Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Jaroslav Šonka: Norimberský proces, mezinárodní právo a sdílená suverenita

 - 

2613626049_72a7678111_zNuremberg Trials” Autor: Marion Doss

Před 70 lety podepsaly v Londýně vítězné mocnosti smlouvu, na jejímž základě byli souzeni nacističtí váleční zločinci v tzv. Norimberském procesu. Politolog, publicista, odborník na evropskou politiku a bývalý ředitel Evropského institutu odkazu šoa Jaroslav Šonka pro Hlídacípes.org připomíná, že v Londýně se 8. srpna 1945 začaly formovat dodnes platné principy mezinárodního soudnictví, které zcela zvrátily vnímání suverenity.

Dnes jsou to jen srbští, kosovští či řečtí extrémisté, kdo v poválečném rozvoji mezinárodního práva a v přeshraniční propojenosti nejrůznějších evropských a mezinárodních záležitostí vidí porušování vlastní suverenity. Mezinárodní soudnictví je ovšem výsledek sedmdesátiletého vývoje a souzení nacionalistických násilníků v Den Haagu stojí na konci tohoto vývoje.

Spravedlnost vítězů

Odmítání soudnictví mimo národní rámec doprovázelo i první takový, vlastně normotvorný tribunál, který v Norimberku soudil hlavní německé válečné zločince.

Někteří Němci tomu tehdy říkali „Siegerjustiz“, tedy spravedlnost vítězů. Začalo to Londýnskou dohodou čtyř mocností z 8. srpna 1945. Tři následující měsíce se věnovaly detailům tohoto tehdy nezvyklého procesu. Různice mezi právními systémy mocností se vyjasňovaly jen pomalu.

V podstatě existovaly dva bloky: Sovětsko-francouzský a anglosaský. Československo bylo přítomné v sovětském bloku. Proces sám začal v listopadu 1945 a skončil 1. října 1946.

Tribunál vycházel z tehdejších poznatků o nacistických zločinech. I když dnes víme mnohem víc, jsou dokumenty shromážděné tímto tribunálem otřesným čtením, či v případě předvedených filmů otřesnou podívanou. Průběh procesu, kompletně zachovaný ve filmové podobě ukazuje, že obvinění si byli své viny většinou vědomi, a poukazem na „justici vítězů“ se spíše vytáčeli.

Obličeje a gesta nelžou. Dnes je důležitost tohoto procesu v Německu všeobecně uznávaná a patří i do učebnic historie. Pět let již na místě procesu existuje „MemoriuXm“, instituce, která veřejnosti tuto historickou událost přibližuje, a kde je možné navštívit soudní síň, kde se proces odehrával.


 Norimberský proces

Soudní proces vedený Spojenými státy, Sovětským svazem, Francií a Velkou Británií proti hlavním představitelům nacistického Německa před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku. Proces probíhal v Justičním paláci. První proces je také označován jako Proces s hlavními válečnými zločinci a byl veden před Mezinárodním vojenským tribunálem, který soudil 24 nejdůležitějších představitelů nacistického Německa, i když někteří hlavní strůjci (Adolf Hitler, Heinrich Himmler, a Joseph Goebbels) spáchali sebevraždu před začátkem procesu. Proces probíhal od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946. Následné norimberské procesy byly vedeny podle Zákona č. 10 před americkými vojenskými tribunály. Tribunál byl ustanoven na základě londýnské dohody o stíhání válečných zločinců z 8. srpna 1945 uzavřené mezi USA, SSSR, Velkou Británií a Francií.


Štěstí pro poražené Německo

Bylo to pro Němce vlastně štěstí, tahle „justice vítězů“. Během několika následujících let se zapojili do západních integračních společenství. Reparace, které platili ještě dalších 60 let, byly odděleny od každoročního rozpočtového plánování (možná schůdná koncepce i pro dnešní Řecko), a západní Německo se – hlavně zásluhou USA – stalo členskou zemí integračních společenství – Marshallova plánu, Rady Evropy, Evropského společenství uhlí a oceli, Euratomu a Severoatlantické aliance.

Tehdejší protest proti „zvenčí oktrojované justici“ se dnes úplně ztratil (snad jen neonacisté si tuto pozici nadále pěstují). Řecké protesty proti dnešní pozici Německa, které sugerují jakousi kontinuitu německých postojů po roce 1945, v této historické perspektivě vypadají jako kompletní nesmysl.

Tenhle zpětný pohled jasně ukazuje, že evropské integrační procesy, při všech chybách, jakož i rozvoj mezinárodního práva, začaly s podporou spojenců, hlavně Američanů (ti posléze tento princip nejen v případě války v Iráku opustili). Od té doby došlo ke značnému pokroku v pojmosloví onoho nového, mezinárodně uplatňovaného práva.

Protektorát Řecko?

Dnes je to soubor vpravdě všeobecných pravidel. Vyučuje se na univerzitách. Dnešní balkánská kritika procesů v Den Haagu, ale i řecká kritika rozpočtového dozoru světových finančních sítí a integračního společenství Evropské unie, kde se hovoří o „naoktrojované justici“, či o „protektorátu Řecko“, ignoruje vývoj celých desetiletí evropské integrace, mezinárodního práva a koncepce suverenity.

Právě v případě balkánských zemí je v současné uprchlické krizi oné integrace příliš málo. Přeshraniční solidaritu je třeba vyžadovat. Německo lze kritizovat nikoli za rozpočtovou přísnost vůči Řecku (i když je známo, že na základě úrokových sazeb Německo na krizi vydělává), ale za to, že nepřebírá patřičnou zodpovědnost za dnešní vlnu uprchlíků – s poukazem na Schengenská pravidla, jako země bez vnějších hranic EU (to samozřejmě ještě ve větší míře platí pro Českou republiku).

Tato pravidla je nutné reformovat, nejen proto, aby Řecko (spolu s ostatními středomořskými státy) neneslo hlavní zodpovědnost v současné uprchlické krizi. EU musí převzít zodpovědnost jako celek, už jen proto, že její pravidla spočívají na základně mezinárodní zodpovědnosti ustavené před sedmdesáti lety.

Suverenita na vejminku

Suverenita jako princip ochrany domácích zločinců či podvodníků před mezinárodními standardy už doufejme dosluhuje. Jak tyto principy aplikovat na komunistické zločiny u nás doma, to ještě budeme muset dořešit, říkám, aniž bych kladl rovnítko mezi zločiny nacistů a komunistů. A také dnešní evropská integrace je pro české poměry ještě nezvyklá. Peníze čerpat, to ano, ale sdílet zodpovědnost, to se nikomu moc nechce. Suverenitou se argumentuje i v této souvislosti.

Onen rok připomínání prvního Norimberského procesu, který právě nastal, by měl opakovaně podpořit tuto reflexi a dávat nám stále znovu správný pocit, že suverenita nemá chránit zločince či podvodníky jen proto, že patří k nějakému národnímu společenství.

O autorovi

Autorem článku je Jaroslav Šonka