Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Jan Mühlfeit: Dějepis jako Pokemoni aneb Jak se dnes učit, abychom zítra uspěli.

 -   - 

3. DÍL SÉRIE VZDĚLÁVÁNÍ V 21. STOLETÍ. České školství je na scestí a politiky (to) nezajímá. Stávající studenti přitom budou o práci soupeřit s celým světem, protože globální konektivita znamená i globální konkurenci. Reforma systému nicméně není vším, školy jsou dnes totiž jen jedním ze střípků komplexní mozaiky s názvem vzdělávání. Podrobnosti diskutovali ředitel pražského Gymnázia Jana Palacha Michal Musil a exprezident Microsoftu pro Evropu, dnes globální stratég a kouč na volné noze Jan Mühlfeit. Jako tradičně nabízíme jejich základní teze doplňované o expertní ohlasy.

Teze 1:

Vzdělávání a konektivita v 21 století: V dnešní době je zhruba 90 procent toho, co se ví, na Youtube. Vyžaduje to dobrou znalost angličtiny, ale já (říká Mühlfeit) se vzdělávám hlavně z Youtube. Dalším fenoménem jsou Massive online open courses, které – pokud jsou dobře udělané – jsou také kvalitním nástrojem. I v tomto kontextu je tak třeba si uvědomit, že vzdělání a vzdělávání jsou sice důležité, ale škola je jen jedním z faktorů, které v tom hrají nějakou roli; musí proto synergicky fungovat s ostatními zdroji. Pokud totiž studenti čerpají své zkušenosti jen ze stávajícího školského systému, může to být nuda. Taková Khan Academy nabízí 8.000 kurzů zaměřených na všechno možné. Věci přitom podává tak, že je pochopí lidé s různými silnými stránkami. Model opakování a “prudění” je nefunkční. I proto, že když studovali naši dědové, existovalo nějaké penzum znalostí; za našich otců to bylo řekněme dvakrát tolik; za nás to už bylo několikanásobně tolik; a našich dětí se v tomto smyslu týká exponenciála. Takové penzum informací přitom náš mozek nemůže pojmout.

Komentáře

  1. Lubor Lacina, Mendelovo evropské centrum - 15.2.2017

    Pozor na tunelové vidění. Technologie bezesporu mění vzdělávání. To má jistě svá pozitiva, zároveň si ale v této souvislosti dovolím vyslovit obavu z toho, že by to mohlo vést k přílišné specializaci jednotlivce. Renezanční rozhled a schopnost interdisciplinárního myšlení přitom stále považuji za obrovskou přidanou hodnotu. Zadruhé, učení vyžaduje úsilí a vytrvalost – a to se dnes mezi studenty příliš nenosí. Je tak třeba být velmi opatrný, aby se ze škol nakonec nestaly pouze debatní kluby.

  2. Jindřich Ploch, Vysoká škola obchodní - 15.2.2017

    Smyslem vzdělání je naučit se jednat a umět se kvalifikovaně rozhodovat, říkal už Jan Amos Komenský. Tento historický exkurz do 17. století je přitom relevantní i dnes. Princip, že vzdělání musí naučit člověka jednat, rozhodovat se, ten se nemění. V čem se lišíme, je rychlost – akcelerace – doby. V době Komenského byl vzdělaný člověk chodící knihovnou, neměl rychlý a jednoduchý přístup k informacím, k internetu a tak dále. Šlo o renezanční lidi s obrovským rozsahem znalostí. Současnost a budoucnost je v tomto smyslu o akceleraci vědění a o přístupu k informacím; podstata vzdělání bude v umění zorientovat se v té přehršli dat a informací, umění najít v nich to, co člověk potřebuje a zároveň bude o tom mít v hlavě metodu, jak tyto informace správně aplikovat v oblasti, kde člověk působí.

  3. Filip Přibáň, AKCENTA CZ - 16.2.2017

    Studium s pomocí online technologií by se mělo začít ve větší míře používat i na (našich) školách. Již nyní se často setkáváme s názorem, že na mnoho přednášek na vysokých školách není třeba chodit, protože učitel pouze přednáší to, co je již snadno k nalezení na internetu nebo v učebnicích. Přitom kdyby se ve větší míře používali moderní technologie a část látky by se vysvětlila například s pomocí online kurzů, ušetřilo by se mnoho času studentům i učitelům. Tento čas by se pak mohl ve větší míře použít například k častějším cvičením a interaktivnější výuce, která ať už poznámkami a nebo videi dostupnými na internetu může být nahrazena jen těžko. Koneckonců, už dnes často studenti na přednášky nechodí, protože si mezi sebou sdílejí poznámky a návštěva přednášky tak není nezbytná. Naopak cvičení a hodiny, kde je vysoká míra interaktivity, mají vyšší přidanou hodnotu a navštěvované jsou.

  4. Mikuláš Splítek, Erste Asset Management - 17.2.2017

    Znalost není moudrost, proces učení by to měl reflektovat. Trochu mě překvapuje, že diskutující vnímají proces učení výhradně jako sypání vědomostí do nádoby (paměti), odkud se pak vytahují k použití. Proto se zaměřují na kanály, kterým se má nejefektivněji sypat (klasická výuka, on-line kurzy, atd.). Takový model se mi zdá nedostatečný, protože nedokáže vysvětlit kreativitu či inspiraci. Když máte k dispozici pouze to, co do vás někdo nasypal, můžete opakovat nebo kombinovat, ale nemůžete přijít na něco skutečně nového. Je tedy pokrok pouze kombinací existujícího, nebo je to jinak? Nikdo nezmínil variantu, ke které se přiklání mimo jiné východní filosofie, totiž že vědomosti jsou uloženy mimo nás a naše mysl funguje ne jako harddisk, ale jako filtr. Čím moudřejší jsme, tím prostupnější onen filtr je, a více toho k nám může přicházet. Cestou k moudrosti pak není více memorovaných vědomostí, ale naopak zklidnění, vyprázdnění mysli a hluboká nespecifická pozornost. Mám pocit, že zmiňované moderní formy (on-line kurzy, seriály, sociální sítě) k ní povětšinou nevedou. Vedou spíše – stejně jako klasická výuka – k adaptaci na převládající životní styl a nikoliv k moudrosti. To by nicméně nemělo být žádné velké překvapení. Či má snad někdo pocit, že je lidstvo jako celek moudřejší než před dvěma tisíci lety?

Teze 2:

(Český) vzdělávací systém 21 století: Systém tak, jak je dnes nastaven, je chybný (říká Mühlfeit) a je tak třeba něm pracovat. K tomu se musí čelem postavit i rodiče a média, což se dnes většinově neděje. Z různých srovnání českých studentů se zahraničními tak vycházíme průměrně až podprůměrně. Přitom naše děti budou o práci soupeřit na globálním poli, protože globální konektivita znamená globální konkurenci. I proto má smysl inspirovat se tam, kde mají v celosvětovém měřítku nejlepší vzdělávání, kupříkladu ve Finsku. Co je na jejich přístupu unikátního? Například to, že mají výbor budoucnosti, který zpravidla vede šéf opozice a jsou v něm zastoupeny všechny politické strany. Tito lidé nabízejí jakousi střednědobou vizi pro Finsko, kde by mělo být za pět, deset let. Něco podobného si českém parlamentu lze jen stěží představit. Přitom boj inflací je otázkou 6-12 měsíců, změna ve zdravotnictví je tak na pět let, ale reforma školství je na deset a více let. Bohužel, toto – tedy školství, jeho stav a výhled – v Česku, nad rámec prázdných frází, žádného politika nezajímá.

Komentáře

  1. Lubor Lacina, Mendelovo evropské centrum - 19.2.2017

    Vzdělávací systém je pouze odrazem stavu myšlení společnosti. Pokud by jsme měli dostat do vzdělávacího systému více vizí, museli bychom souhlasit s tím že do něho vstoupí více profesionálů bez pedagogického vzdělání. Jak ale ukazuje česká legislativa, my se naopak bráníme aby takoví lidé mohli vzdělávací systém obohatit.

Teze 3:

Učitel pro 21 století: Začněme příkladem: Dítě přijde domů a stěžuje si, že po nich učitel chce obrovské množství dat. To samé dítě je přitom schopno vyjmenovat 250 Pokemonů – kdo je s kým příbuzný, kdo na koho reportuje atd. V čem je rozdíl? K Pokemonům má emoční vazbu. Přitom podobně by to šlo dělat i s tím dějepisem, pokud by učitel zasadil data do historického kontextu, začal vyprávět příběhy. Je třeba si uvědomit, že se dnes lidé v průměru zvládnou soustředit jedenáct minut. Pokud to chceme prodloužit, musíme zapojit příběhy, emoce, které fakta obalí. Náš mozek, naše paměť, je totiž nastavená tak, že příběhům nasloucháme. Za druhé, učitel zítřka by měl být jak mentor, měl by předávat znalosti a dovednosti, tak i kouč, tedy člověk, který ze studentů dokáže jejich potenciál dostat, který se jich například ptá. Dnes ale, zpravidla, když se student zeptá, zda něco nejde dělat jinak, je odkázán na učebnici, bohužel. To je postup, který potlačuje kreativitu. Přitom vše – například i ve velkých korporacích jako je Microsoft – je o několika možnostech z nichž se nakonec vybere ta nejlepší.

Komentáře

  1. Jan Libich, La Trobe University - 15.2.2017

    Učitelé dnes mají kouzelný prsten. Umí to s ním? V mezinárodním testu TIMSS pouze 32,6 procenta českých čtvrťáků naprosto souhlasilo s výrokem “jsem rád ve škole.” To bylo nejnižší procento ze všech zkoumaných 34 zemí. S tezí “mým učitelům na mně záleží” pak naprosto souhlasilo 41,1 procenta čtvrťáků, což byl druhý nejhorší výsledek. Pokud to zasadíme do kontextu zjištění, že čím vzdělanější populaci země má, tím je na tom její ekonomika lépe, je to bezesporu přinejmenším na zamyšlení. Bylo by přitom chybou ze stávající situace vinit jen učitele, jde o systémový problém.

  2. Milan Jílek, Jihočeská univerzita - 16.2.2017

    Co vlastně ještě může nabídnout učitel? „Pouze“ profesionálně zpracovaný online kurz? Konektivita jistě přináší ohromné možnosti, mimo jiné i to, že excelentní MOOC může absolvovat mnoho zájemců. Změkčuje kapacitní i rozpočtové omezení. Věřím však, že každý z nás alespoň jednou v životě potkal učitele, který ho inspiroval svým osobním příkladem, zajímavou debatou nebo inspirativní odpovědí na otázku. Možná je tento „osobnostní“ prvek ve vzdělávání, spojený s fyzickou přítomností učitele, důležitější na nižších stupních škol, ale důležitý je. Žákům/studentům usnadňuje orientaci ve vzdělávání a má potenciál započít něco, co je možná v budoucnu bude motivovat právě k cílenému využití MOOC a umožní jim vyznat se v jejich ohromné záplavě.

Celý rozhovor ředitele pražského Gymnázia Jana Palacha Michala Musila a exprezidenta Microsoftu pro Evropu, dnes globálního stratéga a kouče na volné noze Jana Mühlfeita si můžete poslechnout ZDE.


Diskuze očima Michala Musila

Přiznám se, že se cítím po 25 letech trochu unaven z většinou nikam nevedoucích diskusí uvnitř českého vzdělávacího prostoru. Mnohdy nadějné iniciativy bývají většinou brzděny byrokratickými a administrativními překážkami nebo nekompetencí ve vedení resortu. O to více mě osobně motivuje snažit se prosadit alespoň v naší škole nové trendy a metody, které budou mít šanci na propojování stále více se vzdalujících světů žáků a pedagogů a větší efektivitu ve vzdělávání.

Vlastně jsem to já, kdo nabádá učitele, aby se nebáli experimentovat nebo nedodržovat všechna státní nařízení v obsahu probírané látky. K čemu nám je a bude, když všechno stihneme „odučit“, ale efektivita bude velmi nízká. Nechci podporovat účinnou „týmovou“ práci studentů, která vypadá např. tak, že existují „specialisté“ ve třídách na dějepis, zeměpis či na jiné předměty, kdy jeden zapisuje, ostatní se věnují něčemu jinému nebo jsou myšlenkami zcela mimo školu. Následně zachycený obsah sdílí, naučí se na test, obdrží nějakou známku a většinou vše zapomenou.

Proto vítám možnost zapojit se do projektu, kde do diskuse vstupují experti z oblastí mimo školství. Je to přínosné, osvěžující a povzbuzující.

V rozhovoru s Janem Mühlfeitem jsme se pokusili vysvětlit pojmy jako studijní potenciál, pozornosti neuniklo neformální vzdělávání (online kurzy, např. MOOC), hovořili jsme o roli učitelů v dnešní a budoucí škole. Stále platí, že učitel je a bude klíčovým hráčem. Chce-li však před tabulí obstát, musí být připraven k adaptaci na realitu 21. století, mít sílu a chuť na sobě pracovat. I v naší škole považuji pedagogický sbor za hlavní devízu úspěchu školy. Moderní vybavení, příjemné a bezpečné prostředí považuji za automatické.

Prvky neformálního vzdělání, odhalování, rozvíjení a využívání skrytých talentů a silných stránek žáků, systematická a promyšlená mezipředmětová spolupráce s ochotným sdílením vzdělávacího obsahu a především snaha o to, aby žáci a učitelé efektivně a pokud možno se zájmem trávili ve škole co nejvíce času a propojování školy s reálným životem včetně zapojování odborníků z oblastí mimo vzdělávací systém do výuky. Tomu bychom měli věnovat naši pozornost.

Netvrdím, že jsme v rozhovoru prezentovali zaručené postupy, které budou stoprocentně fungovat. Děkuji za to, že jste o nich přemýšleli a také Vaše názory, reakce a postřehy k tématu.


České školství chrlí poslušné roboty. Co s tím?

V předchozím díle série Vzdělávání v 21. století diskutovali hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská a rektor Vysoké školy obchodní v Praze Jindřich Ploch. Expertní debatu nad jejich názory shrnula Helena Horská v následujícím textu.

Je zajímavé, když vedu poslední dobou diskuse na jakékoliv ekonomické téma, ve většině případů (včetně diskuse o ukončení kurzového závazku ČNB) skončíme u vzdělávání (školství). Nejčastější linka, která nás přivede ke vzdělá(vá)ní, je stav českého trhu práce a jeho současná největší bolístka – nedostatek zaměstnanců.

Tento nedostatek je slyšet od podniků a jejich zájmových skupin ale také od úřadů práce, které nabízí okolo 135 tisíc neobsazených volných míst. Proč zůstávají neobsazená? Důvodů bude jistě víc, mnohdy hodně osobních, ale mezi ty nejčastější bude pravděpodobně patřit odlišná představa o ocenění za práci, požadavky zaměstnavatelů na kvalifikaci a výkonnost, neochota či problém lidí dojíždět za prací nebo se dokonce za ní stěhovat…

Odhaduji, že v evidenci úřadů práce tak z poloviny zůstávají osoby, které vzhledem ke svým schopnostem na jedné straně a požadavkům na straně druhé nejsou akceptovatelní pro zaměstnavatele a stávají se tak nezaměstnatelnými. Přísnější statistika nezaměstnanosti podle Mezinárodní organizace práce totiž říká, že počet skutečně nezaměstnaných v ČR, kteří aktivně hledají práci, je jen cca 190 tisíc, což odpovídá polovičnímu počtu osob, než hlásí úřady práce.

Otázkou je, jak nejlépe uspokojit potřeby českého trhu práce a jak do budoucna zabránit současné nerovnováze mezi potřebami zaměstnavatelů a nabízenými schopnostmi zaměstnanců? S prof. Plochem jsme vyslovili hypotézu, že příprava budoucích generací by měla spočívat na trochu odlišných principech než nyní. Kromě propojení s praxí, popularizace vzorů, zapojení koučů do výuky, jsme také narazili na otázku způsobu výuky.

S prof. Plochem jsme se shodli, že spíše než na kvantitě (méně/více matematiky/jazyků/přírodních věd,..) bude záležet na kvalitě výuky. V reakci na diskusi bych ráda přidala ještě jeden aspekt a to metodu neboli způsob výuky. Ta v souvislosti s rozvojem digitalizace a umělé inteligence dozná značných změn. Myslím si, že v budoucnosti opravdu poklesne význam faktů a memorování.

Budoucí generace nebudou muset zatěžovat svou paměť tolika fakty, zákony a letopočty, protože tato fakta budou spolehlivěji a rychleji dostupná z „externích“ zdrojů – z paměťových úložišť robotů a umělé inteligence. Naopak na novou generaci budou kladeny jiné nároky. Budou se muset umět rozhodovat v podmínkách pro nás zatím nepředstavitelně obrovského množství neuspořádaných (volných) informací.

Bez kritického myšlení, umění vybírat a třídit informace, pracovat v teamu s lidmi odlišných kultur, náboženství, odborností, talentů apod. jim stejně žádná fakta a letopočty nepomohou. Podle mého názoru bude stále potřebnější dosaženým znalostem lidstva porozumět a umět je využít při řešení komplexních problémů, než je umět do první zkoušky či testu nazpaměť a pak je s úlevou zapomenout.

O autorovi

Autorem článku je -pes-

Komentáře

Komentářů (9)
  1. petrph napsal - dne 15.2.2017

    Sice by se k tomu dalo diskutovat hodně, ovšem odpověd je poměrně snadná a zní Hīc Rhodos, hīc saltā.
    Ani oslovení experti, ani zaměstnavatelé dnes přece nemusí planě teoretizovat. Už dnes je celosvětově nabídka internetových kurzů velice široká. V podstatě dnes by ti zaměstnavatelé (i pro ně radící experti) mohli avízovat, kdo chce u nás pracovat na té a té (odborné,resp. rozhodovací) pozici, nemusí mít žádé klasické VŠ vzdělání potřebného směru, nám úplně stačí, když si udělá ten a ten konkrétní internetový kurz (resp. tedy nějakou uzavřenou množinu těch kurzů). Pokud nabídnou vysoký plat, už za pár týdnů se jim skutečně bude nabízet poměrně velká skupina lidí kteří si tyto internetové kurzy narychlo absolvovali.
    Potom teprve mohou přijít a diskutovat o tom jaké praktické zkušenosti s takto přijatými rychlodborníky mají.

  2. teufel3424 napsal - dne 21.2.2017

    Souhlasím s názorem, že školství zabíjí byrokracie. Striktně stanovené požadavky na vzělání učitelů jsou zhouba, kterou si prosadili méně schopní, na které by při uvolnění systému už nezbylo místo. Nerada vzpomínám na doby minulé, ale tehdy existovala možnost doplnit si pouze pedagogické minimum a mohl učit i inženýr nebo filosof, když ho to bavilo a měl k tomu vlohy a motivaci. Dnes musí takový člověk vystudovat znova celou pedagogickou fakultu, což trvá dálkově 6 let a každý soudný člověk se na to vy… Přitom odborné znalosti tihle lidé mají mnohem vyšší, než je požadováno, ale to by současným soužkám učitelkám dělali nekalou konkurenci.