Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Český úkol pro rok 2015. Souhlasíte s Janem Urbanem?

 -   - 

Autor: sleepymyf, Dr Edvard Benes blue plaqueCreative Commons License

Přelom roků je časem bilancování i předsevzetí pro blízkou a vzdálenější budoucnost. Jan Urban pro HlídacíPes.org zformuloval český úkol pro rok 2015. Souhlasíte? Vidíte to jinak? Rádi zveřejníme vaše reakce i názory. Diskuze pod článkem.

Dočtete se:

  • Moderní česká národní sebedefinice je negativní od samého počátku.
  • Českému národnímu vědomí chybí pozitivní mýtus a identita bytí „pro něco“.
  • Lež v domnělém národním zájmu se stala normou mravnosti a hrdinství.
  • Jakákoli diskuze se stává konfliktem a názorový oponent se mění v nepřítele.
  • Sebevědomý národ by traumata a selhání, jako byly Mnichov, Druhá republika, odsun německy mluvícího obyvatelstva nebo komunismus, dokázal dovést k přiznání selhání i zločinů, či k omluvě za spáchané zločiny.
  • Příčiny českého nesebevědomí jsou výhradně domácí. Stejně jako usilovná snaha hledat výhradně vnější příčiny našich národních selhání.
  • Mnichov je stále vnímán a interpretován jako spojenecká zrada nevinného, zcela bezmocného a vždy věrného Československa.
  • Traumata jsou vykládána s patosem zabraňujícím hledat a pojmenovat skutečnost.
  • Je třeba otevřít a vyčistit minulost ve jménu svobodné budoucnosti. Bez hněvu a ideologických předpojatostí
  • Rok 2015 je možností začít. Bylo by důstojné využít 70. výročí konce 2. světové války k uznání nepotrestaných masových zločinů při vyhánění německého obyvatelstva.

CELÝ TEXT:

Bezradnost vůči vlastní historii je nedůstojná. Čtvrtstoletí svobody stav ještě zhoršilo, protože namísto zodpovědné diskuze o faktech převážily nekonečné politizace účelových mýtů a mediálních zkratek.

Bezradnost elit v této otázce poškozuje vytváření národního étosu, vědomí vlastních a sdílených civilizačních hodnot – a jejich ceny. Bez nich jsme pouze shlukem jednotlivců spojených jazykem a místem narození, ponecháni u váhání mezi strachem z příští mezinárodní krize a nedostatkem charakteru.

Jen těžko lze v takovém případě mluvit o národu. Velkou zvláštností českého společenského rozhovoru je jeho zahleděnost do minulosti, popisované však nerealisticky sérií obrazů a hesel, které mají k pravdivému popisu příčin a důsledků daleko. Budoucnost v tomto rozhovoru chybí. Jako by budoucnost sama o sobě byla neslušné slovo…

Halucinace a ekonomické zájmy

Češi se ještě jako nehotový národ rozhodli pro vytvoření národního státu, aniž by si připouštěli, že státy nemohou přežít bez snu o budoucnosti.

Stát a jeho ústavní pořádek nejsou výsledkem pouhé racionální rozvahy. Hranice mohou být kresleny historií, ale v ní i náhodami, omyly velmocí nebo koloniální nevědomostí.

Polozapomenuté jazyky mohou být v příhodné chvíli vzkříšeny i malou skupinkou nadšenců.

Ale hranice a jazyk ještě netvoří stát a jeho smysl. Státy nemohou dlouhodobě existovat bez uvědomění skutečnosti, že kolektivní víra a přijetí často i iracionálního mýtu a étosu je neoddělitelnou součástí jejich vnímání sama sebe a toho, jak je vnímají ostatní národy.

Vyrůstají a žijí ze sdílení společného étosu, vytvářeného tradicí. Anglický historik Hugh

Trevor-Roper tradici trefně a cynicky definoval jako pouhou „halucinaci, udržovanou při životě tvrdými ekonomickými zájmy“. Co s takovou halucinací v době, kdy ekonomické zájmy jsou možná stejně tvrdé, ale stále méně národní?

Lež, zamlčování a dezinterpretace

Je osudovou volbou každého národa, zda se v období definování sebe sama shromáždí kolem pozitivního tvůrčího mýtu rozvoje vlastní obce (polis) – tedy „pro něco“, nebo kolem negativního mýtu nekonečného boje „proti někomu“.

Moderní česká národní sebedefinice je, bohužel, navýsost negativní od samého počátku. Pozitivní mýtus a pozitivní identita představy českého „zemského národa“ byly nahrazeny mýtem jazykového etnika, jeho ukradené historické velikosti, utrpení a nekonečného boje se sousedy.

Pro rozvoj národního étosu je pak lhostejné, zda protičeské tlaky německé a rakouské diskuze, se kterými se musel vyrovnávat, byly skutečně tak silné, že dovolovaly jen radikální ideologii odporu. Lék ukázal se ve svých důsledcích horší než sama nemoc.

Českému národnímu vědomí chybí pozitivní mýtus a identita bytí „pro něco“. Z tohoto východiska lze odvodit tři určující charakteristiky českého mýtu – otočení se do minulosti určuje jeho úzký rámec, prosazování lží, zamlčování a dezinterpretace určují nástroje výkladu, a předstíraná „vědeckost“ či „racionalita“ jeho metodu.

Národní obrození jako problém

Všechny tři charakteristiky jsou logickými důsledky uměle omezeného rámce pro diskuzi. Stejně tak vysvětlují i překvapivě významnou nepropojenost mezi znalostí faktografie a jejím zpracováním historiky na jedné straně a společenským vědomím, včetně politiky, na straně opačné.

Heroická dezinterpretace minulosti se stala jediným tématem i argumentem národního obrození. Národní budoucnost, organizace a hodnoty byly ponechány bez povšimnutí.

Lež v domnělém národním zájmu se stala normou mravnosti a hrdinství. Patos způsobem obrany a výkladu. Realismus a věrnost pravdě skutečnosti pak národním zločinem.

V důsledku takovéhoto nastavení se jakákoliv diskuze nutně stávala konfliktem a názorový oponent se měnil v nepřítele, jehož argumenty nesměly být slyšeny a váženy. Diskuze tak skončila ještě dříve, než skutečně začala.

Je smutnou ironií, že vítězná tendence národního obrození sama vytvářela potřebu nepřítele jako součást české národní definice. Tato strategie vylučovala nejenom přinášení vlastních témat, ale zužovala české politické myšlení na pouhé reagování na ať už skutečné, nebo jen domnělé projevy vnějšího ohrožování české věci.

Pseudovlastenectví

Takové pojetí autocenzurního pseudovlasteneckého ratio se v politice prosazující národní zájmy rovná nerozumu a odmítání vědění – i podílu na vlivu.

Národní obrození, vytvářející obsah, hodnoty i pravidla diskuze nové české společnosti, se obrátilo proti kritické sebereflexi skutečné modernity a občanskosti. Forma vlastenectví se stala důležitější než jeho obsah.

Ve snaze napomoci české národní věci byla v kritické chvíli přijata ahistorická interpretace dějin jako věčného a nikdy nekončícího česko-německého střetávání. Pozitivní aspekty více než půl tisíciletého soužití nikdo ani nezkoumal.

To, co by v kritickém prostředí bylo pouhou nedůstojnou epizodou, rychle vyvrácenou odbornou diskuzí, se v případě podvodu takzvaných Rukopisů naopak stalo základem národoveckého politického i kulturního narativu na desítky let.

Pateticky vzývaná lež se stala pracovní metodou a vlasteneckou povinností. Víra v hodnotu účelové nepravdy a její omlouvání se staly základem české politické kultury stejně vlivným jako nezodpovědnost plynoucí z desítek let trvající nezvládnuté nerovnováhy vztahů s císařskou mocí ve Vídni.

Vědecká česká politika

Moc nemůže a nesmí být interpretem dějin. V českém případě získala hluboká potřeba nepřítele, vytvořená už v době národního obrození, brzy svůj výkladový rámec – otevřeně podvodnou či předstíranou „vědeckost“ české politiky.

V tomto ohledu není rozdílu mezi „vědeckou“ zahraniční politikou (sociologií vztahů mezi státy) Edvarda Beneše, historickým determinismem českého komunismu a fašismu a polistopadovou ideologizací „ekonomické reformy“ devadesátých let dvacátého století.

Tomáš G. Masaryk byl v českém příběhu prvním, a na dlouhou dobu posledním státníkem, který si uvědomoval existenci a nutnost podpory ne-racionální součásti státnosti.

Vycházel z pocitu nutnosti odpoutání českých zemí a Slovenska od monarchistického Rakousko-Uherska a jejich přetvoření v moderní mnohonárodní republiku, která by zaručovala rychlejší ekonomický rozvoj, občanský princip strukturování společnosti a rovnoprávnost před zákonem.

Rezignace na Masaryka

Historická smysluplnost tohoto pokusu ještě musí být znovu zhodnocena, faktem však zůstává, že tato radikální myšlenka rozbití ve válce poraženého rakousko-uherského soustátí v rozhodující chvíli široce oslovovala především mladou generaci a odpovídala na hlad po českém národním poslání jako vítězného většinového národa v novém státě.

Rezignace na původní Masarykovu myšlenku, aby se historické české země staly motorem demokratizace podunajského soustátí, se ukázala tragicky chybnou.

(Nelze přitom přehlížet fakt, že některá města a oblasti v Sudetech, na Těšínsku a na východním Slovensku musela československá armáda dobývat silou. Nový stát tak vznikl proti vůli nemalé části obyvatelstva, které nechtělo přistoupit na ne-etnický princip domněle občanského státu. Ani ten, jak ukázala pozemková reforma, jejímž provedením ztratil německý velkostatkový majetek přes čtyřicet procent rozlohy, nebyl bez chyb, a německé zemědělské obyvatelstvo pozemkovou reformu nikdy nepřestalo vnímat jako trvalou národní křivdu.)

Trvalo dlouhých padesát let, než se objevily nové skromné pokusy definovat „nevědeckou“ stránku české národní politiky a státnosti.

Havel, bytostný nepolitik

Prezident Václav Havel, který určitě měl schopnost ovlivnit diskuzi o národním obsahu, však byl, bohužel, bytostným nepolitikem, odmítajícím nevyhnutelnou institucionalitu parlamentarismu a jeho pravidla jako celek.

Úctyhodné snažení osamělých jednotlivců v polistopadové politice, jako byli Pavel Tigrid, Jiří Gruša, Petr Pithart, Jan Kalvoda nebo Josef Lux, pak bylo znovu potlačeno, tentokrát „vědeckou“ a „racionální“ prezentací ideologizujících klišé „ekonomické reformy“ a „opoziční smlouvy“.

Pozitivní výklad české národní politiky tak ještě i v jednadvacátém století stále musí čekat na svoje dotvoření.

Hilsneriáda, národ a lůza

„Jdi k čertu, ohavný zrádče, přimkni se se svou pochybnou duševní troškou a se svou mravní mizerií, ke komu chceš. Jen neopovažuj se už ani užívati našeho posvátného jazyka a pokáleti jej svým podlým duchem a otravným dechem. Jdi, přimkni se k nepříteli, jemuž sloužíš. Zapomeň, že jsi kráčel po české půdě. My tě z našeho národního těla vylučujeme jako šerednou hlízu. Jdi, utec z této svaté země, než se pod tebou otevře, aby tě pohltila.“

Takto pravily v roce 1900 oblíbené a tón české společenské debaty určující Národní listy ve veřejné klatbě nad profesorem Tomášem G. Masarykem. Opovážil se totiž nejenom vystoupit proti vylhanosti Rukopisů, ale v ten čas dobrovolně hájil obžalovaného dvaadvacetiletého židovského tuláka Leopolda Hilsnera, o kterém celý národ bez důkazů a soudu „věděl“, že spáchal rituální vraždu.

Primitivní antisemitská nenávist českého „národa“ byla krutá. Sedm let profesor Masaryk prakticky nemohl vést univerzitní přednášky, protože stovky „vlasteneckých studentů“ na jeho přednáškách vytrvale bučely a pískaly, a nelze ani spočítat, kolikrát opilí čeští „vlastenci“ vytloukli okna v jeho bytě v Thunovské ulici.

Předstírání nevinnosti

Masaryk měl přitom ve všem pravdu – Rukopisy byly pouze na svoji dobu skvěle provedenými padělky, ale jejich nedůstojná podvodnost neměla s historickou pravdou nic společného.

Hilsneriáda byla jen tmářským řáděním lůzy, kterému domnělá národní elita odmítala oponovat. Jako jedna z nejpodivnějších linek moderní české historie, a zároveň jeden z nejdrsnějších symbolů nezralosti české národní diskuze, je pozdější snadná proměna stejného TGM z nejnenáviděnějšího symbolu cizáctví v nejzbožňovanějšího Prezidenta-Osvoboditele a „tatíčka“.

Národ si umí pamatovat i svoje selhání, učí se je zpracovávat a pochopit. Umí pracovat i s projevením lítosti nad svými chybami, omyly a zločiny. A stejně tak dokáže přemýšlet o chybách, omylech a zločinech jiných.

Neodmítá projevenou lítost a připouští i odpuštění. Je to obtížné a může to trvat i mnoho desetiletí. Jenom lůza předstírá nikdy nekončící nevinnost a pronásleduje každý pokus o diskuzi. Nevyhnutelně musí pociťovat vlastní slabost – a vůči světu věčnou nedůvěru a nenávist.

Sebevědomý a duchovně silný národ by traumata a selhání, jako byly Mnichov, Druhá republika, odsun německy mluvícího obyvatelstva nebo komunismus, dokázal po čase diskuzí dovést k potřebným rituálům přiznání selhání i zločinů, či k omluvě za spáchané zločiny.

Novonárod, vznikající rozdáváním majetku a společenských pozic poslušným a loajálním, toho schopen není.

Počítání času

Kletbou představ modernismu je víra v důležitost nejnovějších problémů a posledních řešení. Řečeno jinak, pokud je neřešený problém dostatečně starý, přestává být důležitý – a nemusí být proto nadále promýšlen a řešen.

Nehotové a negativně strukturované české sebevědomí nereaguje na podněty a problémy jejich klidnou analýzou a řešením, ale ideologizací a vytvářením dojmu krizí. Neschopnost pojmenování zločinu, uznání vlastní porážky anebo omylu, tuto slabost jenom prohlubují.

Vedle přetrvávání původního problému pak vyvstává zcela nová vrstva zbytečně vyvolaného boje za potvrzení správnosti ideologické interpretace výmluv – anebo vynucované mlčení.

Překážkou objektivního pohledu a zkoumání československých a českých dějin je však už samo spoléhání na lineárnost řazení událostí v čase, které předem znemožňuje hlubší analýzu.

Jde především o domnělou logičnost a návaznost výkladu „moderní doby“ na časové ose První republika – Druhá republika – Protektorát – období let 1945-48 a dále. Samo toto dělení však některé problémy spíše zatemňuje.

Na demokracii málo

Mírový rozvoj Československa skončil symbolicky abdikací prezidenta Masaryka, který v roce 1935 nedokončil svoje už čtvrté volební období v nejvyšší funkci.

Jeho nástupce Edvard Beneš neměl žádnou z Masarykových státnických kvalit a po celé svoje prezidentství pouze doktrinářsky a neobratně reagoval na nástup fašismu v Německu a následné mezinárodní krize.

Od roku 1935 tedy československá myšlenka pouze driftuje, veze se v mocnějším proudění, které není ochotná chápat, aniž by chtěla a byla schopná držet se původního kurzu a étosu svého vzniku.

Smyslem udržení a rozvoje státu se postupně staly výlučně antiněmectví a snaha o etnickou očistu území v případě vojenské porážky Německa. A to je pro demokracii trochu málo.

Důsledky vyhnání Němců

Slepé a neprozíravé soustředění české politiky na etnizaci státu dovolilo stalinské Moskvě zcela podřízeným československým komunistům vytvářet přípravné struktury totalitního státu už od okamžiku návratu na československé území v roce 1944.

Již v roce 1945 musela každá stanice Sboru národní bezpečnosti podávat měsíční hlášení o smýšlení obyvatelstva a jedincích vystupujících proti KSČ.

Popis působení Rudé armády na našem území v letech 1944-1946 jako jednovýznamového „osvobození od fašismu“ je pak jenom dalším z mnoha mýtů, které si česká národní politika sama vytvořila.

Programové vyhnání historického německy mluvícího obyvatelstva z území Československa vytvořilo na vyprázdněných územích unikátní situaci, která v žádném smyslu nesouvisela s původním vývojem.

Na vyklizeném území vznikl milionový, česky se pouze tvářící Novonárod, jehož jedinou kvalifikací k získání ukořistěného majetku byla loajalita ke stalinistické komunistické straně, která ovládala Osidlovací úřad.

Volební výsledky KSČM v těchto oblastech ještě v jednadvacátém století potvrzují nemravnou moc korumpování loajalistů. Stejný model vytváření mocenské základny rozdáváním cizího majetku se opakoval i v devadesátých letech dvacátého století při vzniku „nových“ finančních skupin.

Nehledání pozitivního obsahu

Jestliže hlavním obsahem české politiky bylo bránit se a škodit „nepříteli“, na hledání pozitivního obsahu už v turbulentních časech dvacátého století nezbyl čas.

České politické myšlení tak připomíná ledovou kru, která bez vlastní vůle a cíle driftuje oceánem, plně podřízena proudům a větru. Potřebujeme kotvu, která by se ale v bahně mýtů a lží o vlastních motivech a historii stejně nemohla ani zachytit. Chybí pevný neoddiskutovatelný bod.

Prezident Masaryk postavil koncepci nového demokratického státu ve střední Evropě na, jak se později ukázalo, nerealistickém přání padesáti let míru po první světové válce. Byla to osudová chyba úsudku.

Ve chvíli jeho abdikace, tedy po pouhých sedmnácti letech samostatnosti, československá společnost nebyla ještě dostatečně silná a sjednocená ve víře ve svoji novou identitu.

Nedokázala ještě ani vyrůst z mýtů etnického kultu národního obrození a překonat je skutečnou „baťovskou“ modernizací regionů vlastními silami a zdola. Výjimečné výkony při tvorbě této státní identity, které v té době můžeme sledovat u armády, v kultuře nebo v rozvoji průmyslu, nestačily k tomu, aby se nezralá společnost nezhroutila hned v první historické zkoušce.

Etnizace politiky nacismu pod heslem krve a půdy byla jistě mohutným útokem na nehotový občanský základ československého státu, ale ten, přesně ve stylu nejhorších chyb národního obrození, nedokázal nalézt jinou než etnickou odpověď, plnou násilí, hurávlastenčení, ideologizace a sociálního inženýrství.

Etnicky čisté Česko

Driftování, započaté v roce 1936, znamenalo zároveň totální a konečný odklon od masarykovského pojetí státní a národní identity, zakončený už jenom formálně rozpadem svobodného Československa na dva etnické státy v roce 1992.

I tento rozpad proběhl velmi postmoderně – na základě argumentů a myšlení devatenáctého století. České země tak na konci této neslavné periody poprvé v historii tvoří etnicky čistý stát – a driftování, přes strategicky a historicky významné zakotvení v integračních a obranných strukturách západní Evropy, stále pokračuje.

Myšlenka mnohonárodního občanského Československa měla řádově jiný obsah, étos a potenciál růstu a smyslu změn. Etnicky čistá Česká republika je zajímavý fenomén zbytkového státu.

Stát, který nevznikl proto, že by chtěl být a prosazovat svůj sen. Prostě jenom zbyl – Zbytkostán, téměř neprojevující zájem o přežití, pokud by v sobě mělo zahrnovat i rizika.

To je v ostrém rozporu i s vývojem myšlení v západní Evropě, která v reakci na druhou světovou válku prošla tvrdou a dlouhodobou změnou chápání principů národní a státní suverenity.

Identita národního státu, tak, jak se petrifikovala v19. století v reakci na průmyslovou revoluci a rozvoj obchodu, se přežila. Evropská spolupráce v současnosti jistě zahrnuje i obrovská rizika, především nezvládnutou integraci masového přistěhovalectví z islámských zemí.

Sedmdesát let bez války mezi mocnostmi Evropy – nejdelší takové období v evropských dějinách – je však až příliš přesvědčivým argumentem pro udržení tohoto stavu, jeho dynamiky a rozvíjení hodnot, které k tomu slouží.

Nedokončené české sebepoznání v hodnotách a slovníku 19. století ke své škodě vytrvalo. Právě to v současnosti představuje největší omezení na cestě k dozrání národa a jeho otevření se.

Legendy a beatifikace traumat

Příčiny zbahnění českého nesebevědomí jsou výhradně domácí. A stejně domácí je usilovná snaha hledat výhradně vnější příčiny našich národních selhání, která jsou ve skutečnosti často pouhým selháním politických, nebo přesněji mocenských elit.

Jenomže elity jsou tím, kdo píše a interpretuje dějiny. A tak máme namísto skutečných dějin jenom věčně přepisované legendy a namísto pravdy víru v neposkvrněnou mravnost nevinné a nemohoucí oběti.

Demokratické zvyklosti v Československu byly zničeny už za Edvarda Beneše, ne až po nástupu komunistů k moci.

Pro demokrata, který má na mysli především zájem státu, je nemyslitelným zločinem nepřipravit se na příchod dlouho očekávané krize. Jedině tak je politik v okamžiku krize připraven i na nepředvídatelné náhody a improvizace.

Smrtelné nebezpečí pro demokratické Československo ze strany nacismu bylo viditelné nejpozději od roku 1935, kdy v průběhu několika měsíců Německo v rozporu s mírovou smlouvou připojilo Sársko, obnovilo Luftwaffe, zavedlo všeobecnou brannou povinnost a obsadilo Porýní – vše bez jakékoliv reakce našich spojenců.

Informací o agresívních záměrech nacismu měla československá vláda v dalších více než dvou letech víc než dost.

Tváří v tvář nebezpečí pracovalo vedení státu na opatřeních k odvrácení války zmateně, převážně opožděnou a zcela neúspěšnou diplomatickou snahou o potvrzení spojeneckých záruk.

Zpravodajci přitom opakovaně prezidenta i vládu upozorňovali na to, že obnovením německé armády a především remilitarizací Porýní ztratila Francie schopnost proniknout do hloubky německého území.

Doma se, kromě mimořádně kvalitní kontrarozvědné práce, už jenom urychleně stavěla soustava pohraničních a záložních opevnění, která nikdy nebyla dokončena. Nikdo nepromýšlel a nepřipravoval opatření pro možnost neúspěchu diplomacie nebo vojenské porážky.

Hitler tak získal ještě před začátkem války obrovské kapacity československého zbrojního průmyslu bez jediného škrábance, stejně jako úplnou výzbroj a zásoby munice celé československé armády.

My, nevinné Československo

Už jenom tento fakt mimořádně poškodil pozici Československa vůči pozdějším spojencům a do značné míry překryl špatné svědomí, které mohli mít po Mnichovu.

Útěk čtrnácti vojenských zpravodajců do Londýna, zorganizovaný těsně před okupací Prahy v březnu 1939 Františkem Moravcem, byl jediným aktem odporu oficiálních složek patnáctimilionového státu.

Dokumenty, kartotéky a valuty, které zpravodajci vzali sebou, byly dokonce ukradeny v rozporu s rozkazy nadřízených. Demokratická česká politika zradila v roce 1938 svůj lid.

Nikdo z českých politiků nepřipravil možnost odboje, ani neukryl potřebné doklady a výzbroj. Nezůstal nikdo, kdo by mohl sloužit společnosti jako vzor státníka sice poraženého, ale vzdorně a tvrdošíjně hájícího hodnoty masarykovské republiky – a především lidskou slušnost.

Československý národ přestal existovat. Český národ zmizel a veřejný prostor Protektorátu ovládla lůza.

Přesto je Mnichov i po téměř osmdesáti letech vnímán a interpretován českou politikou a veřejným míněním jako spojenecká zrada nevinného, zcela bezmocného a vždy věrného Československa.

Vůdce Novonároda

Národ prý nikdy neselhal a válku vyhrál. Selhání a nedůstojnost kapitulace politiky jsou překrývány ponurou nedotknutelností utrpení obětí. Traumata jsou vykládána s patosem zabraňujícím hledat a pojmenovat skutečnost.

V ní Edvard Beneš selhal a do konce svého života byl už jenom bezmocným zajatcem svých vlastních pochybení: Otevřel Stalinovi cestu do Střední Evropy. Odmítl spolupráci s polskou vládou, a dokonce o ní Sovětům předal dlouhou řadu informací.

Odmítl jednat se sudetoněmeckým i rakouským protihitlerovským exilem. Nešlo mu o demokracii, ale o moc. Jeho „vědecká“ orientace na neexistující mýtické Rusko a stále užší spolupráce s československými komunisty proti demokratickým základům státu zničily československou samostatnost a demokracii.

Ještě před koncem války podřídil československou armádu a zpravodajské služby Sovětům a komunistům odevzdal řízení klíčových resortů v první poválečné vládě. I on byl spolutvůrcem a vůdcem Novonároda, dravého společenství bez hodnot, které jeho samotného nakonec zesměšnilo a uvrhlo do hanby.

Český úkol

Je třeba otevřít a vyčistit minulost ve jménu svobodné budoucnosti. Bez hněvu a ideologických předpojatostí – a hlavně mimo českou politiku a proti ní.

V dnešní době se svobodná česká společnost konečně osamostatňuje a začíná si stále větší prostor sebevědomě organizovat sama a mimo politiku. Je to správná chvíle, kdy začít uklízet veteš desítek let novonárodovecké malosti, neslušnosti, poraženectví a kolaborace.

Poprvé od doby národního obrození má společnost možnost najít svůj hlas a identitu a ukončit tak období desítek let driftování. Nebude to snadné.

Iracionální české rusofilství, antisemitismus a podpora likvidace československých Židů v době Druhé republiky a Protektorátu, vyhnání Němců a státní mocí organizované zločiny v jeho průběhu, interpretace období 1945-48 a nejednoznačnost sovětského „osvobození“, neochota zkoumat zločiny komunismu, naivita Pražského jara, dopady takzvané ekonomické reformy po roce 1989, nebo rozdělení Československa – to je jenom zkrácený výčet lží překrývaných témat, čekajících na otevření. Teprve potom přijde na řadu budoucnost.

Rok 2015 je možností začít. Bylo by důstojné využít sedmdesáté výročí konce Druhé světové války k uznání československým státem organizovaných, armádou demokratického státu prováděných a nikdy nepotrestaných masových zločinů při vyhánění německého obyvatelstva z republiky.

Prezident Joachim Gauck je zatím posledním z dlouhé řady německých politiků, kteří se dokázali omluvit za zločiny, které hitlerismus spáchal na nás. Omluvu symbolicky vyslovil v Lidicích.

Ponižující je myšlenka, že Miloš Zeman podobnou omluvu vyslovit nedokáže – třeba na Švédských šancích u Přerova, kde československá armáda v červnu 1945 popravila za jedinou noc bez soudu víc bezbranných německých civilistů než nacisté těch českých v Lidicích.

Bylo mezi nimi i sto dvacet žen a sedmdesát jedna dětí. Nejmladšímu popravenému bylo pouhých osm měsíců. Teprve národ, který sezná, že nemůže zamlčovat takovou hanbu, může přemýšlet o budoucnosti.

A teprve potom začneme skutečně hledat a objevovat to pozitivní, co může stvořit a udržovat svobodný demokratický národ.

O autorovi

Autorem článku je Jan Urban

Komentáře

Komentářů (15)
  1. Zdeněk Černý napsal - dne 11.12.2014

    Ten má nějakej mindrák a léčí si ho tím, že všechno pokydá svými rozumy. Všechno má své dějinné souvislosti a nelze dějinami vrtět . Beneš byl prozíravý politik.

    • Michal napsal - dne 16.12.2014

      Netvrdím, že bezvýhradně souhlasím s názorem pana Urbana, ale článek je minimálně zajímavým podnětem k zamyšlení. Snahou autora (dle mého názoru) je právě dějinné souvislosti hledat a myslím, že k tomu přistupuje velmi precizně.

      Vím, že každý máme svou oblíbenou historickou postavu a neradi slyšíme kritické názory na ni. Je ale škoda, pokud nám to brání se zamyslet nad takto podnětným článkem.

    • krizak napsal - dne 31.12.2014

      Doporučuji začíst se do Pamětí Dr. E.Beneše, vydaných v Praze roku 1947 nakladatelstvím Orbis. Beneš v nich bezděky sám velmi často dokládá autora článku.
      Prozíravý politik? No, především velký narcis. A velezrádce, který v září 1938 ve funkci presidenta politickou kapitulací velmi hrubě porušil platnou ústavu:

      Zákon ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky (zákon č. 121/1920 Sb.), § 3, odst.(1) praví: “Území Československé republiky tvoří jednotný a nedílný celek, jehož hranice mohou býti měněny jen ústavním zákonem (čl. 1. uvoz. zák.).”
      Dále tentýž zákon, § 64, odst.(1), praví: “President republiky: Zastupuje stát na venek. Sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. Smlouvy obchodní, dále smlouvy, z kterých pro stát neb občany plynou jakákoli břemena majetková nebo osobní, zejména i vojenská, jakož i smlouvy, jimiž se mění státní území, potřebují souhlasu Národního shromáždění.”

    • Jirka napsal - dne 6.1.2015

      téměř 100 let existuje samostatný quasi slovanský český stat, jako pohrobek československého státu z roku 1918. Je zajímavé, sledovat historické souvislosti tohoto státu –

      1918 – okradení bank a průmyslníků, stupidní pozemková reforma, šikana židů, němců a poláků
      1938- slováci opouští toto národovecké sdružení a to se opakuji kdykoliv je možné se svobodně rozhodovat. roka 1993 ukázal jasně jak těžké je se mentálně s průměrnými čechy sladit
      1945 – ´další okradení, genocida němců
      1948- okradení zbytku pracovitých čechů
      1953 – měnová reforma aneb jak češi proletáři k penězům přišli
      1968- čistá naivita, většina čechů už tenkrát byla probolševická podobně jako dnes. Prostě češi a svoboda je téměř nekompatibilní/nemluvím o anarchii -to je české podání svobody/
      1989- dodnes : defacto furt to same – hra na obět, korupce, nekonečná blbost a naivita, národovectví alá rok 1848 etc. ´Fanatické zbožnování českého jazyka, kterému ani češi nerozumí

      • krizak napsal - dne 6.1.2015

        A co doporučujete?

  2. Václav Slavík napsal - dne 25.12.2014

    Ahoj Honzo,
    díky za inspirativní esej. Vlastně ale ani nevím, jestli ještě vůbec čteš „komentáře“ ke svým článkům.
    Pokusím se omezit jen na některé obecnější, spíše terminologické, otázky, které považuju pro diskusi za primární, čímž se zároveň omlouvám nejen za poněkud neinternetovou délku svého komentáře, ale i za to, že hodně důležitého zůstane stranou.
    Ještě před tím bych se však pro úplnost zastavil u několika úvah, které mě zaujaly v poměrně rozsáhlé diskusi na tvém blogu.
    Pokud jde o „proces omlouvání se se (sudetskými) Němci“, také mi není zcela jasná tvoje představa, jak by měl dále probíhat. Jak dlouho a kolikrát by se měly obě strany vlastně omlouvat? A nebylo by to opakování (ať již „omluv“ či „vyjádření lítostí“) spíše kontraproduktivní, nekleslo by až k jakési prázdné formalitě kladení věnců u hrobu neznámého vojína? A nepřiživovalo by to konec konců i onen „negativní mýtus neustálého boje s nepřítelem“? Na nejvyšší oficiální úrovni mi několik omluv V. Havla, omluva německého prezidenta Richarda von Weizsäckera z r. 90 (který ve své proslulé řeči ke 40. výročí konce 2. Světové války 8. 5. 1985 v Bundestagu mimo jiné pronesl: „Mladí nejsou odpovědni za to, co se tenkrát stalo. Jsou však odpovědni za to, co se z toho v dějinách stane“), Smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci podepsaná 27. 2. 1992 prezidentem ČSFR Václavem Havlem a kancléřem SRN Helmutem Kohlem na Pražském hradě, Česko-německá deklarace z 21. 1. 1997 podepsaná českým předsedou vlády V. Klausem a německým spolkovým kancléřem H. Kohlem (jejíž 3. článek o lítosti české strany nad křivdami způsobenými „poválečným vyháněním i nuceným vysídlením sudetských Němců“ zopakoval premiér P. Nečas 21. 2. 2013 v bavorském parlamentu) a omluvy současného německého prezidenta Joachima Gauca v jeho dopise i projevech při jeho návštěvě České republiky v roce 2012, přijdou jako celkem solidní základ k tomu, abychom se mohli vymotat z bludných kruhů „historických a dědičných vin“ a „prvotních příčin“.
    Ve shodě s precizně formulovanými komentáři p. Stejskala bych se v obecné rovině také přimlouval za menší „tlak na pilu“ a poněkud více přesnosti, i když uznávám, že u eseje mohou být určité nadsázky i úmyslné a funkční.
    S p. Stejskalem zcela sdílím např. i jeho základní pochybnosti o paušalizujícím užívání pojmu „národ“, zejména v etických a dalších hodnotících souvislostech. I když se tomu nevyhnul ve své vynikající „Otázce viny“ ani tak brilantní filosof jako Karl Jaspers, který sice na jedné straně nepřesně odmítá kolektivní vinu an sich, ale občas klidně zmíní „vinu německého národa“. Ale ani p. Gauck nemluvil v Lidicích jen o zločinech „hitlerismu“, ale již ve svém velice vstřícném dopise ze 7.6. 2012 píše nejen přímo o“zločinech Němců“ ale dokonce o tom, že „Německo je si vědomo své historické odpovědnosti“ (V.Klaus mu ovšem ve své odpovědi příznačně, a zřejmě i „upřímně“, nevyjádřil ani „lítost“). Ale možná zde jde, samozřejmě kromě vyšší kulturní úrovně, i o jakousi specifickou profesní zvláštnost, způsobenou Gauckovým původním povoláním evangelického faráře a Jaspersovými znalostmi z psychiatrie, kde lze onu určitou širší etickou rozmáchlost do jisté míry předpokládat.
    K „naivitě Pražského jara“: ani podle mě nelze Pražské jaro nikterak ztotožňovat s tehdejší KSČ, která zde ostatně nikdy nebyla žádným původním „hybatelem dějin“. Už jenom svým širokým směřováním k větší svobodě bylo celkem evidentně protikomunistické. Pravda, i v tom bychom, vedle podcenění míry agresivní sociopatie sovětských soudruhů, z dnešního pohledu možná mohli shledávat jistou naivitu. Jako mýtus mi tak připadá spíše ona údajná „naivita Pražského jara“, již tradičně u nás vyhovující dosti širokému spektru od „kapitalistických politických ekonomů“ až po komunisty, kteří jej pak neváhají dopracovávat až k takovým nestydatostem, jako je údajná oběť Jana Palacha na podporu reformních komunistů.
    Snad i nešťastného p. E. Beneše bych se trochu zastal. Také si nemyslím, že by nám u spojenců nějak velmi uškodila naše okupace i s celým zbojním průmyslem. A vytýkat mu nepřipravenost i na nepředvídatelné mi připadá kapánek nefér.
    Tolik ke komentářům na blogu, a teď bych se chtěl trochu podrobněji zastavit u některých dalších otázek, které tvůj esej otevírá.
    Asi nejvíc matoucí mi připadají hlavní (zejména kolektivní) subjekty převážně záporných dějů tvého eseje. Podle názvu by v hlavní roli asi měli být hlavně „Češi“, v textu se pak postupně vynořují elity, blíže neurčené my, „národ“ (ve víceroli jako naivka, puberťák, naprostý blb i jako jakýsi ideál), společnost, stát, malá (celkem potenciálně kladná) skupinka nadšenců, historici, E. Beneš, český komunismus a fašismus, TGM, V. Havel, P. Tigrid, J. Gruša, P. Pithart, J. Kalvoda, J. Lux, ohavný zrádce, my obrozenecké, antisemitský český „národ“, „vlastenečtí studenti“, opilí čeští „vlastenci“, lůza, novonárod, česká politika, komunistická strana, loajalisté, „nové“ finanční skupiny, české politické myšlení, československá (česká) společnost, politika nacismu, Zbytkostán, politické, resp. mocenské elity, vedení státu, zpravodajci, čeští politici, československý národ, svobodný demokratický národ (jako ideál).
    Všichni poněkud odlišně ale, kromě historiků a částečně skupinky nadšenců, TGM a V. Havla, dále P. Tigrida, J. Gruši, P. Pitharta, J. Kalvody, J. Luxe a zpravodajců, vždy pouze smutně sehrávají své nedůstojné negativní role.
    Na straně „ (potenciálně) pozitivních jevů a (vesměs neexistujících) ideálů“ tvého eseje mi nejvíc nejasností způsobuje „mýtus“ (v potikladné dvojroli).
    Souhlasím s tebou, že „zodpovědná (a slušná) diskuse o faktech“, „národní étos a charakter“ by byly potřebné a jsou u nás nedostatkové zboží. Ona i samotná zodpovědnost a etika jako celek je totiž newspeakem „(post)moderních“ politických ekonomů a dalších ideologizujících PR expertů hnána do jejich zaplivaného kouta „moralizování“.
    Také postrádám širší a kvalitnější pohled na naši budoucnost (ale i na současnost a minulost). Trochu bych se ale bál nazývat to „pravdivý popis“ nebo „sen“.
    Když mluvíš o „významné nepropojenosti mezi znalostí faktografie a jejím zpracováním historiky..a společenským vědomím“, zajímalo by mě, které kvalitní historické práce bys doporučil zejména k českým dějinám cca od poč. 20. století do současnosti.
    Příliš jsem nepochopil, co máš proti vědě a racionalitě, a co rozumíš pod (zřejmě pozitivním) pojmem „neracionální součást státnosti“ nebo „nevědeckou stránkou české národní politiky a státnosti“.
    K driftování (české myšlenky): Pochybuji, že je lze úplně zastavit. Tím spíš nevěřím v existenci jakéhokoli „pevného, neoddiskutovatelného bodu“, ostatně ani Archimédés myslím žádný nenašel. Zde snad lze pouze doporučit tzv. plovoucí kotvu (drift anchor), která driftování sice zcela nezastaví, ale zpomalí a omezí i rozkyv lodě či kry.
    Zcela s tebou souhlasím ve věci mytologizace „osvobození od fašismu Rudou armádou“. Ostatně skvěle jsi ji popsal ve svém dřívějším článku na toto téma. Pochybuji ale o tom, že si tento „mýtus“ „česká národní politika sama vytvořila“. Spíše bych řekl, že jako většina bolševických „mýtů“, zejména o Sovětském svazu, sem byl dopraven z Moskvy v již předvařené podobě právě s menáží oné osvobodivě okupující Stalinovy armády.
    To, co se po rozdělení Československa může některým z Čechů jevit jako téměř neživotný Zbytkostán, může být (a řekl bych, že i většinou skutečně je) ze slovenského hlediska vnímáno jako konečné a vítané vytvoření vlastního samostatného, a vcelku životného, státu.
    Souhlasím s tebou, že je třeba se snažit otevírat a čistit minulost, nikdy to ale nebude dokonavé, tedy ani dokonalé. Také moc nevím, jak to dělat mimo českou politiku, nebo dokonce proti ní. Snad proti některým politikům, kteří ani do politiky nepatří.
    Nakonec bych se ještě chtěl zmínit o návodu k překonávání „neřešitelných“ rozporů při diskusi (nejen) se (sudetskými) Němci z projevu již zmiňovaného německého prezidenta Joachima Gaucka na obědě pořádaném prezidentem České republiky 10. října 2012 v Praze:”Když se dnes Češi spolu s dříve zde žijícími Němci a jejich dětmi a vnuky znovu pokoušejí odhalovat společné dědictví, pak je to skutečně velká radost. Evropskou sounáležitost můžeme také zažívat, když nově pohlédneme na staré časy, kdy nás dělily činy našich předků. Jsme přátelé, tak řekneme, když máme různý náhled na historické dění. Přátelé se také příležitostně dívají brýlemi toho druhého, protože chtějí pochopit, chtějí zůstat spolu.”
    Samozřejmě by bylo nejlepší dokázat se obejít bez obou těch monoetnických brýlí.
    Moc tě zdravím a všem přeju příznivý rok 2015.
    Vašek Slavík

    • Tomáš Krystlík napsal - dne 31.12.2014

      Havel se omluvil, ale pak potřeboval se stát opět prezidentem, tak svou omluvu odvolal. Žádný z českých politiků se za poválečná zvěrstva na Němcích neomluvil, nepočítáme-li Lva Prchalu v roce 1952. Česká omluva v česko-německé deklaraci tam je pouze kvůli tomu, aby mohla být vůbec podepsána.

  3. Tomáš Krystlík napsal - dne 31.12.2014

    Pan Urban má pravdu. Kromě pasu o TGM, který utilitaristicky měnil názory a fatálně mýlil, mohu podepsat.

  4. Jan Šinágl napsal - dne 1.1.2015

    Děkuji panu Urbanovi za skvělý rozbor naší historie a národa. Stále toho o našem národě, tedy i o nás samých, mnoho nevíme. O to snadněji a neodpovědně soudíme druhé a divíme se druhým. Kdybychom si přiznali pravdu o vlastní historii, přestali bychom se divit druhým a chápat nejen je, ale i sebe. Dokud toto nedokážeme, budeme žít ve lži se všemi negativními dopady na naše životy, společnost a její budoucnost. Vezměme tento text jako program, výzvu a začneme aktivně, týmově pracovat. Jakmile budeme vše donekonečna jen rozebírat, hrozí rozmělňování a nakonec kvůli nekonečným diskusím nedokážeme nic. Produkovat spousty slov nám šlo vždy, jen s těmi činy to bylo horší. Není-li myšlenka i v „srdci a ruce“, je na nic.

  5. černý napsal - dne 4.1.2015

    dobře napsaný,ale pochybuju,že se najde dostatek lidí/podporovatelů/pro morální narovnání.co se stalo po válce,bylo poplatný době,s tím se dneska už nic nenadělá.ale pokud se vyskytujou na nejvyšších místech lidi,obhajující benešovy dekrety a dokonce komunisti iniciovali zákon:prezident beneš se zasloužil o stát,aby ne,když otevřel stalinovi vrátka.a nejnnovější prezident vyhrál volby brnkáním na sudetskou kartu.v roce 1935,kdy sme byli spojenecky vázáni s francií,beneš uzavřel smlouvu se stalinem!to je jako kdyby dneska zeman uzavřel podobnou smlouvu s putinem/jestli nějakou tajnou už nemá/.

  6. Milan Vinš napsal - dne 5.1.2015

    Pane Urbane, děkuji za podnětný článek. Velice rád bych v příští volbě prezidenta volil někoho, kdo je hodnotově ukotven jako Vy.Bohužel se obávám, že o volbě příští hlavy státu se již do značné míry rozhoduje od nás na východ, kdy je pomocí zpravodajských informací a financí poskytnutým jistým zájmovým skupinám “modelováno” veřejné mínění a zneužívaná široce zakořeněná nevědomost, přesně, jak o ní píšete ve svém článku. Tím dochází k neustálému točení se v bludném kruhu a k bezvýchodnosti z dané situace.
    Přeji vše dobré v novém roce Vám a všem lidem dobré vůle.
    Milan Vinš.

    • Sylva Šauerová napsal - dne 7.1.2015

      Jana Urbana bych rozhodně volila. Jenže, cožpak se někdo bude moci postavit miliardám Lukoilu (propříště věnovaným nepochybně Vladimíru Dlouhému, pokud snad bude Zeman neschopen úřad dál vykonávat) či miliardám Babišovým ?

  7. Tony Satira napsal - dne 6.1.2015

    Říkám to léta, ač málo kdo mě má rád, nižádné Česko jen Klausův Zbytkový Stát.

    Masarykovo,státy se udržují idejemi, jimiž vznikly, mi říká, ČR je ZOMBÍ.
    A na český národ nevěří ani naši občané, když se k němu přihlásilo o sčítání lidu cca 70% obyvatelstva, naopak 600:000 lidí nalezlo odvahu přihlásit se k národu moravskému.

  8. JV napsal - dne 8.1.2015

    Dává to smysl… ale bohužel musím říct s mladým Marxem – filozofové interpretovali svět, ale je potřeba ho změnit!!
    Existuje spousty chytrých článků PROČ, ale je důležité NĚCO S TÍM DĚLAT!!!

  9. Roman Kopřiva napsal - dne 11.1.2015

    NÁROD je MAROD
    Text Jana Urbana není zpovědním zrcadlem určujícím jednotlivé hříchy k individuálnímu sebezpytu, spíš jej chápu jako teze k diskusi a reflexi. Podotýkám, že kritický odstup k nastupujícímu českému mýtu chovali myslitelé, kteří nepatřili k etnické monokultuře: Bernard Bolzano, František/ Franz Tomáš/Thomas Bratranek, Hubert Gordon Schauer, Johannes Urzidl, Emanuel Rádl. Ponechávám spornou otázku stranou, zda byl i Masaryk národní konvertita (Friedrich Heer) v důsledku svého původu (debata i např. kolem W. Lorenze a v poslední době Polák k jeho původu), ale jakási “namíchanost” v něm byla a snad díky ní mohl vystupovat jako integrující figura.
    a konečně Peter Demetz, poslední “zemský Čech” (der letzte Böhme – Karel Schwarzenberg) který reflektuje bolzanovsko-rádlovsko-patočkovské ideje v souvislosti s jungmannovskými idejemi národa, naposled při udělení čestného doktorátu na podzim v Brně.
    Jenže tyto funkčně profeticko-kritické hlasy zůstavaly příliš bez masové rezonance a osamoceny: “Být Čech nebo Němec, to je horší než Peníze, nebo život! Protože tam má člověk aspoň alternativu (přibližný citát z Bratránka)

    Ještě možné doplnění těchto tezí o otázky církve (katolické) a školství:

    Bohužel začala jaksi spontánně národovečtit i katolická církev v Česku, která při pociťované neoblibě jako by měla potřebu lísat se k ideji toho etnicky monokulturního státu a upadat do spirituality 19. století, kdy nacionalismus začal více či méně fungovat jako Ersatzreligion i mezi kněžími. – Příkladem toho byly v poslední době i velehradské pouti, z jejichž národovectví jako by se vytratilo, že věrozvěstové byli cizinci jakožto poslové už ne bohů, ale jediného Boha, a z toho dotyku s cizím vyrostlo vlastní. – Nešťastně z nedostatku vhodného slova, ale i senzibility, snad pokusu o integrující faktor anebo i možná vemlouvání se nízkým instinktům mluví hierarchie o “národních poutích”, jako by katolíci po masakru v Krásném Březně odešli poděkovat Přemyslu Oráčovi do Stadic za předání země do českých rukou! V Mariazell byla sice Wallfahrt der Völker, ale ještě v německy mluvících zemích Nationalwallfahrt organizuje Bratrstvo sv. Pia X. (to bude mít možná k narodovectví blízko jako k Le Penovi), Volkswallfahrt ano, ale to je ještě jinak zabarveno. Jsou snad v české katolické církvi dny diecézí (jako např. v Mnichově?), kdy se připomínají i menšiny v ní, jak předpisují předpisy Jana Pavla II.? Církev si vybrala jejich minimalistický program, a proto chybí nabídka dlouhodobě rozvíjeného pozitivního modelu fungujícího jako vzor pro společnost.
    Církev absentuje v sekularizované české společnosti výrazněji jako nositelka vlastního soicálního učení a sociální praxe, které tlumí nacionalistické (šovinistické) kódování sociálních problémů

    Ve školství nereflektovaně a nekontrolovaně užívané přijímací testy do středních škol se vystavují podezření, že možná nepřímo diskriminují uchazeče s migračním pozadím. Česko nemá, pokud vím, dosud oficiálního i zástupce při Association of Language Tester’s in Europe (nevládní organizace s konzultativním statusem vůči Radě Evropy). Ministerstvo školství zmítané různými lobby privátních tzv. vzdělávacích organizací (které na produkci testů vydělavájí desítky, ne-li miliońy korun) a zatahují do jejich produkce i učitele (kteří je pak doporučují k nákupu na vlastní škole) rezignovalo na svůj úkol příspěvku a ochraně k rovnému přístupu ke vzdělání. Ve výuce zejména literatury a dějepisu se jen pozlovna mění etnické stereotypy, není společná učebnice historie (jako francouzsko-německý pokus), v literatuře se málo hledají autoři bi- či multilingvně tvořící (Siegfried Kapper, Ladislav Klíma), kteří vypadávají z obrozenského ideálu posilování národní literatury (a tolerance vůči používání němčiny v naukové próze) – do jaké míry je česká škola citlivá vůči interkulturnosti? A do jaké míry je to pořád “národní” škola, kde ze sedláků dělají Francouze?
    Slovo “národní” snad i jako módní pokus o inkorporaci anglicismu national a vytlačit neoblíbené státní začal kontaminovat i relikty jazykového moravské zemšťanství (Moravská zemská knihovna, Moravské zemské muzeum)

    Je-li národ rádlovsky nikoli danost, ale úkol, neměli bychom zapomínat na werflovský sémantický neologismus connational (v předmluvě k překladu Bezručových Slezských písní, Kurt Wolff, Leipzig, 1917), který slova neužívá jako dosavadního výrazu pro soukmenovce, ale po soužití v českých zemích …

    Instituce školy a církev/ církví zde mohou sehrát dlouhodobě pozitivnější úlohu než politika.
    Ale nesmí nás ovládat schauerovské žití ze dne na den neboli tradice rakouského Fortwurschtelns
    Roman Kopřiva