Historik přijal výzvu: Peroutkův hrdina Hitler aneb ošidné soudy nad dějinami

Napsal/a František Štambera 7. prosince 2016
FacebookTwitterPocketE-mail

Nedávno se pokrevní příbuzná Ferdinanda Peroutky vyjádřila ve smyslu, že hodnocení Peroutky by mělo náležet historikům. Cítím, že tuto hozenou rukavici bych tu měl zvednout. Činit tak ale budu s ostychem, neboť se domnívám, že historik by měl být spíš vypravěčem než sudím… Píše v textu pro HlídacíPes.org historik František Štambera.

Stále nevycházím z údivu, jak dlouho žije kauza s údajnými Peroutkovými výroky na adresu Adolfa Hitlera. Celá kauza je neustále živena a oživována oběma stranami a zřejmě nebude pohřbena minimálně do příštích prezidentských voleb.

Peroutka, muž Hradu

Ferdinand Peroutka je jednou z těch osobností, kterou se kde kdo zaklíná a na niž jsou navěšovány přívlastky a slova, aniž by se řešil časoprostor a myšlenkový svět dané doby.

Zejména v období válečném je obtížné se hodnocení dopouštět. Peroutka – je to zjevné z jeho textů – zažil během mnichovské krize a Benešově následném útěku do emigrace otřes a hledal tak trochu sám sebe.

Předtím jasně sympatizoval s Hradem. Jeho publicistická činnost konvenovala s filosofií, vizemi a politikou Masaryka, Beneše a lidí, jimiž se obklopovali. Systém, o který ČSR opřela svou obranou a zahraniční politiku, ale selhal v dobách mnichovské krize. A v očích mnohých selhala i tato hradní nomenklatura s Benešem včele.

Plísněn byl i Peroutka, neboť byl ve svých publicistických aktivitách jejím advokátem. Ztratil půdu pod nohama a hledal způsob, kterak se vyrovnat s nastalou změnou poměrů.

Peroutka byl leckým, nikoliv však vizionářem, jenž by dokázal bezchybně předvídat běh událostí. Bylo snadné vynášet soudy nad jeho články a sčítat jeho omyly.

Hitler v galerii hrdinů

Kdo v jeho realitě mohl tušit, kam doba dokráčí a kam se svět bude ubírat? Pak tu jsou faktory, jejichž váhu ani za všemožných badatelských metod nemůžeme dostatečně přesně určitě. Všechno by to bylo o psychologizaci dějin a k tomu by měla odvahu jen hrstka historiků.

I pro uši těch nepatrně poučených, mezi které se troufám počítat, je bolestivé slyšet, jak jsou ohýbána a dezinterpretovány dávné výroky osob. Kterak jsou bezostyšně odřezávána od původního kontextu a drze vsazována do reality jiné. Do reality, která je vzdálené často nejen časově. Ve svém oboru zajisté nejsem sám, koho zaráží, s jakou samozřejmostí tak činí politici.

Peroutka nejspíš nenapsal „Hitler je gentleman“, ale zcela jistě o Hitlerovi napsal: „Němci nemají nikoho, koho by ve své Walhalle, ve své galerii národních hrdinů postavili výše.“ Toto byste si mohli přečíst hned v úvodním odstavci Peroutkova článku v týdeník Přítomnost ze 26. 4. 1939, tedy v týdnu, kdy Hitler oslavil padesátiny. Cítíte v těchto slovech angažovanost, aktivismus a obdiv?

Věta stojící takto osamoceně by se tak leckomu mohla pozdávat. Zcela jistě je v ní ocenění kancléřových kvalit. Ovšem ocenění z pohledu tehdejších Němců a jejich tehdejšího vnímání vlastních dějin, nikoliv však z pohledu dějin lidstva a dějin světových.

Součást poraženého establishmentu

My žijeme v době, kdy i německý národ vnímá Adolfa Hitlera jako arciďábla, kterého je neslušné vzpomínat a chválit. Číst na jeho adresu pozitivní slova od jedné z nejvýraznějších tváří prvorepublikového veřejného života a novinařiny by mohlo být o to otřesnější.

Teď ale přidejme onen nutný kontext. Je závěr dubna 1939 – tedy méně než měsíc a půl po pohlcení zbytku republiky Německem a půl roku po Mnichovské dohodě. Už v tom mezidobí mezi mnichovskou dohodou a15. březnem 1939 bylo zjevné, že Češi s Němci musí najít nějaký modus vivendi, který jim umožní vedle sebe existovat.

Republika zbavená vojenské i diplomatické obrany a obklíčená ze všech stran nepříteli se v nastalé atmosféře měnila. Řečeno dobovým slangem: republika se měla „odbenešit“. Veřejné a agresivní projevy frustrace vůči minulému establishmentu byly čím dál četnější a časem také stále více oficiálnější. A Peroutka byl s tím selhavším a poraženým establishmentem spojen po celou svou dosavadní kariéru.

Existence jeho samotného jako osoby i jeho týdeníku nebyla za takových poměrů právě příjemná a bezstarostná. Ve svých prvních pomnichovských textech tedy hájí sebe a mluví o tom, že vlastně stále zůstává věrný tomu, co dělal za první republiky. Že byl spíše komentátorem dějů, než aby byl jejich advokátem.

Časopis Přítomnost totiž reagoval na přítomnost a činil tak i za nových poměrů. Nestal se stranickým plátkem, neagitoval. Jen hodnotil a komentoval, ale i tím se vyhranil a spousta čtenářů tomu tak rozuměla. Indiferentní nemohl zůstat ani v této době. Noví mocní si uvědomovali i prestiž Peroutkova týdeníku a přáli si ho přimět k nějakému aktivismu ve svůj prospěch.

Peroutka si však nechával dosti záležet, aby se nezpronevěřil sám sobě a přitom neohrožoval budoucnost týdeníku tím, že by popuzoval jak své čtenáře, tak i představitele nového režimu. I ten článek o Hitlerovi je pak ve výsledku poněkud zvláštní. O čemž se také můžete sami přesvědčit zde, v odkazu na historické vydání Přítomnosti.

Žalován a žalářován

Po přičtení zásluh Hitlera o německý národ, je tu ovšem i opatrné upozornění, že adaptování nacistických idejí a vnějších formálních projevů tohoto režimu Čechy by bylo neakceptovatelné pro Němce, neboť jde údajně pouze o jejich vlastní konstrukt odpovídající jejich nátuře, a nepatřičné pro Čechy, jelikož by tím vcházeli do prostoru, který jim není ani podle Mein Kampfu určen.

Celkově jde tedy o dost zvláštní článek, který ten, kdo jej tak bude chtít vidět, může číst jako projev kolaborantství. Stejně jako v něm jiný může spatřovat odbojné gesto.

A ještě pár vět, které celému příběhu kolem tohoto článku, jak věřím, dodají pointu. Ona totiž ta prapodivná rozporuplnost článku poznamenala osud jeho autora. Za tento text byl Peroutka žalován a žalářován – a to dokonce dvěma režimy.

Přitížil mu totiž jak u nacistů (pro které byl málo proněmecký), tak později po válce před československým národním soudem, kdy se zase některým arbitrům národního svědomí zdál proněmecký až příliš.

Tyto soudy ovšem probíhaly v dobách poznamenaných válkou, v emocích, jež vyvolala. Od těchto časů ale uteklo mnoho zim a změnilo se tolik věcí, které umožňují udržet si odstup. Přesto jsou pořád vytrhována a deformována slova vyřčená v jiné době, za jiného kontextu, pod jinými tlaky a emocemi.

Vynášet soudy nad historickými osobnostmi a jejich citáty – zvláště z tak pohnutých dob – je mi proto dosti protivné a podivuji se těm, kterým to proti srsti není. Ať už se hlásí ke kterémukoliv táboru.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)