Pavel Piekar, Pražské pašije. Seslání ducha svatého

Co drželo vězně v komunistických lágrech nad vodou? Humor, přátelství a víra v zázrak

Napsal/a Lubomír Vejražka 18. července 2015

Jak mohli političtí vězni vydržet léta strádání, úmorné dřiny, psychického i fyzického teroru, nedostatku potravy i lékařské péče? Kde brali vnitřní sílu a energii nevzdat se? Co jim pomáhalo v nejtěžších chvílích? Lubomír Vejražka se na základě svědectví celé řady z nich pokusil vykreslit vnitřní svět „mukla“ neboli „muže určeného k likvidaci“, jak se sami političtí vězni označovali.

Unikátní výpovědi i své postřehy shrnul v knize Nezhojené rány národa, z níž pro čtenáře serveru Hlídací Pes sám vybral ukázky, které tehdejší svět za ostnatými dráty nejlépe vystihují.

Kniha vyšla v roce 2012, ilustracemi ji doprovodil Pavel Piekar.

***

Muklové prožili krutosti při výsleších, na šachtě, v lágrech, věznicích. Stali se z nich ostřílení lidé, jen tak se nedali. Mohlo by se zdát, že s nimi jen tak něco nehne. Ale občas hnulo. Měli totiž své nitro, svůj vnitřní svět. Tam byli zranitelní.

Někdy bylo jednotlivci obzvlášť těžko. Naskytlo se tolik konkrétních důvodů: Dřina, hlad, únava. A bolel zub a trápil dusivý kašel, něco hlodalo v břiše. Šikanování od dozorců. Nekonečné nástupy. Rozhrabané osobní věci při „filcungu“. Také fyzické násilí bachařů: rozbitá ústa a záda, i ledviny. Krev v moči, včera ho zbili. A týden v zimní korekci. Ledová podlaha, oblečení sporé. Nesnesitelná zima. Viróza drásala krk, k tomu horečka.

Občas na mukla doléhala myšlenka: „Konec trestu v nedohlednu, shniju tu. Má smysl žít? Má vůbec něco smysl? Zítra může přijít velitel a hodit mě do bunkru. Nebo mě zavalí kamení v šachtě. Nebo se ze mě estébáci pokusí zase vytlouct, kdo mně pomáhal na útěku. Nebo smrtelně onemocním – jako kamarád; ani ho nepustili do nemocnice a nechali ho zemřít bez pomoci. Přepych zabývat se budoucnem. Dožiji se příštího roku?“


Autorský výběr z knihy Nezhojené rány národa – VIII. část


Bolelo i odloučení rodiny: „Jak se mají rodiče? Jak moc se jim komunisti mstí? Jsou zdraví? Uvidím je ještě? Nebo po propuštění půjdu rovnou k jejich hrobu?“

Nenápadně zaťukala vzpomínka na přítelkyni; nedávno se vdala.

Nebo se vyrojily otazníky: „Zapadnu na svobodě mezi lidi? Budu mít děti?“

Deprese mohla přijít z vnějšího popudu i připlížit se nenápadně jen tak, bez vnějšího zjevného důvodu. Tlak zevnitř. Prostě se v jedné chvíli spojila všechna bolest a hořkost posledních let a člověk už nemohl dál. A k tomu ten všudypřítomný ostnatý drát kolem…

Na každého přišly slabé chvilky. Jen jich někdo prožil méně a jiný více.

Zasmát se, popovídat s kamarády

Nebylo však v lágru jen tísnivě. Aby mukl přečkal, potřeboval si dopřát i ve složitých poměrech světlou chvilku, potěšit se životem, najít vyrovnání. V každém se radost někde uvnitř skrývala, i kdyby hluboko zasutá. Stačilo uvědomit si to. Pak se dostavila, i kdyby jen jemným závanem. Avšak těžko se hledal klid, když dopadaly rány, prudce se zahryzla nemoc nebo člověk právě umdléval při vykládce vagónu uhlí s běsnícím bachařem v zádech.

Co drželo vězně nad vodou? Ve smíření s táborovým životem pomáhalo leccos. Někdy i obyčejné drobnosti. Zasmát se a popovídat s kamarády. Udělat si legraci z těžkých výslechů, vždyť už dávno přebolely. Těšit se na přečtení toho samého dopisu, který byl už tolikrát přečten. Zaradovat se poté, co bachař zapomněl na korekci nebo do rána ustoupila večerní zimnice. Nebo se po deštivých týdnech v neděli rozjasnilo.

K prosvětlení nálady přispívaly drobné protesty, recese. Nepozdravení dozorce, houfné zabučení na neoblíbeného bachaře při nástupu, posměšné řeči z řad nastoupených vězňů. Vyjádřit odpor, především pokud už člověk nemá co ztratit, může být pro duši, sebedůvěru a sebeúctu člověka důležité.

Příklad omezenosti dozorců. Přednášející při politickém školení vyprávěl o Janu Husitovi z Trocnova. Prý to byla známá postava dějin a chtěl na Slovensku založit JZD. Avšak buržoasie byla silná, tak to maskoval náboženstvím. Jakýsi vězeň nevydržel poslouchat ty nesmysly a vyprskl, dostal pět dní korekce. Vysvětloval tedy veliteli, co je to za blbost, a dostal dalších pět za reakcionářské řeči.


Předchozí části:


Vyhrožoval bachař politickému: „Tak vy jste byl vicerektorem? Tak to je eště víc než rektor! Tak to si na vás musíme posvítit!“ Jiný bachař: „Že tady budu velet univerzitním profesorům, doktorům, právníkům a já nevím komu dalšímu, to jsem tušil. Ale že tady budou taky lidi, kteří mají dokonce maturitu, to jsem nevěděl.“

Mukl si nesl z šachty na papírku v angličtině napsanou báseň „If“ (Když) od Kiplinga. Opsal si ji od civila. Bachař ji při filcungu odhalil. Koukal na ten papír s textem v cizí řeči a ptal se: „Co to je? Kdo to psal?“ „To je báseň od Kiplinga,“ oznámil mukl. „Dobře, však uvidíte! Jste určen k raportu i s tím Kiplingem.“ Večer se ozvalo z amplionu: „Odsouzený Kipling, který napsal báseň, nechť se dostaví okamžitě na velitelství.“ Vězňové se chechtali a nebyli k utišení.

Nad vodou vězně zprvu drželo přesvědčení, že režim brzy „praskne“. Velký optimismus přinesl rok 1956. Generální tajemník komunistů v SSSR Nikita Chruščov tehdy, tři roky po smrti Stalina, pronesl 25. února 1956 na dvacátém sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu projev, ve kterém odsoudil zločiny ze Stalinovy éry. Někteří vězni si říkali: „Zločinnost Stalina, a tedy i Gottwalda přiznali. Nám, obětem těch stvůr, by tedy mohli dát svobodu.“ Ale ne. Propouštělo se v SSSR, už před projevem, nikoli u nás.

Je to brak, ale čtení pomáhá

Pomáhala i víra v amnestii. A také humor. Verše na latríně v lágru Bytíz: „Jak prolétne motýl třeba keřem rybízu, chtěl bych být pouhým prdem, a uletěl bych z Bytízu.“

V Leopoldově kolem roku 1954 řádila tuberkulóza. Desítky vězňů z dvanácti set onemocněly. Při setkání se vesele zdravili: „Ty dobře vypadáš, kdy budeš mít pohřeb?“

Nezastupitelné byly návštěvy a dopisy blízkých. Pomáhala i četba knih. V lágru samozřejmě byly k mání jen ty podprůměrné, nebo navíc budovatelsky zabarvené. Doma by je člověk neotevřel. Ale v lágru? Hojily duši. S nimi se cítil více člověkem. K nalezení lidskosti v moři nesvobody a ponižování napomáhalo debatování o různých tématech, mnohdy šlo o odborné přednášky. Kriminál dal leckomu z muklů v určitém směru víc než vysoká škola a život venku.

Pokud dolehly okamžiky beznaděje a těžkosti, mohli pomoci kamarádi. Mít je kolem sebe bylo velké štěstí. Mohli být úplně jiní, zcela odlišného vzdělání a názorů, ale žili stejný život, sdíleli stejný lágr, dýchali ten samý vzduch. Stáli jeden za druhým.

Spojovala je touha přežít a dočkat se svobody. Jejich myšlenky se ubíraly podobným směrem. V extrémních podmínkách uprostřed teroru a násilí vznikala silná přátelství dvou, tří i více lidí. Jako by v určité chvíle jejich srdce propojovalo něco nehmatatelného, byli jedinou bytostí a dokázali komunikovat na mnohem širším základě, než umožňují běžné smysly. Občas se ve světnici rozhostilo teplo člověčenství a připlula zvláštní, těžko uchopitelná vzájemnost. Později, v teple domova, muklové takové prchavé chvilky vzájemného silného spolužití a přátelství už třeba nepoznali.

Hlavně neztratit naději

Když nic jiného, stále ještě zbývala naděje v lepší časy a příchod svobody. Komunisti přece nemohou vládnout navždy a možná už začal proces směřující k jejich konci.

Naděje, trpělivost, víra v zázrak. Co jiného mohli hledat lidé s deseti, šestnácti, třiadvacetiletými tresty? V co jiného mohli doufat vězni s doživotím? Potřebovali nějakou dobrou vyhlídku, aby našli důvod žít i v nesnesitelné situaci. Doživotí? Hrozná představa. Ale jen smrt je nevratná. Kdo žije, může z kriminálu vyjít.

Naděje, trpělivost, víra v zázrak. Dávaly sílu nevzdat a nezbláznit se, provedly leckoho dobou lágru. Umožnily vydržet ještě chvíli, když člověk strádal v korekci, krutě trpěl na marodce či hynul únavou a hlady v šachtě. Přečkat ještě jeden den, a ještě další, a ještě a ještě, a je za člověkem měsíc, a pak druhý, a třetí, a je tu rok, a rok druhý, rok pátý. Jen vytrvat. Jen se snažit, co to jde! Bít se ze všech sil, i když mukl věděl, že nemůže vyhrát ztracenou bitvu. I tak mělo smysl usilovat o vítězství. Jen tak člověk mohl vydržet do doby, kdy se mohl odehrát.

Kdo přijde o vitalitu a ztratí zájem o existenci, uvnitř se zlomí. Pak není úniku, není šance na další posun. Takový jedinec si nevšimne řešení již připraveného, nevšimne si, že se blíží posila, jež může vše zázrakem zvrátit. Zázrak se v takovém případě nekoná. Samozřejmě, pokud jsou vnější podmínky příliš zlé, pak ani víra, ani naděje nestačí. Ani dokonalé vyladění duše nepomůže. Zázrak přijít nemůže.

Většina muklů měla v sobě naději hluboce vrytou. Poodstoupila na chvíli? Druhý den ji našli. Nedovolila jim rezignovat a vždy je přinutila hledat cestu dál. Nezničitelná. Stala se součástí jeho vnitřního sebezáchovného programu.

Ten, který si udrží naději, má šanci. Vzít naději všem, tak daleko moc režimu nesahala. Zlomil jednoho, druhého, a třeba i třetího. Čtyři lidé mohli ztratit vše, ale ten pátý nalezl v prachu sílu, uchoval ji v sobě pro sebe a věnoval dalším. Ztroskotali jedinci, celek však přetrval a šel nezlomen vstříc amnestii. Leckdo dokonce, čím víc ho deptali, tím se cítil svobodnější.

Kde se bere ta síla…

Kde se braly ve vězních nadlidské schopnosti přežít strašlivé podmínky? Bití. Hlad. Zimu. Pekelnou práci. Nátlak na psychiku. Nejistotu, zda je vůbec někdy pustí. Aby přečkali, potřebovali sílu mnohem větší, než by odpovídala podvyživenému tělu.

Prýštila ta vnitřní energie z hloubi existence lidské bytosti? Hlubinný, neznámý zdroj daný každému člověku už při narození pro zvládnutí extrémních podmínek a zásobárna zabezpečující cestu života dál na této planetě? Zřídlo za klidné situace dřímající, avšak otevírající se právě v době nejvyšší nouze? To, aby člověk překonal situace, v nichž se podle všech pravidel má umřít? Aby se stal jinou bytostí než běžnou? Aby našel schopnost tvrdošíjně bojovat?

Tlak v lágru nejednoho vězně přinutil sestoupit do nitra a aktivovat všechnu svou energii. Nebo dosáhl člověk vystavený extrémním podmínkám na zkušenost lidstva, na energii schovanou jinde než v lidském organismu?

Ať ta síla přicházela z venku nebo z člověka, muklové ji potřebovali.

Bachaři ani vyšetřovatelé nepochopili, kde se v lidech, jež mají v rukou, bere síla. Často je zaskočila. Nemohli ji chápat. Vždyť samotné vězně překvapovala. Kolikrát jim rozum našeptával: podvol se a zlehči si úděl, podepiš, je nesmyslné odporovat. Ale srdce šlo jinudy. Odolávalo.

Uniformovaní zloduši, zbabělci ničící bezbranné lidi, nemohli porozumět mechanismu přežití. Ve své nabubřelosti totiž zúžili existenci na materiálno a předpokládali, že když ve vnějším světě vyvinou postačující tlak, každý se položí. Nechápali zásadní skutečnost: proti jejich brutalitě vedené z materiální úrovně se postavil protitlak vedený z vnitřního světa vězňů. Netušili nic o významu naděje, víry, pevnosti, odhodlání. Tyto atributy existují nezávisle na tyranech a nelze je vymýtit. Svět nehraje podle pravidel uzurpátorů, i když mají v danou dobu navrch.

Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies