Vyšetřovatelé pátečních útoků v Paříži intenzivně pátrají po identitě atentátníků. Vzhledem k tomu, že se k útokům přihlásil Islámský stát, dá se předpokládat, že jde o mladé muslimy, kteří se dali na cestu džihádu.  Arabista Zdeněk Müller, publicista a esejista žijící v Paříži, v létě pro HlídacíPes.org analyzoval, proč mladí muslimové tíhnou k radikálnímu islámu.

Současnou krizi islámu lze pochopit jako odraz silně prožívaného nábožensko-kulturního sváru. Narážejí v něm do sebe hrdost na náboženství, které dává svým věřícím pocit nadřazenosti, a silná frustrace a pocit pokoření z civilizačního zaostávání muslimského světa.

V moderním světě se setkáváme s důrazným společenským příkazem, který se dá formulovat jako imperativ: „Buď sám sebou!“ Požadavek individuálnosti každého je na první pohled žádoucí a každý z nás na něco takového po svém aspiruje. Praxe je ovšem složitější.

Existovat pro sebe mimo příslušnost k nějakému většímu společnému celku, trvat na své vlastní volbě, být a zůstávat na výši svých vlastních tužeb je těžké a nesnadné. Každý nemá stejné prostředky a není pokaždé vybaven dispozicemi přijmout takovou individuální roli a zvyknout si na ni.

Fundamentalismus jako alternativa

Není zřejmě od věci, že někteří mladí lidé, kteří vycházejí z muslimského přistěhovaleckého prostředí, leč nejen nutně jen oni, mohou mít pocit, že se jim v takovém moderním individualismu něčeho nedostává. Mohou dokonce propadat panice, že nejsou jaksi uzpůsobeni k tomu, aby společenský příkaz být sami sebou přijali.

Při takovém rozpoložení se může náboženský fundamentalismus stát přitažlivou alternativou. Nabízí soubor norem, jak se chovat a jednat, přináší komunitu, s níž se lze spojit, dává tradici, do níž se lze vepsat. Navíc se tu mladým lidem servíruje lákavá možnost oddat se nějaká záležitosti, úkolu, něčemu, co se staví jako vznešené a šlechetné. A skrze takovou odevzdanost věci, která má ráz poslání a překračuje meze individuálního, nabývá takový aspirant na plnění vznešeného, posvátného cíle sám vážnosti a sebeúcty.

Dříve lákal maoismus a trockismus

Útěky mladých k džihádu se dají přirovnat k někdejším útěkům mladých levicových radikálů k maoismu a trockismu coby k náhražkovému náboženství. Také oni hledali ve světě místa, kde se zapojit aktivně a přinést svůj podíl na vizi nového nebo „spravedlivějšího světa“.

Přesto se něčím dosti podstatným lišili od dnešních mladých džihádistů. Byli výrazněji více integrovaní společensky a kulturně do prostředí, z něhož vycházeli, a nebyli stavěni před tak silné téma národní a kulturní identity jako současní mladí muslimští radikálové.

Měli se navíc kam vrátit, když vychladli z horečky dětských nemocí levičáctví. Něco podobného mladé džihádisty sotva čeká. Vzešli z ničeho a nebudou mít k čemu se vracet. Moderní individualistická společnost jejich „zmoudření“ dokáže sotva anticipovat a nezbývá jí než sázet na náhodu, případně na nečekaně probuzenou sebeodpovědnost jedinců.

Evropský rozchod s náboženstvím

Je specifikou evropské historie, že se rozešla s náboženstvím jako svorníkem společenské organizace. Odchod od náboženství v kolektivním smyslu samozřejmě neznamená konec náboženského vyznání v životě jedinců. Náboženství nadále hraje hlavní roli v životě věřících a to jako projekt spásy, tak jako zdroj morálky. Z „odkouzlení světa“ – jak nazval roztržku Evropy se zvyklostí podřizovat se božskému společensky a individuálně filosof Marcel Gauchet ve své stejnojmenné knize v roce 1985 – těží individualismus, nezávislost, rovnost v právech a demokracie.

Skoro pět století trvají evoluce „odbožštění světa“ přinesla svobodnější a lidskému pokroku příznivější kulturu. Její výhody jsme přijali a už dávno nemyslíme, že by mělo být jinak. Přesto lze pochopit, že náš způsob organizace života a společnosti působí v jiných společnostech pokud nikoliv přímo rozkladně, tak alespoň s destabilizujícím efektem.

Některé společnosti si přejí převzít výdobytky západní modernosti a přitom si uchovat svou vlastní identitu historickou a náboženskou. Znamená to nadále se organizovat podle náboženských zásad a předpisů. To je případ celé jedné části muslimského světa.

Nechybí tu ovšem ani odmítání Západu, nezřídka vyjadřované velice halasně a okázale násilnickým způsobem. Velmi zjednodušeně řečeno, důvod k tomu lze najít v konfliktu mezi povahou islámu a jeho objektivní historickou situací.

Islám se cítí nadřazen i ponížen

Islám se vydává za „konečné“, dovršené zjevení, za důsledný monoteismus, který navazuje a „napravuje“ ostatní jednobožská vyznání, která se měla zpronevěřit důslednému abrahamskému teocentrismu. Logicky z toho vychází závěr, že islám je ostatním monoteismům chtě nechtě nadřazen.

Ovšem pokud tento pocit nadřazenosti trvá nebo se v aktuálním světě pěstuje, stíhá ho nesmazatelná realita civilizačního neúspěchu muslimských společností, pokud jde o ekonomický růst, materiální blahobyt, vědecký a technický pokrok, apod. Tento konflikt věroučné představy a objektivní skutečnosti podněcuje a živí velice hlubokou krizi v muslimském vyznání a provokuje žárlivý nesouhlas a výtky na adresu Západu.

V takovém kontextu lze pochopit, proč se někteří muslimové uchylují k naději, že pomocí důsledného dodržování „božího zákona“ se podaří muslimům navázat na minulost pokládanou za zářnou a slavnou. Nesoulad mezi náboženskou příslušností prožívanou jako výlučnou a nenapodobitelnou a ponižováním pociťovaným muslimy v každodenní praxi se může projevit jako islný zdroj motivací pro obrat k džihádu u části mládeže, která krizi islámu bere osobně.

Džihádistický kolektivismus vs. individualismus

Protijed na džihádistické pokušení je třeba hledat v širších souvislostech moderního individualismu. Co je potřeba učinit, aby mladá generace konfrontovaná s krizí národní a kulturní identity svého prostředí a sváděná lákadly džihádistického kolektivismu našla cestu k individuálnímu uplatnění a víru, že práce na sobě a vlastními silami přináší nejsladší ovoce?

To je nová společenská otázka dneška. Jako průmyslová revoluce postavila otázku uplatnění tříd, vznáší moderní dnešek otázku uplatnění jedinců. Jak k tomu nabídnout prostředky všem? Cestu k odpovědi otevírá jen hluboká reflexe zaměřená na vzdělávání. Neboť hlavně a především od vzdělání se odvíjí schopnost každého jednotlivce k vlastní nezávislosti a pochopení individuální hodnoty své i všech ostatních.

Fanatismus džihádismu, podobně jako rasismus či nacionalismu, je odpovědí na úzkost, kterou vyvolává vykořenění z jistot rodné obce. Vzdělání a kulturní růst mohou toto vykořenění kompenzovat. Pokud modernost chápeme jako rozplynutí se moci, kterou měly rodné obce a mateřská řeč nad každým člověkem, pak dáváme najevo, že jde o jev samovolný. Na něj musí ovšem navázat akt voluntaristický, jehož obsahem je předefinování vlastní identity pomocí argumentů a kritiky sebe sama, což se neobejde bez vzdělání a kultury.

Patos modernosti, který se charakterizuje samovolným a uvědomělým odstupem od rodné obce, se ocitá v konfrontaci s islámem, ale i s naším západně moderním světem. Staví nás před volbu naučit se žít v universálně lidském společenství nebo setrvat v iluzi o konečném vítězství jediné civilizace.