Kurdishstruggle via Foter.com / CC BY, zdroj

Islámský stát: Cesta k moci. Největší slabiny islamistů

Napsal/a -pes- 24. srpna 2017

I přes působivé vojenské úspěchy ISIS a statečnost jeho bojovníků trpí organizace důležitými strukturálními nedostatky: absencí pozitivního plánu vládnutí a zoufalým nedostatkem idejí. Kromě ideologické a moralizující rétoriky nenabízí sunnitským komunitám v Iráku a v Sýrii žádný pozitivní akční program ani vizi vlády.

Třebaže se ISIS podařilo zajistit obyvatelstvu pod svou kontrolou dodatek potravin, ne vždy investoval do vládních struktur sociální kapitál. Tento základní nedostatek je společný všem salafistickým džihádistům, kteří upřednostňují válku před blahobytem.

Jsou posedlí fyzickou a vojenskou mocí a pohrdají měkkou mocí i politickou teorií, v nichž vidí porušení a přestoupení šarí‘atských nebo koránských zákonů. Jakékoli teoretizování či filozofování mimo rámec šarí‘i je zakázáno a kriminalizováno jako neislámské.


Toto je pátá a poslední ukázka z knihy Fawaze A. Gergese: Islámský stát, Cesta k moci.Vydalo nakladatelství Vyšehrad, ukázky z knihy HlídacíPes.org publikuje s jeho svolením.

Fawaz A. Gerges je profesor blízkovýchodních vztahů na London School of Economics. Narodil se v Bejrútu v roce 1958, pochází z křesťanské rodiny. Aby unikl konfliktu, který se v Libanonu rozhořel v roce 1975 a trval až do roku 1990, emigroval do Spojených států. Vystudoval v Londýně a Oxfordu, vyučoval v Oxfordu, na Harvardu a Columbijské univerzitě. Ve své badatelské práci se zaměřuje na moderní politické a sociální dějiny islámských zemí, sociální a náboženská hnutí v islámských zemích (Muslimské bratrstvo), džihádistický terorismus (al-Qá‘ida, tzv. Islámský stát). Je autorem více než desítky knih o moderních dějinách Blízkého východu, o arabském jaru, americké politice vzhledem k muslimskému světu. Je autorem několika oceňovaných prací o džihádistických skupinách, jejich kořenech a strategii, vzájemných vztazích a nebezpečí, které představují pro dnešní svět.


Salafističtí džihádisté vždy znovu a znovu nedokázali převést své přísliby spásy do pragmatické světské reality, což je rozpor, který vyzdvihuje bezobsažnost a chudobu jejich idejí. A co víc, tento hendikep salafistické džihádisty včetně ISIS nijak nepřiblížil většinovým muslimům, kteří stejně jako veřejnost všude jinde na světě touží po stabilitě, prosperitě a svobodě. V tom všem ISIS dokonale selhal.

Management barbarství

Svět podle ISIS, v mnohém stejně jako před ním u alQá‘idy, charakterizuje neustálý boj proti skutečným i domnělým nepřátelům. Společnost se nachází ve stavu trvalé mobilizace, v permanentní válce, připravená odrážet nepřátele, kteří číhají na každém rohu, a mařit intriky proti Islámskému státu. Tento světový názor připouští dosažení stability pouze tehdy, až si ISIS podrobí všechny své nepřátele nebo je donutí uznat svůj svatý mandát.

V danou chvíli vnímají jeho plánovači muslimskou společnost jako divokou džungli a svoje poslání definují jako „management barbarství“. Pro salafistické džihádisty, kteří jsou podle jednoho ze svých ideologů, Abú Bakra anNádžího (pseudonym), povoláni k tomu, aby tento chaos kreativně řídili a svou vládu v něm konsolidovali, jsou konfliktní zóny a zmatky v nich panující ideálním prostředím.

V této divoké džungli má ISIS muslimům vládnout jako zvířatům a poskytovat jim pouze nejnutnější minimum zboží a služeb. Prosazování extremistického džihádistického projektu má mít absolutní prioritu a všechno ostatní před ním musí ustoupit do pozadí. Pokud jde o individuální svobody, nahrazuje ISIS politické autoritářství syrského a iráckého režimu náboženskou tyranií a kontroluje každý detail života lidí od oblékání až po každodenní zvyky.

Je to totalitní politický systém, který je společný všem salafistickým džihádistům. ISIS spolu s dalšími salafistickými džihádisty hlásá, že základním dokumentem a jediným pramenem práva je Korán, který všichni považují za svou ústavu. Při takto úzkoprsém, přísném a selektivním výkladu posvátného textu ideologové ISIS na své vlastní nebezpečí jaksi přehlížejí fakt, že Korán je dvojsečný meč. Na jednu stranu si jej berou jako zbraň proti všem nepřátelům, avšak tato zbraň jim na druhou stranu může zlomit vaz, jestliže se jim nepodaří vybudovat utopický islámský stát, který tak sebevědomě slibují.

Žádná budoucnost

Třebaže sunnité v Iráku i Sýrii tolerují válečné strádání a oběti, jejich nálady mohou sklouznout do otevřeného nepřátelství, udělá-li ISIS z extrémních podmínek válečné nouze trvalý stav, což se zřejmě stane. A už se to podle všeho děje.

Aktivisté v Raqce, Dajr az-Zauru a Mosulu hlásí, že kvůli zoufalým životním podmínkám a ztrátě osobních svobod, jako je volnost pohybu nebo kouření, vládne mezi obyvatelstvem všeobecná nespokojenost a doutná v něm potlačovaný hněv. ISIS mu totiž kromě protiíránské a prošíitské rétoriky nenabízí žádný pozitivní program, jen nejasnou budoucnost.

Zákony a nařízení zavedené Islámským státem osvětlují jeho cíl, kterým je vrátit arabsko-islámskou civilizaci pod svou vládou zpět do 7. století. Oživování tradic, jež po staletí spaly pod povrchem, „nedává modelu Dá‘iš žádnou budoucnost, protože tento model je nejen barbarský, ale nabízí z minulosti jen to nejhorší a snaží se zničit přítomnost i budoucnost“, napsal známý muslimský komentátor Fahmí Huwajdí.

I když mnozí sunnité přímo či nepřímo podporují ISIS v jeho tažení proti vládám v Bagdádu a Damašku, jež podporuje Írán, s jeho krutostí a přísnou interpretací šarí‘i se neztotožňují. Mnohá svědectví dokládají, že salafisticko-džihádistická ideologie této skupiny nenachází u mnohých Iráčanů či Syřanů významnější odezvu a jeho utopická vize je mnohem populárnější mezi mladými zahraničními rekruty než u místního obyvatelstva.

V iráckém Tal Afaru přerostlo napětí kvůli rozdílům v odměňování v potyčky mezi místními a zahraničními bojovníky a ke střetům mezi domorodými a cizími džihádisty došlo i Sýrii, protože cizinci dostali větší výsady.

Hlavní je negace

Hlavní ideologové a teologové džihádistického hnutí, jako jsou Abú Qatáda a Abú Muhammad alMaqdisí, se dokonce obávají, že přílišná přísnost a krutost ISIS obyčejné muslimy od džihádistického projektu odradí. Projekt Islámského státu je jako rakovina a podle Abú Qatády, jenž spojil svůj osud s centrálou alQá‘idy, ohrožuje samo přežití džihádistického hnutí. Oba ideologové varují, aby ISIS nebral svou popularitu mezi muslimy za samozřejmou, a atraktivitu skupiny mezi mladými přičítají vojenským úspěchům ISIS a jeho vítězstvím na bitevním poli.

ISIS je více než kterákoli jiná salafisticko-džihádistická organizace hnutím mladých. Jinými slovy, všechna sláva ISIS souvisí s válčením, nikoli budováním příležitostí nebo nadějí na lepší budoucnost, a to bez ohledu na zárodečné instituce, jež zřídil, či jeho za vlasy přitažená tvrzení, že vybuduje Islámský stát.

Filosofie ISIS hraje víc na strunu negace než na budování racionálního a stabilního řádu – je to jen velký humbuk bez tvůrčích představ o tom, jak oživit zhroucenou ekonomiku či vzdělávací systém a dát lidem naději na lepší budoucnost. Negativismus ISIS je jeho přirozenou slabinou, která se proti němu může kdykoli obrátit, jakmile se od něj v budoucnu odvrátí válečné štěstí.

Ovládnutí umění dělat si nepřátele

Bagdádí a členové jeho nejužšího okruhu dokonale ovládli umění dělat si nepřátele široko daleko. Přestože si ISIS na bitevním poli počínal velmi zdatně, jeho politické a strategické přehmaty i jeho krátkozrakost jsou bezmezné a z dlouhodobého hlediska nevěští skupině nic dobrého.

U ISIS neexistují rozostřené linie nebo šedé zóny – lidé jsou buď stoupenci, nebo nepřátelé: buď odpřisáhneš Bagdádímu a jeho ideologii věrnost, nebo budeš označen za nepřítele, který může být zabit. Mezi dobrem a zlem neexistují žádné neutrální postoje a pasivita je vnímána jako odpadlictví. Toto binární, černobílé vidění světa postavilo organizaci proti celému světu včetně samotných kmotrů salafisticko-džihádistického myšlení.

Bagdádí a jeho okruh se v letech 2013 a 2014 snažili získat podporu od vážených salafistických šajchů a teoretiků, ale jejich snahy vyzněly naprázdno. Salafisticko-džihádistický establishment Bagdádího opakovaně vyzýval, ať se mírní a své spory s islamistickými kolegy v Sýrii vyřeší v souladu s islámskými zákony a právem. Jejich apely však zůstaly nevyslyšeny.

Bagdádí a jeho okruh zahájili proti an-Nusře, oficiální pobočce alQá‘idy v Sýrii, frontální útok, zle tuto konkurenční skupinu zdecimovali a téměř ji vyhnali ze dvou syrských provincií. Jak občanská válka mezi salafisticko-džihádistickými skupinami na počátku roku 2014 nabírala na síle, obrátil se salafisticko-džihádistický establishment proti Bagdádímu a jeho nejbližším a úder mu oplatil.

Salafističtí učenci odsoudili ISIS jako nelegitimní, vyzvali jeho členy, aby od organizace zběhli, a varovali před nepříznivými dopady na budoucnost džihádistického hnutí. ISIS si ze všech salafisticko-džihádistických těžkých vah udělal sveřepé nepřátele, čímž se ocitl v ještě větší izolaci a oslabil svou schopnost vzdorovat a přežít, až jednou jeho válečné štěstí pomine. Pokud si ISIS nezíská podporu strážců salafisticko-džihádistické víry, bude to politický zázrak, podaří-li se skupině proniknout mezi většinové islamisty a kleriky.

Bez teologického zaštítění se organizace bude muset spoléhat převážně na násilí, které ideologickou legitimizaci nenahradí. Jak bouře všude kolem ISIS sílí, je organizace čím dál zranitelnější a brzy přijde den zúčtování. Navzdory převažujícímu názoru veřejnosti v regionu i mimo něj se za současné vojenské a politické situace může zdát, že je ISIS neporazitelný, ale trhliny v jeho struktuře jsou nepopiratelné a jeho dlouhodobá budoucnost zdaleka není jistá.

Svrhněte Satana

Nejlepším příkladem důsledků strategie války proti celému světu, kdy si ISIS proti sobě poštval neutrální země v regionu, které se potenciálně mohly stát jeho přáteli, je Turecko. Turecký prezident Recep Erdoğan přes rok odolával opakovaným výzvám Spojených států, jeho klíčového globálního spojence, aby se plně zapojil do mezinárodní koalice proti ISIS.

Erdoğan se zdráhal a tvrdil, že boj proti Asadovi je pro něj stejně důležitý jako vojenské tažení proti Islámskému státu. Světová média a někteří západní politici Turecko veřejně vinili z toho, že zavírá oči nad náborovými aktivitami ISIS a jeho zásobováním a logistikou, vyčítali Erdoğanovi obojakost a požadovali, aby Turecko lépe střežilo svou dlouhou hranici se Sýrií a bránilo cizím bojovníkům připojovat se ke skupině.

Erdoğanova vláda ve skutečnosti přímo jednala s ISIS a dosáhla s ním dohody, že skupina propustí šestačtyřicet tureckých diplomatů i s rodinami, které zajala, když v červnu 2014 vtrhla po obsazení Mosulu na tamní turecký konzulát. Třebaže jednotlivé body smlouvy Turecka s ISIS byly drženy v tajnosti, pro Bagdádího Islámský stát šlo o diplomatický průlom. Kdyby Bagdádí a jeho plánovači projevili politickou obratnost, mohlo to znamenat bod obratu.

Avšak ISIS místo aby stavěl na dohodě s Turky a postaral se, aby zůstali nestranní, prokazatelně uskutečnil na tureckém území několik sebevražedných atentátů proti kurdským cílům, čímž narušil tureckou svrchovanost a Erdoğana přivedl do trapné situace. ISIS si tak hloupě udělal z neutrální regionální velmoci nepřítele a Erdoğana konečně donutil souhlasit s „koordinováním bojových operací“ se Spojenými státy.

V reakci na to zveřejnil ISIS propagandistické video, v němž vyzýval turecký lid, aby povstal a svrhl „Satana“, což byl odkaz na Erdoğana, který prý udělal ze své země „otroka křižáků“.

Sebevražedné chování

Ze všech regionálních velmocí bylo právě Turecko k ISIS nejméně nepřátelské a mohlo organizaci přimět, aby projevila větší umírněnost a povědomost o diplomacii. Koncem roku 2015 se ISIS přihlásil k několika smrtícím útokům na zahraniční cíle včetně ruského dopravního letadla a center metropolí Bejrútu a Paříže, při nichž pozabíjel a zranil stovky civilistů.

Tyto masivní operace přiměly velmoci, zvlášť Francii a Rusko, aby své úsilí o porážku ISIS zkoordinovaly a znásobily. Místo toho, aby za těchto okolností Bagdádí a členové jeho nejužšího vedení zapracovali na diplomatickém poli, což by podepřelo jejich tvrzení, že už představují skutečný stát, semkli svět proti sobě.

Svým způsobem ISIS zavrhl státní strukturu a pokusil se nabídnout alternativní, revoluční model založený na islámské identitě, nikoli na svrchovanosti státu. Chování ISIS je však, zdá se, sebevražedné. Mezi jeho omezenými vojenskými možnostmi a dlouhým seznamem regionálních i globálních mocností včetně dvou vojensky nejsilnějších bloků na mezinárodní scéně – americko-evropského a ruského –, které stojí proti skupině, existuje hluboký nepoměr.

2 komentáře

  1. teufel3424 napsal:

    Překvapuje mě, že takový znalec poměrů nikde nezmiňuje Saúdy. Nechce se mi věřit, že Daeš od nich nedostal ani dolar, když tak statečně bojoval proti šíitům. A že by saúdské autority ze začátku Daeš nějak extra odsuzovaly, o tom jsem taky neslyšela.

  2. ČERT napsal:

    „Erdogan se zdráhal a tvrdil, že boj proti Asadovi je pro něj stejně důležitý jako vojenské tažení proti Islámskému státu…“ Tak ono se mohlo/může zdát, že z pozice Turecka ve vztahu k situaci v Sýrii, případně v Iráku nepředstavuje ten nejdůležitější problém totiž ani Asad, ani ISIS, ale kurdské ozbrojené hnutí (pešmergové). Má to, může to mít samozřejmě zcela svou logiku. Vždyť je známo, s jakou situací se už desítky let samo Turecko potýká ve vlastní části Kurdistánu (PKK) – a třeba také to, jak v souvislosti s tím už od roku 1991 podnikala turecká armáda akce na severu Iráku, v irácké části Kurdistánu, kde byla již tehdy, v důsledku mezinárodního tlaku, jenž následoval vítězství koalice vedené USA ve válce v Perském zálivu, prakticky paralyzována moc iráckého Husajnova režimu. Obavy tureckých vlád z přílišného vzestupu kurdského národního hnutí lze označit za věc již tradiční.

Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies