Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Příběh psa, který bombardoval Německo

 -   - 

14978121771_a0a138a061_z Zdroj Autor: afaloon via Foter.com / CC BY

Na 11. listopad připadá Den válečných veteránů. Připomínáme si příběhy odvahy, sebeobětování, statečných činů i příběhy smrti. Jsou tu ale i „vojáci“ bez hodností, výsluh, metálů… 

I když – bez metálů… Pes, který se proslavil u československé perutě R.A.F., za svou službu ve válce dostal jako první neanglické zvíře Dickin Medal, medaili Marie Dickinové, obdobu nejvyššího britského “lidského” vojenského vyznamenání.

Zabít, aby neštěkal

Mezi zvířaty, která člověka ve válce provázely, se už dříve objevili vynikající  jedinci. V první světové válce si vydobyl slávu třeba Rin Tin pesTin, který se díky svým kouskům v zákopových bojích stal nakonec filmovou hvězdou.

V druhé světové válce měl své následovníky. Jedním z nich byl Antis od 311. československé bombardovací perutě R.A.F.

Antův příběh do jisté míry připomíná ten „Rintyho“. Oba byli nalezenci z Francie, které si vojáci adoptovali, oba byli němečtí ovčáci.

Psi ovšem na rasy a národnosti tolik nedají, takže jim to nebránilo se proslavit v boji s Němci.

Antis byl štěně – nalezenec a neodmyslitelně patřil k Václavu Bozděchovi, který sloužil toho času ve francouzském letectvu.

Jednoho dne na samém počátku války musel dvoumístný letoun Potez 633 s Bozděchem na palubě po poškození od protiletadlové palby přistát na území nikoho.

Francouzský pilot byl zraněn, Bozděch ho tedy odtáhl na blízký statek, kde však nalezli jen kňučící štěně. Letci věděli, že poštěkávající a kňučící zvíře by na ně mohlo upozornit německou hlídku. Bozděch však psíka nedokázal zabít, schoval si ho pod bundu, kde se štěně zklidnilo.

Všichni tři pak byli zachráněni francouzskými vojáky, kteří posádku sestřeleného letounu vyrazili hledat.

Štěně už zůstalo u Bozděcha. Ten jej pojmenoval podle letadla, s nímž v Československu létal – šlo o bombardér Ant-40, jemuž letci říkali familiárně Antka, Andulka nebo Anty.

Malá česká karanténa

Antis poznal zemi seshora už ve Francii. Letiště, na kterém s Bozděchem byl, Němci bombardovali a celá jednotka musela přelétnout na jiné.

Jednoho klidného dne se pes k údivu svého pána zdánlivě bezdůvodně rozštěkal. Po chvíli se důvod zvláštního neklidu ukázal. Nad horizontem se objevily černé tečky a krátce poté začaly padat na letiště bomby.

from THE DOG WHO COULD FLY for Sunday Postscript by Damien Lewis

Zdroj Autor: Pinterest
from THE DOG WHO COULD FLY for Sunday Postscript by Damien Lewis

Antis – jak se od té chvíle potvrdilo opakovaně – prostě dokázal vycítit cizí letadla a nebezpečí. Bozděch proto začal brát psa k sobě na palubu letadla i k bojovým letům. Byl při něm i v momentě, kdy Bozděch jako palubní střelec bombardéru pálil po dotírající německé stíhačce.

Francouzská armáda však ustupovala tak dlouho, až byla donucena ke kapitulaci. Pro Antise a jeho pána to znamenalo další dobrodružství. Nejdřív se museli dostat k přístavu k lodím, které by je přepravily do Anglie.

Britští námořníci ovšem nechtěli psa vzít na palubu. Bozděch však věřil, že s Antisem už má tak silné pouto, že se k němu pes přesto dostane. A Antis vskutku uolaval těch sto metrů od břehu až k lodi, kterou se měli plavit do Anglie. Bozděch psa schoval a spolu dál pokračovali v cestě

Vyhráno ještě úplně neměli, podle regulí měla být všechna zvířata dovezená na ostrovy buď zabita, či musela projít karanténou. A ta něco stála… Vojáci však za svou službu ve Francii neměli žold a nebylo z čeho platit. Antise tak Češi museli propašovat v bedně z přístavu.

Udělali dobře. Při jedné z procházek Liverpoolem se pes na ulici zastavil a odmítal jít dál. Vycítil nálet. I když od doků, jež byly častým cílem nepřátelských letadel, byli daleko, Antis nechtěl pustit svého pána dál.

Po chvíli začaly z nebe padat bomby. Zničené domy zasypaly ulici v místech, kde by v tu chvíli Bozděch jinak procházel. Antis se osvědčil i v sutinách, kde pomohl najít několik zasypaných lidí včetně ročního děvčátka.

Kyslíková maska pro psa

V Anglii Antis do letadla nesměl. Ale vždy, když se letadlo s Bozděchem vzneslo k nočnímu bombardování Německa, čekal na místě se zrakem upřeným do dáli, dokud se nevrátí. Z varty se nevzdálil ani kvůli žrádlu nebo dešti.

Personál si zvykl, že Antis dokáže poznat dlouho dopředu, že se letka vrací. Nějakým způsobem dokázal vycítit i chvíle, kdy je jeho pán v nebezpečí. Jednou uprostřed noci začal znenadání výt. Ve stejný moment byl kdesi nad Německem napaden Bozděchův letoun. Jeho střelecká věž byla rozstřílena, střepiny skla se mu přitom zaryly do těla.

Těžce poškozené letadlo nakonec dosedlo v Anglii, ale Antis přesto odmítal opustit svoje místo. Setrval tam až do chvíle, dokud na přímluvu letištního kaplana nedovezli Bozděcha z nemocnice na letiště, aby ho pes mohl přivítat.

Ještě zvláštnější příhoda se stala později, když se Bozděch uzdravil a měl se vrátit zpět k bojovým operacím. Před novou misí psa ale nikde na letišti neviděl. Když letadlo odstartovalo a nabralo výšku, objevil ho přímo v letadle – prokřehlého zimou, protože Wellingtony létaly ve výškách nad 5000 metrů.

Pes navíc kvůli řídkému vzduchu špatně dýchal, takže jeho pán s ním sdílel ve střelecké věži kyslíkovou masku.

Bozděcha čekalo po návratu mnoho vysvětlování. V letadle bylo zakázáno převážet na akce cokoliv, co tam nepatří, natož psa. Velitel letky nicméně projevil pochopení a velkoryse tento prohřešek proti pravidlům i do budoucna přehlížel. Brzo měl Antis vyrobenou i vlastní kyslíkovou masku, aby při letech nestrádal.

Ve vzduchu se pak opakovaně prokázala jeho schopnost rozpoznat předem nebezpečí a přítomnost nepřátelský letadel.

Pán a pes v emigraci

Během války prodělal Antis s Bozděchem 30 bojových misí. Takovému číslu se z pohledu statistik přiblížil jen málokdo.

dickin_medal

Za svoji službu ve válce dostal nakonec Antis medaili Marie Dickinové udělovanou od roku 1943 zvířatům, která projevila mimořádnou statečnost ve válečné službě.

Jde o obdobu nejvyššího britského vojenského vyznamenání, Viktoriina kříže za chrabrost. Bylo mu uděleno jako prvnímu neanglickému zvířeti.

Válkou ovšem Antisovy peripetie nekončily. Bozděch ho vzal s sebou zpátky do Československa. Když ovšem přišel „Vítězný únor“ roku 1948 a s ním komunistické čistky v armádě, Bozděch se rozhodl uprchnout za hranice.

Ty byly už v té chvíli střežené, nicméně Antis provedl svého pána skrze všechny hrozby až za hranice, do americké zóny. Vycítil hlídky pohraniční stráže, provedl ho mezi rozestavěnými kontrolními stanovišti i kužely světlometů.

Na rozdíl od Rin Tin Tina se Antis nestal filmovou hvězdou. Svému pánovi se odvděčil oddaností. Zůstal loajální až do smrti…

A přesně tenhle nápis mu nechal Bozděch vytesat na náhrobní kámen, když v roce 1954 Antis umřel.

O autorovi

Autorem článku je František Štambera

Autor je historik oddělení novodobých českých dějin Národního muzea

Komentáře

Komentářů (4)
  1. Laj napsal - dne 11.11.2016

    Dnešní připomínka veteránů patří i tomuto hrdinovi

  2. Petys napsal - dne 11.11.2016

    Krásnej článek, díky.

  3. ČERT napsal - dne 11.11.2016

    K těm psům a operacím za druhé světové války, lze vzpomenout, že tady byl dlouho před r. 1989 populární román polské provenience (autor Janusz Przymanowski) a zároveň televizní seriál Čtyři z tanku a pes – ale nevím, zda se jednalo o úplnou fikci nebo zda se děj odehrával třeba aspoň zčásti na základě nějakého podobného skutečného příběhu. – – – Ale když se zamyslíme nejobecněji nad zvířecími veterány válek, tak bychom určitě neměli zapomenout na koně. Pravděpodobně žádné jiné zvíře nesehrálo v dějinách vojenství a válečnictví takovou roli jako kůň. Tedy pochopitelně, v průběhu 20.století ta jeho role hodně upadla, tak jako to s rozšířením spalovacích motorů platí samozřejmě i v úplně běžné pozemní dopravě. Už při hodnocení bojových operací druhé světové války je na nasazení jezdeckých jednotek v nich nahlíženo zpravidla jako na již dost velký přežitek. V československé armádě (pokud se opírám o správnou informaci) byly jezdecké oddíly definitivně zrušeny právě krátce po druhé světové válce. Ale koňům to místo prostě patří – a lidé si to uvědomují. Vždyť zrovna letos, při příležitosti 150.výročí bitvy u Hradce Králové, jim byl odhalen pomník v areálu někdejšího bojiště.

  4. Oskar (hanák z Hané) napsal - dne 12.11.2016

    Název článku je politicky nekorektní! Ale vážně, konečně jednou zase je k přečtení něco normálně lidského, žádný Babiš či Zeman, žádné ruské nebo čínské nebezpečí, žádné bombardování kdekoliv, žádní migranti, žádné znásilňování nezletilých. Děkuji.