„Tato paštika obsahuje pět procent masa z České republiky, osm z Polska, dvanáct z Maďarska, sedm z Francie… atd.“ Něco podobného si možná v budoucnu přečtete na každém výrobku z masa, pokud se Evropskému parlamentu podaří prosadit svojí nejnovější potravinářskou iniciativu.

Obal stejnojmenné paštiky od téhož výrobce na regálu hned vedle vám ovšem sdělí něco úplně jiného, přičemž za obě paštiky pravděpodobně zaplatíte více než dosud.

Když dva dělají totéž, není to vždycky totéž – praví se ve sloganu, který se dokonale hodí na výše uvedenou iniciativu. Jejím cílem je ze zákona plošně stanovit povinnost výrobců potravin uvádět na obalech výrobků zemi původu všech složek potravin u masných produktů.

Na první pohled jde o další krok v označování masných výrobků poté, co zákony Evropské unie stanovily nejpozději od prvního dubna letošního roku povinnost označovat maso jako takové (tedy jednosložkovou „homogenní“ surovinu) zemí původu u všech kategorií čerstvého, chlazeného i zmrazeného vepřového, drůbežího, skopového a kozího masa.

Od aféry kolem nemoci šílených krav je přitom zemí původu spolu s dalšími podrobnostmi označováno již léta maso hovězí. Nutno konstatovat, že v tomto případě jde o splnitelnou zákonnou podmínku a že je informace o zemi původu masa skutečným přínosem pro spotřebitele, který také po takových údajích volá a zajímají ho.

Na každou paštiku jiný obal, to se prodraží

Zdálo by se proto, že podle stejného principu není problém označovat zemí původu také maso ve vícesložkových potravinách. To je ale kardinální omyl vycházející z fatální neznalosti výroby masných produktů, nejen v České republice, ale i v celé EU a na celém světě.

Pokud by Evropský parlament prosadil zákonnou povinnost označovat plošně všechny masné složky potravin zemí původu, odjistil by rozbušku nálože netušených rozměrů. Její výbuch by zlikvidoval samotnou myšlenku zavádět označování zemí původu, naprosto by dezorientoval spotřebitele a výrobcům potravin by přinesl nemalé náklady, které by spotřebitelé pocítili v růstu cen potravin.

Země původu jednotlivých složek masných výrobků se totiž neustále v čase mění, podle toho, z jaké země si výrobce komponenty k výrobě konečných výrobků objednává. Důvodem neustálých změn objednávek je přitom jiná zákonná povinnost, totiž zachovat standardní parametry masných směsí, z nichž se uzeniny a další masné produkty vyrábí.

Při přípravě výrobní suroviny se proto zcela běžně smíchávají masa z různých zemí původu, přičemž podíly se mění podle toho, jaké konkrétní parametry konkrétní masná složka má. Tím výrobci dosahují žádoucí standardizace konečného výrobku. K tomu snad jen poznámka, že struktura zemí původu může být teoreticky různá i v jednotlivých výrobních šaržích jinak stejných druhů výrobků.

Pokud by byla zavedena zákonná povinnost označovat vždy každou složku příslušných potravin zemí původu, museli by mít výrobci na skladě značné množství variant obalů, které by se neustále měnily, a výrobky v takto neustále měnících se obalech by byly prodávány v maloobchodech.

Spotřebitel by tak fakticky kupoval stejný výrobek, avšak pokaždé s veřejně deklarovanou jinou strukturou země původu, takže by měl oprávněný dojem, že kupuje pokaždé něco jiného – pokud by tedy četl nápisy na obalech. Je zcela evidentní, že taková situace by k důvěře a orientaci spotřebitele v nakupovaných výrobcích nepřispěla ani náhodou a výsledkem by byl pravý opak.

Nechte to na nabídce a poptávce!

Aby to bylo ještě složitější, u některých masných výrobků označování jednotlivých jejich složek možné je – především tam, kde pocházejí všechny složky z jedné země. Proto se také lze již dnes s označením složek masných výrobků reálně setkat, což jistě může být také pro spotřebitele důležitá informace.

I vzhledem k tomu, že je Česká republika především v produkci vepřového masa nesoběstačná a značná část této komodity se musí k výrobě masných produktů v naší zemi dovážet ze zahraničí, není možné uplatňovat povinnost označovat složky země původu plošně zákonem, ale ponechat tento označovací bonus na dobrovolném rozhodnutí jednotlivých výrobců.

Ti to ostatně, pokud je to součástí jejich image a marketingových záměrů, také činí. Plošně a ze zákona stanovená povinnost uvádět zemi původu u veškerých složek masných výrobků je ovšem naivní iluzí.

Označování masných složek zemí původu je přitom vstupním testem pro označování veškerých složek všech potravin v budoucnosti. Další na řadě je podle plánu Evropského parlamentu mléko jako složka potravin a také všechny složky, které tvoří více než 50 procent konečného výrobku. Především v případě mlékárenských produktů hrozí riziko obdobných problémů jako v případě masných výrobků – tedy totální zmatení spotřebitele, vyšší náklady na obaly a zdražení finálních potravin.

Levici se nápad zamlouvá

O takových důsledcích ovšem nemá, jak se v praxi ukazuje, většina poslanců ani ponětí. Upřímně řečeno, nemusí je mít – pak by ale měli konzultovat své postoje k obdobným, ryze populistickým a naivním návrhům s odborníky, kteří procesy výroby masných produktů znají. Speciálně čeští poslanci přitom informace o důsledcích povinnosti označovat masné složky potravin dostali – zdaleka ne všichni se ale jimi řídili.

Ze zápisu o hlasování v Evropském parlamentu vyplývá, že pro povinnost označování složek hlasovali komunističtí poslanci Kateřina Konečná, Jiří Maštálka a Miloslav Ransdorf, dále Jan Keller, Pavel Poc a Olga Sehnalová (zvolení za ČSSD) a Stanislav Polčák z TOP 09. Nejsou v tom ale sami – z přítomných poslanců EP hlasovalo pro označování složek potravin 66 procent (celkem 460), proti 29 procent (204) a 33 poslanců (5 procent) se hlasování zdrželo.

Je tak téměř jisté, že v EU se schyluje k velmi zásadnímu střetu mezi Evropským parlamentem a Evropskou komisí, která je stejně jako drtivá většina skutečných odborníků proti zavedení povinnost označovat zemí původu složky vícesložkových potravin.