ROZHOVOR. „Dobrý život“ nezahrnuje zdaleka už jen makroekonomická data jako je výše HDP, ale i řadu ukazatelů posuzujících kvalitu života.

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj sdružuje 35 ekonomicky nejvyspělejších zemí světa, které přijaly principy demokracie a tržní ekonomiky – mezi nimi i Českou republiku. A i u nás poměřuje takzvaný Index lepšího života.

„Ten zahrnuje nejen ekonomickou výkonnost, ale i bezpečnost, zdraví, schopnost najít rovnováhu mezi soukromým a pracovním životem a další efekty, které jsou běžně jen obtížně měřitelné,“ říká Pavel Rozsypal. Po čtyřech letech strávených v Paříži na pozici českého velvyslance při OECD se rozhodl opustit svět diplomacie a vrátil se zpět do byznysu.

Spokojenost se životem v zemích OECD. Na škále 1 až 10.

• Česká republika má nyní relativně příjemný problém – přebytek rozpočtu za rok 2016 ve výši 62 miliard korun – oproti plánovanému schodku minus 70 miliard. Jak se podle vás na ten náš přebytek bude dívat OECD?

OECD přinesla vloni v létě zevrubnou analýzu české ekonomiky, kdeřadu věcí pochválila, ale i kritizovala. Mezi tou kritikou byla významná část, která se věnovala veřejným investicím, které právě – to je můj názor – způsobily přebytek státního rozpočtu. To je tedy jedna z částí, která vyžaduje pozornost. Neznamená to, že se tak má utratit ten aktuální přebytek, ale při plánování rozpočtu je to věc, která zaslouží větší pozornost. Druhá věc je, jak k tomu vlastně dojde. Jestliže tak rozsáhlá instituce plná analytiků neumí na 15 měsíců dopředu posoudit vývoj naší ekonomiky, tak něco není dobře. Jinak přebytek je sám o sobě dobrá zpráva. Já se v tomto případě kloním k jednoduchým kupeckým počtům – jestliže si to představíme na úrovni domácnosti, tak pokud mám nějaký přebytek, první, o co se snažím, je snížit můj dluh.

• Myslíte, že to je i směr doporučení, který by dala OECD? Nabízí se přeci jen značný prostor spíše pro investice…

To je pravda. OECD se na nás dívá jako na ekonomiku chudou na zdroje. Nemáme ani ropu, ani jiné významné přírodní zdroje jako kupříkladu Norsko. Proto se na budoucnost ekonomiky dívá v souvislosti s tím, co do budoucna dokážou nebo nedokážou Češi, lidé. To souvisí primárně se vzděláním, s naším přístupem k inovacím. A to u nás OECD systematicky kritizuje. Máme tu komplikovaný systém, který necílí správným směrem a je podfinancovaný.

• Kde máme ty největší mezery?

Jako země se podle ukazatelů OECD pohybujeme někde v průměru. Je málo věcí, v nichž vynikáme. Vynikáme ovšem v tom, že je u nás spolu se Skandinávií jedna z nejnižších příjmových nerovností.

• Kdyby tu seděl zástupce odborů, asi by namítl, že je to proto, že tu máme průměrně všichni stejně málo…

Je pravda, že v absolutní výši příjmů za průměrem OECD zaostáváme. Vůbec konvergence k vyspělé částí OECD a rychlost toho, jak se ekonomicky přibližujeme, je velkým tématem. Ukazuje se, že po krizi v roce 2008 se konvergence prakticky zastavila a to naše dohánějí vyspělých států nepokračuje.

• Ale podle posledních dat jsme nyní na 88 % průměru EU, což je dosud nejvíce… I když asi jde o tempo a trend.

Jde spíše o to, že Evropa stejně jako ostatní země OECD také zpomalila, takže na nás ten hlavní peloton jakoby čeká. Což by pro nás neměl být, při dnešní kondici ekonomiky, důvod k našemu váhání a zpomalování.

• Analýzy a doporučení nabízejí obvykle zajímavé čtení. Na druhé straně, jakou váhu ta stanoviska mají, když nejsou vymahatelná?

OECD je permanentní mezivládní konference zaměřená na vládní politiku. Vznáší řadu velmi konkrétních doporučení, ale skutečně – jejich vymahatelnost je nízká. Je to předkládáno jako produkt lahůdkářství, které si zákazník může vybrat, ale nemusí.

• Jaký aparát za tím vlastně stojí?

Sekretariát OECD čítá zhruba tři tisíce lidí a funguje jako svého druhu think-tank. Před dvaceti třiceti lety byla OECD výsostně makroekonomická organizace, postupem času se ale záběr rozšířil i do oblasti sociální, vzdělávací či třeba důchodový systém.

• Nejsou to ale svého druhu knížecí rady? Nějaký expert sedí v Paříži a radí nám, co dělat třeba s naším školstvím?

Není to úplně tak, že by sekretariát sám o sobě vytvářel nějaká doporučení. Já si na OECD vážím toho „peer learning“ schopnosti sdílet dobrou praxi mezi členskými státy, možnost podívat se rychle a přehledně na to, jak to dělají všichni ostatní.

• Je nějaká země, která se doporučeními a příklady dobré praxe z OECD skutečně řídí a naplňuje je?

Třeba v Dánsku je každé zásadnější vládní opatření nejprve konzultováno s OECD a pak teprve vláda něco podniká. Pak jsou tu země, které do OECD vstoupily relativně nedávno, jako je Mexiko nebo Chile, které mají výchozí podmínky velmi odlišné od západní Evropy, ale to přibližování se standardům OECD je neuvěřitelně rychlé.

• Už jste zmínil, že OECD trochu ustoupila od ryze makroekonomického pohledu a nyní posuzuje i kvalitu života. Jak se něco takového měří?

Je to poměrně komplikované, a je tam řada kritérií, ale já jsem velkým zastáncem takového přístupu. Politici a experti se často uchylují k tomu, že za kritérium našeho úspěchu jednoduše berou výši HDP. V OECD se snaží už deset let měřit kvalitu života v různých zemích prostřednictvím Better Life Index, Index lepšího života. Ten zahrnuje nejen ekonomickou výkonnost, ale i bezpečnost, zdraví, schopnost najít rovnováhu mezi soukromým a pracovním životem a další efekty, které jsou běžně jen obtížně měřitelné.

• A jak si stojíme my, jako Česká republika?

Dá se říct, že nikde nejsme nějak kriticky pod standardy OECD, snad s jedinou výjimkou, tou je výše disponibilního příjmu českých domácností. V těch subjektivních ukazatelích jako je bezpečnost, vzdělávání nebo zdraví jsme vždy nad průměrem OECD.

• Vy osobně jste byl styčnou osobou mezi Českou republikou a OECD. Jaká byla reakce na vaše „hlášení“ a doporučení OECD tady v centrále?

Je pravda, že stálá mise je takové předsunuté pracoviště české vlády na půdě OECD, měli jsme velmi široký záběr. Pomáhali jsme expertům české vlády i ministrům se orientovat v agendě OECD a myslím, že to nahrávalo tomu, aby doporučení byla lépe a intenzivněji vnímání v ČR.

• Na druhé straně, OECD sice vloni potvrdila, že stav veřejných financí ČR je dobrý, Česku ale doporučila už dříve zavést do praxe pravidla pro rozpočtovou odpovědnost a ustavit rozpočtovou radu. Takzvaná finanční ústava však vloni sněmovnou neprošla… Není to vlastně typická ukázka toho, jak jsou na jedné straně dobře míněné rady a na straně druhé jejich nevyslyšení?

To ale asi není problém jen České republiky. Je fakt, že nejsme nějakým premiantem. Ale dá se na to dívat i tak, že máme vlastní rozum a ideálem by bylo, aby členové vlády vnímali doporučení OECD, pečlivě je zvažovali a s jejich znalostí pak konali.

• Neměl jste z toho přeci jen jistý pocit frustrace?

Frustrací bych to rozhodně nenazval. Ale je pravda, že schopnost Česka jako celku využít tu příležitost, vytěžit zdroj OECD, má ještě značné rezervy a věřím, že v budoucnu se to podaří využít lépe.