Historik Šitler: Proč se nelze tolik divit dnešnímu stavu „bojovníků za svobodu“

POLEMIKA. „Lví podíl na myšlenkovém (ne)vývoji Českého svazu bojovníků za svobodu, má do značné míry hluboký nezájem tehdejší české společnosti o názory a potřeby obětí nacismu,“ píše historik a diplomat Jiří Šitler ve své reakci na text publicisty Adama Drdy: Uprchlíci, minulost, předseda Vodička a ruská cesta českého svazu bojovníků.

Adam Drda ve svém článku podle mého názoru opominul v historii Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) 90. léta, tj. éru předsedy Jakuba Čermína, který strávil v komunistických věznicích delší dobu než v koncentračním táboře.

Lidí s podobným osudem bylo tehdy ve svazu tehdy mnohem více, podle samotného Čermína až třetina členstva. V 90. letech také ČSBS přijal solidní stanovy, které vylučovaly členství příslušníků nebo vědomých spolupracovníků Státní bezpečnosti a dalších represivních orgánů v letech 1948 – 1989, ale i členů organizací, které vláda či parlament ČR prohlásily za extremistické.

Návaznost na komunistický Svaz protifašistických bojovníků není tedy tak přímočará, jak by se mohlo zdát.

Spolupracovník Reinharda Heydricha

Také Drdou zmiňovaný konflikt Oldřicha Stránského s vedením svazu má mnohem komplikovanější historii, začal již v době Čermínově a šlo spíše o kompetenční než ideový spor.

Pokud se vztahu k Německu týče, Stránský zastával zpočátku dokonce radikálnější postoje než vedení ČSBS; ty ovšem zmírnil poté, co se podařilo (i jeho zásluhou) prosadit tzv. sociální projekt pro oběti nacismu z Česko-německého fondu budoucnosti a odškodnění z německé nadace Připomínka, odpovědnost, budoucnost, a kdy se i mezi sudetoněmeckými organizacemi začal prosazovat smířlivější kurs.

ČSBS již tehdy chtěl kromě humanitních tradic a zásad Charty lidských práv posilovat „národní hrdost“ a „neměnnost poválečných opatření“.

Řekl bych ale, že tento požadavek nebyl právě od svazu sdružujícího oběti nacismu ničím, co by vybočovalo z demokratické diskuse, zvláště za situace, kdy např. v Sudetoněmecké radě zasedal Siegfried Zoglmann, přímý spolupracovník Reinharda Heydricha, ke kterému se hrdě a otevřeně hlásil, a který měl až do r. 1998 přístup do vysokých pater německé politiky.

Teprve po vstupu České republiky do EU r. 2004 nastolilo Sudetoněmecké krajanské sdružení smířlivý kurs, který již dříve ukázaly sudetoněmecké organizace Ackermann-Gemeinde a Seliger-Gemeinde.

Po roce 2001 jsem vývoj v ČSBS přestal zblízka sledovat, ale zdá se, že ve svém vnímání česko – německých vztahů vedení ustrnulo v období před Česko-německou deklarací, částečným odškodněním, proměnami uvnitř sudetoněmeckých organizací a vstupem České republiky do EU.

Lví podíl na myšlenkovém (ne)vývoji svazu má ale do značné míry hluboký nezájem tehdejší české společnosti o názory a potřeby obětí nacismu – ty byly pouhým objektem diskuse.

Co říká předseda

Zájem o jejich autentický hlas začal až po roce 2000, mimo jiné založením o. p. s. Post Bellum roku 2001 a záslužnými projekty typu Paměť národa.

V tu dobu se ale o ně ale přestala zajímat česká politická elita a vedení svazu se postupně začalo přimykat k těm, kteří o něj projevovali alespoň nějaký (byť účelový) zájem.

Ale i dnes se bohužel ČSBS musí (většinou za své, jen výjimečně ze státních dotací) starat o věci, které bychom měli pro oběti nacismu dělat my všichni a ne je přenechávat nevládní organizaci – jde např. o dobrovolníky, kteří přeživším poskytují poradenství,  a v případě potřeby je  odvážejí a doprovázejí k lékaři a do nemocnic.

Částečně přeživším pomáhají i jiné organizace (Živá paměť), ale stále žije kolem 1 500 židovských i nežidovských obětí nacistické perzekuce, nepočítaje v to jejich traumatizované potomky  a až 15 – 20 000 někdejších nuceně nasazených.

Jiné instituce tedy nestačí všechny potřeby pokrýt, nebo se zaměřují (pochopitelně) například jen na oběti holocaustu (Federace židovských obcí) nebo jinou přesně definovanou skupinu obětí.

To řadu přeživších přirozeně ve svazu drží – pro devadesátiletého člověka je totiž takováto konkrétní pomoc často důležitější, než kde a co říká jejich předseda.