Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Jak mluvčí BIS předpověděl teroristické útoky osamělých vlků

 - 

13930579102_be574c73d0_zCreative Commons LicenseWolves fighting over food” Autor: Tambako The Jaguar

Svět, Evropa a tak i Česká republika má co do činění s novou formou terorismu, napsal na stránky Bezpečnostní informační služby její mluvčí Jan Šubert. Text, v němž popisuje rizika plynoucí z nepředvídatelných útoků takzvaných osamělých vlků, publikoval v polovině prosince loňského roku.

Jako by tím předpověděl to, co se už za několik týdnů poté odehrálo v Paříži. Na svém textu, který vznikal v průběhu loňského roku a neúspěšně jej prý k publikaci nabízel českým deníkům, by teď nic neměnil ani s odstupem času.

Snad jen jeden podstatný detail. Ukazuje se prý, že obtížně řešitelný problém pro tajné služby a bezpečnostní složky celého světa nebudou jen oni „osamělí vlci“, ale „osamělé skupiny“, jaké se nyní objevily právě v Paříži.

„Jde o skupiny dvou až tří lidí a dál už nikdo. Nikdo je neřídí, nikdo neorganizuje. Pravděpodobnost, že se nějak prozradí se sice s vyšším počtem lidí zvyšuje, ale i tak je to velký problém,“ dodává ke svému textu Šubert.

HlídacíPes.org s jeho svolením celý původní text (s drobnými redakčními zásahy) níže publikuje.

Osamělí vlci útočí: Paříž, Boston, Londýn, Sydney

Jan Šubert

Noční můra černých snů ožívá. Bez nadsázky lze říct, že máme co do činění s novou formou terorismu. Útulná kavárna, šedivá ulice, nebo bezvýznamné náměstí přestávají být bezpečným místem.

O to větší role připadá veřejnosti. Bez otevřených očí a nastražených uší každého z nás se v těchto případech zpravodajské služby a policie neobejdou.

Noční můra zpravodajských služeb

Boston, Londýn, Paříž, Sydney. Čtyři smrtící útoky, které nebyly v režii jakékoliv teroristické organizace. Jejich aktéři i způsoby provedení, připomínající vražedné výpady osamělých vlků, jsou pro zpravodajské služby noční můrou z nejčernějších snů.

Pokud má zpravodajská služba v předstihu zabránit teroristickým útokům, musí pronikat do prostředí a blízkosti teroristických organizací, kde jedině lze sbírat informace o jejich cílech a záměrech. Je to složité a mimořádně nebezpečné. Stačí malé uklouznutí a z agenta je mrtvý muž.

Nicméně je to šance, která v případě osamělého útočníka neplatí. Izolovaný sólista prakticky nezanechává stopy. O svých plánech a úmyslech se nesvěřuje blízkým, kamarádům ani přátelům. Co připravuje, je pouze v jeho hlavě, do které mu nikdo nevidí. Jinými slovy: není se čeho chytit.

Téměř nemožná obrana

Obrana, tedy možnost preventivního zásahu, prakticky neexistuje. Člověka, který prochází databázemi závažně podezřelých osob, lze samozřejmě nepřetržitě sledovat. Dva, tři týdny, ale rozhodně ne dva, tři roky.

Nepomůže, ani kdyby sledovací služby měly desetkrát nebo stokrát víc lidí. A navíc – zaútočit může jedinec, na kterém není stín sebemenšího podezření. Záleží jen na tom, zda „osamělý vlk“ udělá chybu. Někde někomu něco řekne, něco naznačí, jeho chování a jednání vyvolají pozornost. O to větší role připadá veřejnosti. Bez její pomoci, bez otevřených očí a uší každého z nás se v těchto případech zpravodajské služby a policie neobejdou. Spolehlivá, účinná obrana by byla možná asi jen tehdy, pokud by polovina lidstva byla policisty a každý z nich hlídal „svého civila“.

Nový fenomén

S trochou nadsázky lze říct, že máme co do činění s novou formou terorismu, která vstupuje  – vnáší strach – do každodenního života. Jak říká jedno staré čínské přísloví: zabij jednoho a postrašíš deset tisíc.

Dlouho byly cílem teroristů hlavně symboly – „dvojčata“ Obchodního centra v New Yorku, u nás by to mohly být Pražský hrad, Národní divadlo, nebo Národní muzeum.

V úvahu připadaly – a stále připadají – elektrárny, přehrady, ambasády a také tzv. měkké cíle: metro, železnice, letiště, nákupní centra, sportovní stadióny a další objekty, kde se shromažďuje co nejvíc lidí.

S příchody „osamělých vlků“ to ale může být také kterákoliv bezvýznamná ulice, silnice, náměstí. Celý veřejný prostor přestává být bezpečným místem.

Stačí sekáček na maso, nůž a internet

Obvykle jde o lidi na okraji společnosti, lidi v bezvýchodné situaci, bez perspektivy, bez naděje na společenské uplatnění. Vyloučit ale nelze ani dobře maskovaného fanatika z noblesní rodiny a prestižní university.

Obrazně řečeno to může být kdokoliv, kdo má doma sekáček na maso, nůž a internet. Sedmdesát procent případů, kdy lidé podléhají indoktrinaci radikálním islámem, lze připsat na vrub internetovým serverům s džihádistickou ideologií.

Webům s konkrétními návody kde zaútočit, jak útok provést, s výzvami typu „Nečekej na výcvik a rovnou proti nepřátelům jednej“, „Každý muslim má povinnost podporovat své bratry v boji“ apod.

Dilema naší civilizace

Možnost být kdekoli a kdykoli terčem zběsilého, smrtícího útoku “osamělého vlka“ velmi komplikuje život a fungování euroatlantické civilizace. Opakovaně, a v ještě větší míře, jsme nuceni nastolovat kardinální celospolečenské dilema: Chceme více svobody na úkor bezpečí, nebo chceme více bezpečí na úkor svobody?

Necháme se dotlačit do stavu, kdy omezíme svobody a odstoupíme od systému našich hodnot a principů demokracie? To jistě nelze připustit. Řešení je v široké diskusi při hledání vyváženého stavu „svoboda – bezpečí“.

O autorovi

Autorem článku je Robert Břešťan