John Englart (Takver) via Foter.com / CC BY-SA, zdroj

Filosof Jan Sokol o migraci: Různé kultury vedle sebe jsou vždycky komplikace. Musí spolu komunikovat

Napsal/a Jakub Múčka 25. ledna 2017

„Multikulturalismus si trochu naivně představuje, že sama různost kultur je prospěšná, produktivní, jenže různé kultury vedle sebe jsou vždycky komplikace,“ říká Jan Sokol. Podle něj je nutné, aby tyto kultury začaly mezi sebou komunikovat a navzájem se poznávat. „Lidé nejsou sami o sobě nepřátelští, ale v imigraci a v imigrantech vidí nebezpečí. Tento strach nesmíme přehlédnout ani podcenit, i když s ním pracují hlavně demagogové,“ dodává.

Filosof Jan Sokol je profesorem FHS UK. Tématem rozhovoru není pouze dnes tolik zmiňovaná otázka lidských práv, ale také jejich vztah k důstojnosti člověka a vzájemnému mezilidskému uznávání se. Ve vztahu k „uprchlické krizi“ se role dialogu ukazuje jako klíčová pro kulturu lidských práv.


Text vznikl ve spolupráci HlidaciPes.org s projektem Online encyklopedie migrace.


  • Pojem „lidských práv“ dnes používáme velmi samozřejmě a běžně, často nad ním ani hlouběji nepřemýšlíme. Zároveň se mluví o tom, že lidská práva „patří k Západu“ jaksi z tradice, proto se sama stala „západní hodnotou“. Přitom i zde v Evropě můžeme o lidských právech plnohodnotně mluvit až posledních 70 let od 2. sv. války. Jsou tato práva jen zažitý a v zásadě nahodilý kulturní zvyk?

Je pravda, že představa lidských práv vznikla „na Západě“ a vychází z jeho tradic, ale obecně lidskému a „přirozenému“ pohledu člověka na sebe a na společnost moc neodpovídá. Přirozená a jaksi samozřejmá je spíš představa, že kdo má moc, má také pravdu, a tedy to, co prosazuje, je dobré. Vezměte si třeba presumpci neviny – velmi důležitá zásada, a přitom vůbec neodpovídá přirozenému lidskému cítění. Když někoho chytnete při činu, je spíš přirozené na místě ho potrestat, třeba lynčovat. Naopak uvědomit si, že dokud není odsouzen, nesmí se na něho sáhnout, vyžaduje určité kulturní „násilí“. Podobně když lidská práva omezují vládu, není to tak samozřejmé: „My jsme si ji přece zvolili, tak proč by se měla omezovat?“ Představa opozice je také dost zvláštní: měli bychom si ještě platit někoho, kdo je proti většině, tedy proti nám? Totéž platí pro práva menšin, takže lidská práva jdou přirozenému lidskému postoji často proti srsti.

Koncept občanských práv se sice objevil už ve starém Římě a pak znovu v renesanci a osvícenství, ale v moderním evropském zákonodárství se lidská práva ujala velmi pozdě, fakticky opravdu až po Druhé světové válce. Teprve po roce 1945 se státníci vyděsili z toho, co se právě v Evropě stalo. Trend k praktickému uznání lidských práv vycházel ze zkušenosti válečných hrůz a utrpení.

jan_sokol

Jan Sokol a autor rozhovoru Jakub Múčka.

  • Když tedy lidská práva stojí v opozici vůči přirozenému, „naivnímu“ cítění člověka, z čeho je potom vyvozujeme?

Jako všechna kulturní omezení se nejprve prosazovala náboženskou autoritou a pak možná i jistou zkušeností. „Nezabiješ“ nebo „nepokradeš“ je proti přirozenému, naivnímu postoji, a koneckonců i xenofobie je něco velmi přirozeného. To prvotní a primitivní pravidlo chování říká: „Důvěřuj těm, kdo vypadají, mluví a chovají se podobně jako ty; na ty ostatní si dávej pozor.“ Tak to bývá i mezi zvířaty, pokud se narodí třeba albín. Z toho ale také vyplývá, že respektovat práva se musíme naučit, musíme teprve pochopit, k čemu jsou dobrá i pro nás.

Žijeme často namačkáni jedni na druhých ve velkých městech a v masových společnostech, které jsou navíc ještě pohyblivé, takže žijeme mezi cizími, neznámými lidmi. Abychom se jeden druhého nemuseli bát, musí se každý v určitých věcech přizpůsobit, aby vůbec mohl žít ve svobodné společnosti. Vezměte si třeba pravidla silničního provozu: požadavek jezdit vpravo je jistě omezením mé libovůle, ale kdybych se nemohl spolehnout, že (skoro) všichni ostatní pojedou také vpravo, nemohl bych se na silnici vůbec odvážit. Určité uspořádání lidského jednání je tedy podmínkou, abychom mohli žít vedle sebe svobodně.
Problém organizovat společnost je o tom: jak dát lidem co největší svobodu, a přitom to zařídit tak, aby se jeden druhého nemusel bát. Představa neomezené svobody je samozřejmě konfliktní. K tomu právě slouží lidská práva, která fakticky zajišťují každému jednotlivci určitou míru bezpečí.

  • Má člověk práva sám o sobě?

Můžeme tvrdit, že se s nimi narodil, ale co když přijde Hitler? Můžeme říkat, že jsou nezcizitelná, ale stačí překročit třeba severokorejsou hranici, a kde jsou moje práva? Takže společnost, kde se respektují lidská práva, je fantastický kulturní výkon, výsledek staletého úsilí. Dalo by se říct, že je to výsledek určité dohody, ta ale rozhodně není libovolná.

Vezměte si první větu každé listiny: „Každý má právo na život.“ To si člověk nejspíš vyloží tak, že tudíž já mám právo na život. Jenže to je nesmysl: když dostanu leukémii, nemohu žalovat neznámého pachatele, který mi bere mé základní právo. Domáhat se práva na život mohu jen tehdy, když mi je berou lidé nebo lidské instituce. Tu slavnou větu musíme tedy číst tak, že každý, to znamená všichni ostatní, mají právo na život. Jinak řečeno, že nemám právo na život nikoho jiného. Teprve když se toto chápání kulturně prosadí, pak je i můj život docela dobře ochráněn. Takovou kulturu ale neprosadí parlament svým usnesením, zákonem. Spousta lidí si po roce 1990 myslela, že když se u nás uzákoní lidská práva, nastane ráj na zemi. Kde by se vzal?

Společnost nejde založit na přikázání „zabiješ!“ Brzy by se totiž vyvraždila. Takže princip, že „život druhých lidí mi nepatří“, čili staré známé „nezabiješ“, vyrůstá předně z lidské náklonnosti: lidé chtějí žít v přátelství a v míru. Vyrůstá i z určité zkušenosti: kde se lidé vzájemně mstí, jsou ohroženi všichni. A plyne konečně i z toho, že každý z nás je na světě jen díky tomu, že se o to naši předkové postarali. Každý z nás svůj život dostal, a to zadarmo, jen s nepsaným závazkem, že se o něj má postarat, například předat dětem. Všichni ostatní mají také své životy, o které se mají starat. A já nemám žádné právo, abych jim život bral nebo kazil.

  • Lidé dnes v mnoha kulturách světa ale říkají „u nás tato práva nechceme, nám to není vlastní“. Jaká je zde potom role kultury?

Tím mohou myslet dvě věci: buď to znamená, že lidská práva chceme jen pro sebe, ale druhým je nepřiznáme.

Ale jsou také kultury, často staršího data, které za nositele základních práv nepovažují jednotlivce, ale rodinu. Základem společnosti je pro ně rodina, nejmenší samostatná jednotka, která je – na rozdíl od jednotlivce – schopná reprodukce. Dovnitř do rodiny veřejná moc ani právo zasahovat nesmí. Tak to bylo i u nás před dvěma, třemi stoletími a je to patrně dodnes na čínském nebo íránském venkově.
Obecně můžeme říct, že lidé, kteří žijí ve městech, a tedy městským způsobem života, myslí podobně jako my. Jako moderní městští lidé nežijeme z toho, co jsme zdědili, a o své živobytí se staráme často jednotlivě. Proto považujeme jednotlivce za základ společnosti a zdroj nejen práv, ale i politické moci apod. To si naši zemědělští předkové neuměli představit, protože na statku musela pracovat celá rodina, včetně dětí. Kdo nic nezdědil, musel se přiživovat u jiných. Proto se lidé nechápali jako nezávislé jednotky, spíš jako články v řetězu rodu.

  • Odkud se ale přesto bere náš nárok, že jednotlivec má větší hodnotu než kolektiv? Mnohé politické ideologie upřednostňují národ, rasu či třídu.

Zemědělský život není ideologie, to je tvrdá životní zkušenost. Problém s kolektivy je v tom, že se nemohou o práva ucházet, pokud nemají své oprávněné mluvčí. Třeba menšiny se musí nejdřív zorganizovat a zvolit si mluvčího – ostatně stejně jako národ nebo třída. Člověk jednotlivec mluví i jedná za sebe, takže je právnickou osobou a může jít k soudu.

  • Když půjdeme ještě hlouběji k východisku: Odkud filosoficky vyvozujeme, že člověk je individualitou, osobou, a ne spíše věcí?

Každé jednání – a tedy i poznání – je něčí jednání, jednání nějaké osoby. I kdybyste třeba měřil teplotu na Měsíci, jste to stále vy, kdo měří – a kdo za to případně také odpovídá.

  • Pak tedy lidská práva nestojí na abstraktní principu, ale jsou mými osobními právy, mého já, tedy každého z nás.

Ano, nejen moje, ale právě tak i tvoje, jeho a každého člověka. Zdá se mi ale, že praktický problém je někde jinde: Jak dát do souladu svobodu a bezpečí? To je dnes právě případ imigrace. Lidé nejsou sami o sobě nepřátelští, ale v imigraci a v imigrantech vidí nebezpečí. Tento strach nesmíme přehlédnout ani podcenit, i když s ním pracují hlavně demagogové.

  • Ti často říkají, že imigranti jsou jiní lidé, a tedy nemohou mít stejná práva jako my. Používáme zde různé nálepky, zvěcňujeme člověka, když projektujeme do jednotlivých migrantů a uprchlíků své obecné představy.

Myslím, že na prvním místě je strach z neznámého. V ČR přece také žijí různí imigranti, ale většinou jsou to lidé, se kterými se domluvíme. Se Slováky nebo Ukrajinci si rozumíme, Vietnamci se učí česky apod. Najednou se ale do Evropy hrne mnoho lidí, kteří nám jsou cizí, jsou to muslimové a není jim rozumět.

  • Přitom jsme se s nimi osobně často nikdy nesetkali a už zaujímáme předem tyto postoje. Je tedy šance, že kdybychom se více znali, více si rozuměli osobně, a tedy vnímali každého z nich jako stejnou osobu, jako sebe sama, že bychom jim přiznávali stejná práva, jako chceme mít sami pro sebe?

To je začarovaný kruh: jak se setkat s člověkem, kterému nerozumím? Abyste se někomu otevřel, musíte mu trochu důvěřovat. Ale vztahy skutečně pomáhají přiznávat lidem důstojnost.

Úkolem státu, zdá se mi, je udržovat tu rovnováhu či kombinaci svobody a bezpečí. Pokud to dělá, udělal dost a zbytek už musí být na lidech, na nás jako občanech. Člověk je od přírody tvor komunikativní, ale na samotných právech společnost nepostavíte. Musí tu být také pozitivní vztah, a to i k cizím lidem. A pak i ta práva jsou životaschopná.

  • Pak ochota poznávat a setkávat se by byla nejlepší cestou. Dokonce i pro stav lidských práv a jejich vnímání jako hodnoty. Potřebujeme tedy nějakou kulturu poznávání se a rozumění si.

Ano, respekt ke druhému člověku je základní věc. V těch dobrých společnostech je samozřejmé, že když někoho neznám, tak to pravděpodobně bude slušný člověk; ty méně dobré společnosti se spíše řídí zásadou, že koho neznám, bude nejspíš darebák, pozor na něj. Slušná společnost předpokládá, že lidé jsou slušní, a z toho pak roste ve společnosti také prosperita kulturní, vědecká, technická, a roste i produktivita práce apod. Všimněte si, do kterých zemí v Evropě dnes lidé směřují, a to i z Východní Evropy.

Multikulturalismus si trochu naivně představuje, že sama různost kultur je prospěšná, produktivní, jenže různé kultury vedle sebe jsou vždycky komplikace. Teprve když začnou komunikovat, prostupovat se, spolupracovat a navzájem poznávat, začne z nich růst něco nového. Kulturní rozmanitost je výhodná až tehdy, když se lidé začnou setkávat.

  • Rolí Encyklopedie migrace je snad právě pomáhat navodit důvěru, překonat strach, je-li neoprávněný, aby mohlo dojít ke skutečnému potkávání se lidí mezi sebou (třeba i skrze naše „příběhy uprchlíků“). Kdybychom lidem více důvěřovali, kdybychom se více znali, snad bychom i spíše respektovali lidská práva těchto lidí.

Odjakživa všichni vědí a všichni teoretici se shodnou, že člověk je bytost, která má řeč čili mluví. Ale když potkáte někoho, komu nerozumíte, nemůžete vědět, zda opravdu mluví. Pak je otázka, jestli je to člověk. Uznat za člověka ty, s nimiž se nedomluvím, s tím měl i veliký Kant své problémy. Dokonce váhal, jestli ti Indiáni v Americe jsou také lidé. Právě dialogem uznáváme člověka jako osobu.

6 komentářů

  1. petrph napsal:

    Ach jo, tak jsem se na začátku domníval že pan filosof něco vysvětlí, ale přitom jen „planě filozofuje“ základní pojmy, aniž z toho něco vyplývá pro současnou realitu a navíc se dopustil několika logických chyb.
    Za prvé, správně uvádí že „různé kultury vedle sebe jsou vždycky komplikace“ A pak píše, „je nutné, aby tyto kultury začaly mezi sebou komunikovat a navzájem se poznávat“….
    Jenomže, chyba je v tom, že „komunikací a vzájemným poznáváním“ se ty kulturní rozdíly nevyřeší, pouze je obě strany správně rozpoznají – a tím se ještě více vyostří. (Jak říká prastaré přísloví, nebijeme vlka že je šed, ale že ovci sněd). Ergo tedy výsledkem je vysoce konfliktní a rozvrácená společnost (proti tomu nějakej Zeman hadr),takže se do Evropy vrací něco co sama prožívala stovky let, a čeho se skutečně až v posledním půlstoletí zbavila
    Za druhé, je chybné, přímo demagogické tvrzení, že „demagogové tvrdí, že imigranti jsou jiní lidé, a tedy nemohou mít stejná práva jako my. “ Přitom ani ti odpůrci migrace neupírají migrantům základní lidská práva, pouze právo pobytu u nás -a toto právo samozřejmě automaticky nemají. To jim stát může přidělit splnění řady podmínek – a také odebrat, pokud by ty podmínky neplnily, nebo již nebylo v jeho zájmu.

    A za třetí, je chyba v úvaze že „..Úkolem státu, je udržovat tu rovnováhu či kombinaci svobody a bezpečí. „. Ono to sice úlohou státu je – jenže se liší prostředky které na to používá. Demokratický stát vychází z předpokladu, že většina lidí stejné kultury mezi sebou závažnější konflikty ve větším počtu nemají a nevyvolávají. Tudíž jim může poskytnout více svobody – a na ono zajištění bezpečnosti dávat pouze malé (zajištovací) prostředky. A dokonce může dát /malému počtu/ pachatelů právní výhodu formou presumpce neviny a dalších zákonných opatření.
    Samozřejmě, v okamžiku kdy se prolnou různé kultury a a mezi nimi vypuknou ostré konflikty je tato kombinace špatná nebezpečná a sebevražedná. Tam by měl – ve vlastním zajmu nastoupit policejní stát, který zajistí více bezpečnosti – ale méně svobody. Mimochodem, je pozoruhodné, že i v Německu k tomu stát přechází – ale kupodivu vůči oponentům a kritikům migrace…..

    • Weber napsal:

      Pan profesor Sokol se dá „poslouchat“ on přihodí také něco zajímavého do pranice, aby se dalo přemýšlet o nekonečnu. Tentokrát mne překvapil názorem v posledním odstavci tohoto článku, to je o uznání bytosti člověk. Myslím, že pan profesor degradoval člověka na nemyslící bytost, neschopnou aktivně hodnotit poznatky smyslů v hodnotící celek. Divné. Jinak v poslední době se pan Sokol dost vyjadřuje k problému imigrace a imigrantů a chybí mi od něj úvaha v kontextu jeho filosofie, jak by se k sobě chovali lidé, jedno odkud jsou v případě, že by se kdysi nějakým chytrákům nepodařilo téměř „zhmotnit“ božstva, v podstatě božstva lidem natlačit do „software“osobnosti a výsledkem je co?, myslíte že mírové soužití a spolupráce lidí? Ani náhodou, když bych použil myšlenku pana Sokola, že když nerozumím řeči, tak mám problém uznat to co vidím před sebou, že je člověk, je něco špatně. Bylo by dobré, kdyby si každý, kdo je frustrován současnou situací evropských problémů s imigrací jen tak zavřel oči a představil si lidi co sem přicházejí bez té náboženské zátěže. Na co by každý snílek přišel? Nejspíše na to, kde jsou kořeny problémů.

  2. Richter napsal:

    Filosof to pojal moc pěkně lidumilně, chrabře. Stále nechápu jak mohou samy od sebe vzniknout jakákoli práva. Vezmu li to selským rozumem, nejdřív pracuji a následně mám právo na mzdu. Nevidím možnost jato právo předřadit povinnosti. Se zlem je to naprosto stejné. Bez zla nevím co je dobro. Dobro samo od sebe neexistuje.
    Ti filosofičtí lidé napáchají ještě škody!

    • Jakub Múčka napsal:

      … nejdříve se narodíte, pak máte právo na důstojnost. Nejdříve je válka a střílí po Vás, pak máte právo na azyl :-). Jde o uznání hodnoty druhého člověka vůbec, tedy jeho stejné hodnoty, jakou si přikládám já sám sobe. „Nečiňme druhým to, co nechceme, aby oni činili nám“ a obráceně „jednejme s druhými tak, jak chceme, aby oni jednali s námi“.

      • petrph napsal:

        Tak tady začíná být potíž v současném politicky korektním splývání „uznání práva“ a splnění práva.
        Abych začal tím nejjednodušším existuje jistě právo na život. Ale může být diskutabilní zda pokud nějaký člověk nepracuje (pokud se mu nechce) ho musí jiní živit, aby neumřel hlady. (I když tento problém už je sociálně vyřešen – musí ho živit).
        Podobná otázka je i o politickém azylu. Pokud píšete „..Nejdříve je válka a střílí po Vás,“.. tak samozřejmě nebude nikomu upírat právo se odstěhovat aby nebyl zabit. Ovšem – je nutné si uvědomit, že toto ještě neznamená právo politického azylu kdekoliv se mu zlíbí. Protože pravidlo politického azylu hovoří o první bezpečné zemi. Na to se nějak v tom povyku elit pozapomnělo..

  3. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    Odpovědi filosofa až podezřele připomínají to, co označujeme za blablabla. Nekončí náhodou svoboda jednoho jedince tam, kde začíná svoboda druhého jedince? Toto prosté pravidlo umožńuje na příklad existenci něčeho tak „primitivně ne lidského“, jako je rybí hejno. Tvrdit, že člověk je to co mluví tak, že tomu rozumím, je zploštění, které by si neměl dovolit nejen Imanuel Kant, ale ani profesor filosofie, ať se jmenuje jakkoliv. Fakt existence člověka co by živého tvora, je s pravděpodobností blížící se limitně k jistotě, zcela nezávislá na tvrzení a definicích filosofů. Skutečně filosofování pana profesora filosofie se přímo neuvěřitelně podobá tomu blablabla.

Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies