Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Islamolog Zdeněk Müller: Proč mladí muslimové tíhnou k džihádismu

 -   - 

džihádCreative Commons LicenseDžihád” Autor: laughing spinning dancing

Vyšetřovatelé pátečních útoků v Paříži intenzivně pátrají po identitě atentátníků. Vzhledem k tomu, že se k útokům přihlásil Islámský stát, dá se předpokládat, že jde o mladé muslimy, kteří se dali na cestu džihádu.  Arabista Zdeněk Müller, publicista a esejista žijící v Paříži, v létě pro HlídacíPes.org analyzoval, proč mladí muslimové tíhnou k radikálnímu islámu.

Současnou krizi islámu lze pochopit jako odraz silně prožívaného nábožensko-kulturního sváru. Narážejí v něm do sebe hrdost na náboženství, které dává svým věřícím pocit nadřazenosti, a silná frustrace a pocit pokoření z civilizačního zaostávání muslimského světa.

V moderním světě se setkáváme s důrazným společenským příkazem, který se dá formulovat jako imperativ: „Buď sám sebou!“ Požadavek individuálnosti každého je na první pohled žádoucí a každý z nás na něco takového po svém aspiruje. Praxe je ovšem složitější.

Existovat pro sebe mimo příslušnost k nějakému většímu společnému celku, trvat na své vlastní volbě, být a zůstávat na výši svých vlastních tužeb je těžké a nesnadné. Každý nemá stejné prostředky a není pokaždé vybaven dispozicemi přijmout takovou individuální roli a zvyknout si na ni.

Fundamentalismus jako alternativa

Není zřejmě od věci, že někteří mladí lidé, kteří vycházejí z muslimského přistěhovaleckého prostředí, leč nejen nutně jen oni, mohou mít pocit, že se jim v takovém moderním individualismu něčeho nedostává. Mohou dokonce propadat panice, že nejsou jaksi uzpůsobeni k tomu, aby společenský příkaz být sami sebou přijali.

Při takovém rozpoložení se může náboženský fundamentalismus stát přitažlivou alternativou. Nabízí soubor norem, jak se chovat a jednat, přináší komunitu, s níž se lze spojit, dává tradici, do níž se lze vepsat. Navíc se tu mladým lidem servíruje lákavá možnost oddat se nějaká záležitosti, úkolu, něčemu, co se staví jako vznešené a šlechetné. A skrze takovou odevzdanost věci, která má ráz poslání a překračuje meze individuálního, nabývá takový aspirant na plnění vznešeného, posvátného cíle sám vážnosti a sebeúcty.

Dříve lákal maoismus a trockismus

Útěky mladých k džihádu se dají přirovnat k někdejším útěkům mladých levicových radikálů k maoismu a trockismu coby k náhražkovému náboženství. Také oni hledali ve světě místa, kde se zapojit aktivně a přinést svůj podíl na vizi nového nebo „spravedlivějšího světa“.

Přesto se něčím dosti podstatným lišili od dnešních mladých džihádistů. Byli výrazněji více integrovaní společensky a kulturně do prostředí, z něhož vycházeli, a nebyli stavěni před tak silné téma národní a kulturní identity jako současní mladí muslimští radikálové.

Měli se navíc kam vrátit, když vychladli z horečky dětských nemocí levičáctví. Něco podobného mladé džihádisty sotva čeká. Vzešli z ničeho a nebudou mít k čemu se vracet. Moderní individualistická společnost jejich „zmoudření“ dokáže sotva anticipovat a nezbývá jí než sázet na náhodu, případně na nečekaně probuzenou sebeodpovědnost jedinců.

Evropský rozchod s náboženstvím

Je specifikou evropské historie, že se rozešla s náboženstvím jako svorníkem společenské organizace. Odchod od náboženství v kolektivním smyslu samozřejmě neznamená konec náboženského vyznání v životě jedinců. Náboženství nadále hraje hlavní roli v životě věřících a to jako projekt spásy, tak jako zdroj morálky. Z „odkouzlení světa“ – jak nazval roztržku Evropy se zvyklostí podřizovat se božskému společensky a individuálně filosof Marcel Gauchet ve své stejnojmenné knize v roce 1985 – těží individualismus, nezávislost, rovnost v právech a demokracie.

Skoro pět století trvají evoluce „odbožštění světa“ přinesla svobodnější a lidskému pokroku příznivější kulturu. Její výhody jsme přijali a už dávno nemyslíme, že by mělo být jinak. Přesto lze pochopit, že náš způsob organizace života a společnosti působí v jiných společnostech pokud nikoliv přímo rozkladně, tak alespoň s destabilizujícím efektem.

Některé společnosti si přejí převzít výdobytky západní modernosti a přitom si uchovat svou vlastní identitu historickou a náboženskou. Znamená to nadále se organizovat podle náboženských zásad a předpisů. To je případ celé jedné části muslimského světa.

Nechybí tu ovšem ani odmítání Západu, nezřídka vyjadřované velice halasně a okázale násilnickým způsobem. Velmi zjednodušeně řečeno, důvod k tomu lze najít v konfliktu mezi povahou islámu a jeho objektivní historickou situací.

Islám se cítí nadřazen i ponížen

Islám se vydává za „konečné“, dovršené zjevení, za důsledný monoteismus, který navazuje a „napravuje“ ostatní jednobožská vyznání, která se měla zpronevěřit důslednému abrahamskému teocentrismu. Logicky z toho vychází závěr, že islám je ostatním monoteismům chtě nechtě nadřazen.

Ovšem pokud tento pocit nadřazenosti trvá nebo se v aktuálním světě pěstuje, stíhá ho nesmazatelná realita civilizačního neúspěchu muslimských společností, pokud jde o ekonomický růst, materiální blahobyt, vědecký a technický pokrok, apod. Tento konflikt věroučné představy a objektivní skutečnosti podněcuje a živí velice hlubokou krizi v muslimském vyznání a provokuje žárlivý nesouhlas a výtky na adresu Západu.

V takovém kontextu lze pochopit, proč se někteří muslimové uchylují k naději, že pomocí důsledného dodržování „božího zákona“ se podaří muslimům navázat na minulost pokládanou za zářnou a slavnou. Nesoulad mezi náboženskou příslušností prožívanou jako výlučnou a nenapodobitelnou a ponižováním pociťovaným muslimy v každodenní praxi se může projevit jako islný zdroj motivací pro obrat k džihádu u části mládeže, která krizi islámu bere osobně.

Džihádistický kolektivismus vs. individualismus

Protijed na džihádistické pokušení je třeba hledat v širších souvislostech moderního individualismu. Co je potřeba učinit, aby mladá generace konfrontovaná s krizí národní a kulturní identity svého prostředí a sváděná lákadly džihádistického kolektivismu našla cestu k individuálnímu uplatnění a víru, že práce na sobě a vlastními silami přináší nejsladší ovoce?

To je nová společenská otázka dneška. Jako průmyslová revoluce postavila otázku uplatnění tříd, vznáší moderní dnešek otázku uplatnění jedinců. Jak k tomu nabídnout prostředky všem? Cestu k odpovědi otevírá jen hluboká reflexe zaměřená na vzdělávání. Neboť hlavně a především od vzdělání se odvíjí schopnost každého jednotlivce k vlastní nezávislosti a pochopení individuální hodnoty své i všech ostatních.

Fanatismus džihádismu, podobně jako rasismus či nacionalismu, je odpovědí na úzkost, kterou vyvolává vykořenění z jistot rodné obce. Vzdělání a kulturní růst mohou toto vykořenění kompenzovat. Pokud modernost chápeme jako rozplynutí se moci, kterou měly rodné obce a mateřská řeč nad každým člověkem, pak dáváme najevo, že jde o jev samovolný. Na něj musí ovšem navázat akt voluntaristický, jehož obsahem je předefinování vlastní identity pomocí argumentů a kritiky sebe sama, což se neobejde bez vzdělání a kultury.

Patos modernosti, který se charakterizuje samovolným a uvědomělým odstupem od rodné obce, se ocitá v konfrontaci s islámem, ale i s naším západně moderním světem. Staví nás před volbu naučit se žít v universálně lidském společenství nebo setrvat v iluzi o konečném vítězství jediné civilizace.

O autorovi

Autorem článku je Zdeněk Müller

Publicista a esejista žijící v Paříži. Vzděláním arabista a filosof s mnohaletou badatelskou a pedagogickou zkušeností v orientalistice. Zajímá se převážně o islám a muslimy, společenské a kulturní otázky Evropy a francouzské aktuality.

Komentáře

Komentářů (8)
  1. petrph napsal - dne 18.7.2015

    To je přece nesmysl!K odchodu od náboženství v Evropě došlo pouze ve smyslu sekularizace států. Což neznamenalo konec náboženského vyznání v životě jedinců ani skupin. Naopak, otevřela se tím naprostá svoboda vyznání, protože člověk může individuálně volit víru bez diktátu svého státu. Dokonce, i kdyby šlo přímo a čistě o fundamentalismus,ve smyslu striktního dodržování božích přikázání i ten mohou všechny církve nabídnout, pokud jsou adepti ochotni se jim podrobit.
    Jenomže, ten zásadní rozdíl je v tom že většina křesťanských i východních náboženství (včetně umírněného islámu) hlásají v podstatě nudné, nezáživné a pro dnešní mladé generace nepřítažlivé formy víry-bud poctivý,pracuj v potu tváře, bud svědomitý,zodpovědný,věrný, miluj své bližní i své nepřátele, nastav druhou tvář..
    Je asi jasné že militantní džihád má proti nim přímo dábelskou výhodu. Nevaž se, odvaž se, zabíjej nepřátele víry pravé, ponižuj ty kolem sebe,znásilnuj, vypaluj, vylupuj, utrhni si co chceš a za to tě čeká odměna v nebi Kdo z generací odkojených v televizi Rambem by odolal?

    • kenny napsal - dne 18.7.2015

      Autor přece napsal: ‘Odchod od náboženství v kolektivním smyslu samozřejmě neznamená konec náboženského vyznání v životě jedinců.’ Ty vaše ‘skupiny’ chápe zřejmě tak, že je tvoří ‘jedinci’, zatímco státní náboženství je instituce sama o sobě.

      Západ měl to štěstí, že se tam prosadili protestanti s vírou v boží ocenění pozemského úspěchu. Katolíci pak byli nuceni se přizpůsobovat, pokud nechtěli tragicky zaostat.

      S autorovou tezí o fanatizmu jako alternativě k namáhavému hledání vlastní hodnoty a cesty bezvýhradně souhlasím. Nikoliv však s vaším názorem, že džihád je ‘nevaž se, odvaž se, zabíjej, znásilňuj…’ Fundamentalistická víra je přece vůbec nejvíc svazující soubor pravidel, navíc vynucovaný hrozbou předčasné smrti bez dosažení ‘blaženosti’.

      • petrph napsal - dne 20.7.2015

        Jenomže,tím neodpovídáte na otázku proč se právě džihád získává tolik stoupenců.Jak jsem napsal, fundamentalismus mohou nabídnout všechna náboženství a všechny církve-je to skutečně nejvíc svazující soubor pravidel(a ta má někde uvniř každá církev).Jenže je to na základě individuálního náboženského rozhodnutí jedince v rámci náboženské skupiny,dodržovat ta nejtvrdší pravidla své víry.
        Nikoliv že by mu to náboženství dávalo právo v rámci fundamentalismu někoho jiného trestat zotročovat i zabíjet,protože tato tvrdá pravidla sám odmítá(jako bezvěrec) nebo nedodržuje (jako umírněný člen toho náboženství).Všechna ostatní náboženství už formu takového násilného fundamentalismu dávno odmítla..
        Jenže,(bohužel) právě toto hlásané právo džihádu,tento nábožensky legitimizovaný kult násilí snadno nalézá zájemce..

        • český maloměšťák napsal - dne 15.11.2015

          Také jsme použil termín ” džihád” ve svém komentáři, kvůli expresivitě.
          Ale šťastnější je asi užít termínu ” triumfalismus”, říklad ve spojení ” americký kvazidemokratizační triumfalismus”. Potažmo “islamistický triumfalismus”, ” bonapartistický triumfalimsus”, ” papežský triumfalimsus”, ” finančně oligarchický triumfalismus”, ” právnický triumfalismus” atd.

  2. K6 napsal - dne 18.7.2015

    Ztotožnění se se současným světem, nalezení svého místa v něm je mnohdy složité i pro mnoho našich spoluobčanů. A islám či křesťanství s tím nemá nic společného. Těmto lidem současný svět nedává smysl. Někteří končí v depresích, někteří sebevraždou. Další sáhnou po drogách, jiní po násilí. A pochopitelně je zde i jistá skupina “psychopatů”, kteří jen hledají příležitost, kde by si mohli zastřílet. Náš individualismus nemusí být vhodný pro všechny a není jisté, jestli je to nedostatky ve výchově, nebo tím, že někdo tu trochu “komandování” potřebuje. V každém případě je to téma pro psychology a sociology, protože NAŠI psychopati, sociopati, fašisti, anarchisti či hromadní vrazi vyrůstají z naší společnosti a zřejmě i nadále vyrůstat budou.

  3. SuP napsal - dne 20.7.2015

    Dobrý den pane Muellere, ve Vašich článcích jsou vždycky nějaké nové a neokoukané podněty. Z těch úvah o fanatismech se skoro nabízí, že prazákladem veškerého “fanatického vyznání” – a´t slo o ty “maoismy”, “komunismy”, “terorismy” dnes taky “džihádismy” je (nemůžu si pomoct) závist z toho, že kdosi se “má líp než já” a je mnohem snadnější hledat vinu v tom, že jinak dodržuje to co já, než v tom, že já zkrátka se neumím zapojit do obecného proudu. Kolikrát se ještě bude muset civilizace přesvědčit o tom, že tyhle fanatismy je potřeba eliminovat dřív, než jejich objem přesáhne zvladatelnou mez?

  4. jana napsal - dne 15.11.2015

    Ale velmi podobný projev frustrace ztráty nadřazeného postavení projevuje Putin.

  5. český maloměšťák napsal - dne 15.11.2015

    Indoktrinace mysli kritickým rozumem nepolíbené je zlem, na individuu i na společnosti. Pokud pak společnost toto dokonce dotuje (výuka na školách nikolivěk to náboženství, tedy kritické zkoumání fenomenu…ale indoktrinace náboženskou věroukou, povětšinu starověkým exceptuálním, ubermenšovským učením).
    Pan Muller napsal zajímavé pojednání, ovšem stejně nutně končí tam, kde končí např. pan Koukolík – když se snaží vysvětlit, proč ” džihadista” Bush konal tak jak konal (včetně zmínky o tom, že samotný Bush tvrdil, že mu samotný Bůh přikázal, aby vtrhl do Iráku). Tedy máme zde k dispozici mnohem více faktů, včetně rodinné sociooekonomické anamnezy a empirie – ve vztahu k hledání odpovědi na otázku ” proč se z mladého křesťana (zde to individua, konkretní osoby, nikolivěk najěké zabstraktivizované, neznámé skupiny lidí) stává takový činný elemento jakým se projevila osoba jméněm Bush jr.”…ale výsledek je takřka nulový.
    Nicméně chápu, že je dnes velmi populární(a tiskem a obecenstvem je podporována konzumace tohoto) hledat , potažmo dokonce i vymášlet , různé “ákonitosti”, které jsou však povětšinu jen subjektivním přesvědčením toho kterého ” zákonodárce” už jen kvůli toho, CO vlastně zloumá a jaká je tedy empirická a dějová základna dat, kterou vůbec může mít po ruce.
    (Zajímavěší je zkoumání osoby např. takového Blaira, zvláště poté, co se omuvil – za svůj ” džihadismus” – kdy společnost nevyvodila z tohoto přiznání pranic, tento muž je stále celebritován, je považován za elitu Západu, v učebnicích je dávan za vzor dětem a mládeži…)

    Prameny např. Koukolík : Mocenská posedlost