alexanderu Dubčekovi (nakl. Ostrov, Praha 2001) historik Antonín Benčík.

Alexander Dubček – nyní ruským velvyslanectvím v Bratislavě označovaný za toho, kdo Leonida Brežněva 16. srpna 1968 požádal o vojenský zásah v Československu – samozřejmě hlasoval na straně většiny členů předsednictva, kteří agresi odsoudili.

Jeho další osud je dostatečně znám. Společně s Josefem Smrkovským, Oldřichem Černíkem, Františkem Krieglem a některými dalšími představiteli byl v ranních hodinách za účasti zrádců z řad naší Státní bezpečnosti a pod dohledem sovětských důstojníků zatčen a pak dopraven na letiště.

Po mezipřistání v Polsku byli zadržení funkcionáři až do zahájení jednání v Moskvě internováni na území západní Ukrajiny. Věznitelé se přitom k zatčeným komunistickým představitelům bratrské socialistické země nechovali vždy v „rukavičkách“.

Mráz přichází z Kremlu

Důležitým svědkem nočního zasedání předsednictva komunistické strany byl již zmíněný Zdeněk Mlynář, který později, v rakouském exilu, napsal knihu vzpomínek Mráz přichází z Kremlu (Mladá fronta, Praha 1990).

Podle této knihy byl natočen i britský hraný film Invaze, který mělo díky rakouské televizi ORF 1 možnost počátkem 80. let vidět i mnoho diváků v jižních oblastech Československa.

Bývalý komunistický funkcionář a pozdější aktivní odpůrce Husákova režimu Zdeněk Mlynář ve své knize také popisuje okamžiky, kdy předseda vlády Černík oznamuje, že jednotky Sovětského svazu a jeho čtyř satelitů z Varšavské smlouvy překračují naše státní hranice.

V reakci na to podle Mlynáře řekl Dubček: „Tak přece to udělali – a to udělali mně!“ Na straně 166 Mlynář ve své knize dále píše, že Dubček oznamuje svou demisi.

„Myslím, že prožívá situaci také jako osobní krach, zřejmě z mnoha důvodů. Mluví tak, že je vidět, jak je zasažen osobně, jak politické události chápe, už jsem to napsal, jaksi patriarchálně. Podle slov, která pronáší, se cítí v roli Jánošíka: Když proti mně něco mají, proč si to nevyřídí se mnou? Kdyby mě za žebro pověsili – všechno si zodpovím.“

Se Zdeňkem Mlynářem jsem hovořil v roce 1995 osobně. Mlynář se tehdy ani slovem nezmínil o tom, že by se Dubček měl nějak podílet na pozvání „spojeneckých vojsk“ v roce 1968.

Kolaborant číslo 1 to viděl trochu jinak

Agentura Cesty vydala v roce 1991 dvoudílnou knihu vzpomínek probrežněvovského kolaboranta číslo 1 z roku 1968 Vasila Biľaka s názvem Paměti Vasila Biľaka a s podtitulem Unikátní svědectví ze zákulisí KSČ. Autor v knize rovněž popisuje dramatickou noc z 20. na 21. srpna v budově ústředního výboru.

Na straně 106 (II. díl) Biľak mj. píše: „Ludvík Svoboda přišel v půl jedné po půlnoci. Nikdy nezapomenu, jak se tvářil, když se objevil ve dveřích zasedací místnosti. Otevřel dveře, jeho milá sympatická tvář zářila úsměvem a spokojeností a řekl – tak už jsou zde. Chvíli trvalo, než se zorientoval, jak se tváří jednotliví členové předsednictva. Kriegel, Smrkovský, ale i Dubček a Černík byli jeho slovy i chováním plně zaskočeni. Dubček vyzval prezidenta, aby se posadil a spolu s Krieglem a Smrkovským vykřikl – Tys je pozval, tys o tom věděl?“

Podle Biľaka to prezident Svoboda popřel. Přiznal ale, že byl u něj sovětský velvyslanec Stěpan Červoněnko, který jej seznámil se vzniklou situací. V Biľakových vzpomínkách na první hodiny okupace je také zajímavé, jak líčí chování Františka Kriegla, který dal průchod své nenávisti k Sovětskému svazu. Choval se prý jako rozběsněná šelma, na niž spadla klec. Biľak dále komentuje reakci Mlynáře: „Jeho drzost a sprostota osmělila Mlynáře … také on vyprazdňoval své nitro naplněné špínou a nenávistí,“ tvrdí ve své vzpomínkové knize.

Valentin Falin a Vasil Biľak

S leningradským rodákem, doktorem historických věd, spisovatelem a politologem Valentinem Falinem jsem měl možnost přibližně půl hodiny hovořit v listopadu 1999 v Lipsku.

Falin po studiích na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů působil od roku 1950 v poválečné kontrolní komisi v Německu. Byl poradcem Nikity Chruščova, vedl korespondenci s Kennedym. Byl také sovětským velvyslancem v západoněmeckém Bonnu.

Když byl u moci Andropov, měl s ním konflikt a stal se poradcem Michaila Gorbačova. Zúčastnil se jednání o sjednocení Německa. Počátkem dubna tohoto roku se tento veterán sovětské a ruské zahraniční politiky dožije 90 let.

Vasil Biľak, který zemřel předloni, se dožil 96 let. Po základní škole se vyučil krejčím v Hradci Králové u Františka Rouska. Za „normalizace“ o něm kolovala anekdota, že ve výučním listu měl napsáno „na saka nepouštět“.

Biľak, který se honosil titulem RSDr., to dotáhl na jednoho z nejvyšších komunistických představitelů „normalizační“ KSČ. Patřil k hlavním představitelům kolaborace se sovětskými okupanty. Bylo o něm také známo, že mj. nenávidí právě Alexandera Dubčeka.

S oběma muži – s Vasilem Biľakem i  s Valentinem Falinem, kteří spolu navzájem neměli nic společného, jsem měl možnost o srpnu 1968 nezávisle na sobě hovořit. Ani jeden z těchto diametrálně odlišných, ale zároveň dobře informovaných lidí, mi nikterak nenaznačil, že Alexander Dubček vyzval Brežněva, aby poslal v roce 1968 svá vojska do Československa.

Alexander Dubček

Hlavní symbol „pražského jara“ se narodil 27. listopadu 1921 v Uhrovci (okr. Topoľčany). Jeho otec byl dlouholetý komunistický funkcionář a také člen družstva Interhelpo, kvůli kterému žila celá rodina mezi lety 1925-1938 v SSSR.

Po návratu do Československa vstoupil Alexander Dubček v pouhých sedmnácti letech do komunistické strany. Vyučil se strojním zámečníkem a pracoval v Dubnici nad Váhom. Za druhé světové války se aktivně zapojil do protifašistického odboje a účastnil se Slovenského národního povstání.

Až do konce války pak působil v partyzánských jednotkách ve slovenských horách. Od roku 1949 se věnoval již jen své politické kariéře. Zastával nejrůznější stranické funkce ve straně od těch nejnižších až po tu nejvyšší. Do 1951 působil jako tajemník Okresního výboru KSS v Trenčíně.

V roce 1955 se stal členem Ústředního výboru KSS a od roku 1962 byl v jeho předsednictvu. V letech 1955 až 1958 absolvoval studium společenských věd na vysoké škole v Moskvě Po roce 1958 se stal členem ÚV KSČ a později i poslancem Národního shromáždění.

Od roku 1967 se dostával do sporů s prezidentem a generálním tajemníkem ÚV KSČ Antonínem Novotným. Na místo prvního tajemníka ÚV KSČ byl jmenován v lednu roku 1968. Jeho politickou kariéru ukončila invaze vojsk Varšavského paktu.

Spolu s dalšími reformními komunisty byl 21. srpna násilně dopraven do Sovětského svazu. V Moskvě po psychickém i fyzickém vydírání podepsal všech 15 podmínek Moskevského protokolu nadiktovaného Brežněvovým vedením.

Z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ byl odvolán v dubnu 1969. Snad nejvíce byl Dubček kritizován za to, že v srpnu 1969 jako předseda Federálního shromáždění podepsal tzv. pendrekový zákon legalizující represe proti demonstrantům o prvním výročí srpnové okupace.

Podpis tohoto zákona jen oddálil jeho politickou agonii. V říjnu 1969 se na krátkou dobu stal velvyslancem v Turecku. Po návratu do vlasti byl vyloučen z KSČ a zbaven všech vojenských i politických poct.

V letech 1970 -1985 pracoval jako technicko-hospodářský pracovník v Západoslovenských státních lesích. Za velkého jásotu davů vystoupil 22. listopadu 1989 veřejně v Bratislavě a o dva dny později v Praze na Václavském náměstí.

Byl vážným protikandidátem Václava Havla na prezidenta republiky. Nakonec došlo k dohodě, kterou těžce nesl a 28. prosince se stal „pouze“ předsedou Federálního shromáždění.

Při cestě na zasedání Federálního shromáždění 1. září 1992 se na 89 km dálnice D1 stala dopravní nehoda, při níž jeho služební automobil BMW ve vysoké rychlosti vyletěl z dálnice. Nepřipoutaný Dubček z vozidla při nehodě vypadl. Byl hospitalizován v pražské nemocnici Na Homolce, kde 7. listopadu 1992 zemřel.

Zajímavý pohled na Alexandera Dubčeka, sovětskou invazi, „pražské jaro“ a česko-ruské vztahy přináší kniha Leonida Šinkarjova Všecko jsem skoro zapomněl… Více než čtyřsetstránková publikace je výsledkem dvacetiletého úsilí tohoto významného ruského novináře, který se pokusil o psychologickou skicu roku 1968 v Československu.

V knize autor také dokumentuje postih osobností z nejrůznějších vrstev ruské společnosti a vyvrací lži sovětské propagandy o vraždění okupačních vojáků v srpnu osmašedesátého.


Kristián Chalupa se dlouhodobě zabývá studiem totalitních režimů.

Je autorem knihy Osobnosti, lidé a podlidé.

Chalupa

O autorovi

Autorem článku je Kristián Chalupa

Komentáře

Komentářů (4)
  1. Ziggy napsal - dne 4.3.2016

    Dubček na sebe pozval tanky?! Pro myslícího člověka naprostý nesmysl, pro Putinovy hlásné trouby další úžasný argument podporující ty předešlé. Díky proto za každý počin obnažující absurdní Ruskou propagandu. Díky Kristiane

  2. Jana Čipáková napsal - dne 5.3.2016

    Ruská propaganda vůbec není absurdní, ale výborně vymyšlená. Kolik lidí jí dnes a denně naletělo a naletí? Zbaští i tohle? K odhalování příčin a podstaty je potřeba hodně znalostí a odvahy. Díky za to

  3. Tegze napsal - dne 7.3.2016

    Je to poctivě napsáno. Článek beru jako nutnou reakci na starou “dobrou” sovětskou propagandu v novém ruském kabátě. Je trochu tragikomické, že nám takovými “historickými” dokumenty naši východní bratři ukazují, že se na nás dívají opakovaně jako na přihlouplé omezence. Jak je možné, že jsou stejně nekreativně otravní, jako za časů Leonida!?!? To by možná chtělo napsat další článek na toto téma.

  4. Libor Jan napsal - dne 13.3.2016

    Pokud je pan Rybas skutečně historik, pak by měl vědět, že oznámit nějakou skutečnost, kterou údajně od kohosi (Valentina Falina) slyšel, nemá z profesionálního hlediska naprosto žádný význam, tedy pokud nepřinese další na tomto tvrzení nezávislé prameny. Proč to dělá, je nasnadě. Já bych se tím moc nezabýval, ale tento případ nám slouží jako memento, abychom nezapomněli, s kým máme stále co do činění.