V dnešním světě je běžné, že jsou všechny události široce komentovány na sociálních sítích, v různých elektronických médiích a on-line diskusích. Nejinak je tomu i v případě klimatické konference OSN v Paříži (COP21). V sobotu odpoledne, ještě před přijetím definitivního textu, v centru Paříže už probíhaly protesty proti příliš měkké Dohodě z Paříže.

Zamyslel jsem se nad hlavními argumenty, které proti Pařížské dohodě můžeme dnes vidět:

• 1. Dohoda je málo ambiciózní, měla by být přísnější a chybí v ní kontrolní mechanismy a sankce.

Ministr životního prostředí Richard Brabec v jednom ze vstupů přímo z jednacích prostor v Paříži jasně řekl, že text Dohody vyjadřuje „maximum možného“. Taková je mezinárodní diplomacie.

Trvat zarputile na vlastních stanoviscích a neposlouchat argumenty oponentů je nejsnadnější cesta k nedohodě. A zpochybňovat přijatou dohodu z pozice „co by bylo kdyby“ není příliš seriózní. Určitě je vhodnější teď trvat na rychlé ratifikaci a hlavně Dohodu začít dodržovat a dobrovolné závazky postupně zpřísňovat.

Česká republika na jedné straně prolamuje limity těžby uhlí a na straně druhé se přidává ke klimatické dohodě směřující k bezfosilní společnosti. Ano, to je těžko pochopitelné. Měli by to vysvětlovat energetici, ekonomové a politici.

Česká republika však své klimatické závazky plní a věřme, že bude plnit i závazky vyplývající z Pařížské dohody. Podstatně důležitější pro klima však je plnění závazků v zemích, které v posledních deseti (dvaceti) letech dramaticky zvyšovaly své emise (např. Čína nebo Indie) nebo v zemích, které své bohatství postavily na fosilním průmyslu (např. Saudská Arábie). Výhodou Pařížské dohody je závazek snižování emisí u všech signatářů.

• 2. Dohoda je zbytečná, snižovat emise CO2 je nesmysl

To je častý omyl těch, co si myslí, že je klimatický systém triviální a fungují v něm jen lineární vztahy. „Vyšší CO2 podporuje růst rostlin a to je dobře.“ Ale, že to také znamená vyšší teplotu a vyšší výpar a tedy nižší dostupnost vláhy pro rychleji rostoucí rostliny, to už jim nedochází.

Nižší (nebo žádné) používání fosilních paliv znamená nižší emise prašného aerosolu nebo oxidu siřičitého i dalších sloučenin. Tedy látek, které negativně ovlivňují zdraví obyvatel a kvalitu životního prostředí. Snižování emisí skleníkových plynů se v klimatu projeví za desítky let, ale na zdraví obyvatel to poznáme téměř ihned.

• 3. Dohoda o klimatu je takové poroučení větru, dešti

O tom se dá hodně diskutovat. Dokud je v plánu jen snížení emisí, tak se jedná naopak o snížení vlivu člověka na klima a tedy o odklon od poroučení větru a dešti. Větru dešti poroučíme dnes tím, že přidáváme do atmosféry skleníkové plyny.

Ale pokud bychom se chtěli dostat až na limit 1,5 °C, tak nám modely IPCC jasně říkají, že bychom museli dosáhnout záporných globálních emisí (lidstvo by muselo odebírat z atmosféry více skleníkových plynů, než by vypouštělo).

Dnes je známo několik metod odebírání CO2 z atmosféry a jeho ukládání do hlubokých geologických vrstev, na oceánské dno nebo do starých důlních prostor. Ale nejsou dostatečně známy všechny vedlejší efekty ani odebírání ani skladování takto získaného CO2. A v tom je problém, neměli bychom se do toho vůbec pouštět.

O počasí a podnebí dnes diskutuje snad každý. To je moc dobře, ale je důležité vycházet z odborně správných a vědecky potvrzených předpokladů. Klimatický systém je složitý organismus, který nezná jednoduchá řešení.

V Paříži politici pochopili, že musí naslouchat vědě. A my musíme chápat, že připravit dohodu, se kterou bude souhlasit 196 národních delegací, nebyl pro politiky a úředníky jednoduchý úkol. Dalším, ještě důležitějším, krokem je ratifikace Dohody a její plnění.