jean louis mazieres via Foter.com, Andrea Del Castagno. (Andrea di Bartolo di Bargilla) 1419 1457. Florence. Crucifixion. Vers 1453-1455. Cenacolo di Santa Apollonia.

Církev za normalizace. Kontrola byla složitá, ale pomocníci komunistů se i tady našli

Napsal/a Kristián Chalupa 12. února 2017

Prověrky a masivní čistky, které brzy po srpnové ozbrojené agresi Sovětského svazu do Československa v roce 1968 postihly v rámci tzv. normalizace velkou část naší společnosti, musely logicky nějakým způsobem zasáhnout i katolickou církev. Specifické postavení církve neumožnilo ale realizovat prověrky, jakým byli vystaveni členové komunistické strany.

Komunisté byli vyloučeni či vyškrtnuti ze strany a následně zbaveni zaměstnání nebo postavení. Rudé normalizační řádění ovšem nepostihlo zdaleka jen členy komunistické strany. Vyhazováni z práce byli samozřejmě nestraníci nejrůznějších profesí a všech věkových kategorií.

Čistky se týkaly zejména sdělovacích prostředků, školství, kulturních zařízení, státních úřadů, ozbrojených složek, ale i třeba zdravotnictví.

Mírové hnutí katolických duchovních

A katolická církev? Režim hledal cesty, jak ovlivňovat podle svých představ dění v organizaci, která za svého „šéfa“ neuznávala generálního tajemníka, sedícího v pražském sídle ÚV KSČ, či dokonce v moskevském Kremlu. Bylo nutno vymyslet jakousi odnož strany, působící přímo v církvi.

Ideoví tajemníci zneužili název encykliky papeže Jan XXIII. z dubna 1963 O míru mezi všemi národy v pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě. Tak vzniklo Pacem in terris.

Předchůdcem této kolaborantské organizace bylo již brzy po únorovém puči Mírové hnutí katolických duchovních (MHKD), které bylo v roce 1950 založeno na Velehradě. Jeho prvním předsedou se z vůle komunistů stal Josef Plojhar. Podle Radomíra Malého, historika, teologa a signatáře Charty 77 mělo jít o komunistickým režimem dirigovanou opozici kněžích proti jejich biskupům, jež měla sehrát smutnou roli přisluhovačů režimu zejména pro akce v zahraničí.

„Tito kněží, zvláště pak generální tajemník MHKD Josef Beneš, jezdili na Západ, aby tam vyvraceli názory, že v Československu není náboženská svoboda. Z řad tzv. mírových kněží režim vybíral provizorní správce diecezí místo vězněných či internovaných biskupů. Ti měli funkci tzv. kapitulních vikářů, nicméně Vatikán je nikdy neuznával,“ říká doktor Malý.

Na činnosti MHKD se podle Malého podílelo asi osm procent duchovních, Pacem in terris, které bylo založeno v roce 1971, bylo již masovější. Malý říká, že v případě MHKD kněží přece jen měli nějaké vnitřní zábrany. Souvisely zejména s tím, že v čele stál exkomunikovaný duchovní. U Pacem in terris tomu tak již nebylo. „Odhady uvnitř církve jsou takové, že až třicet procent duchovních podepsalo přihlášku do tohoto sdružení,“ upřesňuje Malý.

Plojhar odmítal intervenovat ve prospěch vězněných kněží

Josef Plojhar byl podle slov historika Malého knězem, který již za první republiky projevoval jisté levičácké sklony, když byl kaplanem a později administrátorem v Rudolfově u Českých Budějovic. Za protektorátu byl vězněn v Dachau.

Několik jeho kněžských spoluvězňů, mezi nimi zejména pozdější arcibiskup a kardinál Josef Beran a pater František Štverák, potvrdilo, že tento duchovní, jenž vystudoval německé gymnázium, se přihlásil v lágru k německé národnosti a požíval v letech 1940 -1942 výhody německých kněží oproti jiným.

V roce 1942 byly však tyto výhody i pro vězněné kněze německé národnosti zrušeny. Toto představovalo pro Plojhara kompromitaci, nicméně ne tu nejzávažnější. Mnohem důležitější byl jeho pochybný osobní život – a na ten komunistický režim rád „chytal“ kněze ke spolupráci.

Plojhar českou církev zradil, když přes zákaz arcibiskupa Josefa Berana přijal kandidaturu za „obrozenou“ lidovou stranu do parlamentu a poté se stal ministrem zdravotnictví, kterým byl až do roku 1968. Malý dále připomíná, že v této funkci podepsal v roce 1957 potratový zákon.

Byl předsedou nejen ČSL, ale také Mírového hnutí katolického duchovenstva. Vůbec mu přitom nevadilo, že je exkomunikován a chodil neustále v kolárku, aby před světem demonstroval, že v komunistickém Československu je náboženská svoboda, neboť kněží mohou být ministry. Kategoricky odmítal jakékoliv intervence ve prospěch vězněných kněží a věřících, neudělal nic proti perzekuci věřících za to, že přihlásili své dítě do nepovinné výuky náboženství ve škole. Podle historika Malého mluvil jen jako komunistický funkcionář a ani náznakem jako katolický kněz. V roce 1968 se postavil proti obrodnému procesu a podpořil posrpnovou „normalizaci“, i když již nebyl v čele nově založené kněžské kolaborantské organizace Pacem in terris a jeho předsednictví v ČSL bylo jen čestné.

„Plojhar je v každém případě symbolem kolaborace. Ano, troufám si říci i zrady svého kněžského poslání a zaprodanosti církve nepřátelskému režimu,“ zdůrazňuje Radomír Malý.

Kolaborující biskup Vrana se občas i někoho zastal

Dějinami katolické církve u nás se dlouhodobě zabývá absolvent historie na Filozofické fakultě MU v Brně Tomáš Benedikt Zbranek. Ve své diplomové práci (Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, Brno, 2007) i v článcích pro katolický časopis Getsemany se věnuje právě působení prorežimních organizací, jakými byly v 50. letech „Mírové hnutí“ a za posrpnové „normalizace“ Pacem in terris.

Ve zmíněné magisterské práci se autor na celkem 137 stranách fundovaně věnuje činnosti zmíněného Sdružení od okamžiku jeho vzniku v roce 1971 až po jeho neslavný konec v roce 1989. V přílohách je kromě organizačního řádu Sdružení také dopis kardinála Františka Tomáška šéfredaktorovi Katolických novin ze září 1982, v němž se kardinál tvrdě ohrazuje proti tomu, že tyto noviny dávají prostor Sdružení Pacem in terris.

Mezi dokumenty je i text dopisu českých katolíků generálnímu tajemníkovi OSN ve věci udělení titulu Posel míru Sdružení Pacem in terris ČSSR z října 1987 a také je zde jmenováno šestnáct čelných představitelů Sdružení Pacem in terris v bývalém Československu. Zvláštní pozornost si v tomto případě zasluhuje olomoucký biskup Josef Vrana (1905-1987), který nechvalně proslul svou aktivní spoluprací s komunistickým režimem a stal se tak dalším symbolem kolaborace.

V roce 1975 byl Vranovi udělen čestný doktorát Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Litoměřicích ,,jako vyjádření vysoké pocty za zvláštní zásluhy o církev a národ a za příkladnou výchovu věřících k lidskému pokroku“. O deset let později obdržel od prezidenta Gustáva Husáka vysoké státní vyznamenání Řád republiky, a to výslovně za činnost ve Sdružení Pacem in terris. Vrana je rovněž uveden mezi spolupracovníky Státní bezpečnosti.

Na postavu biskupa Josefa Vrany se velmi kriticky dívá samozřejmě i Radomír Malý. Připouští zároveň, že u biskupa Vrany by se dalo najít pozitivum snad jen v tom, že se jednotlivé kněze, které režim chtěl přeložit nebo jim odejmout tzv. státní souhlas k výkonu duchovenské služby, přece jen někdy snažil bránit. I když neúspěšně a také ne příliš důrazně.

„Vím o případu Rudolfa Smahela, uvězněného za katolický samizdat a zbaveného státního souhlasu, podobně se to dá říci i o politickém vězni z 50. let, doktoru Antonínu Huvarovi. Jinak marně hledám pozitivní stránky jeho působení,“ říká doktor Malý.

Velehrad 1985: Chceme papeže!

V červenci 1985 se na Velehradě konaly oslavy 1100. výročí smrti sv. Metoděje. Panující režim se pokusil tyto oslavy využít k vlastním propagandistickým účelům a zároveň se jich oprávněně obával, protože se očekával příchod desítek tisíc věřících.

Papeže Jana Pavla II, kterému nebyla povolena návštěva, zastupoval pouze státní sekretář Agostino Casaroli. Úřady nepovolily ani účast zahraničních biskupů. Zároveň bylo ale německé a rakouské televizi umožněno natáčet oslavu.

Díky tomu si někteří z nás vzpomínají, jak v neděli 7. července rakouská televize ORF vysílala ve večerních zprávách záběry z velehradské pouti. Diváci tak mohli vidět nadšené přivítání kardinála Františka Tomáška a také vypískání tehdejšího ministra kultury Milana Klusáka.

Davy lidí, jejichž počet se odhadoval až na dvě stě tisíc, ke zděšení ministra a přítomných místních funkcionářů skandovaly „Chceme papeže!“ Úspěch sklidil i zmíněný vatikánský kardinál Casaroli, který část projevu pronesl v češtině.

Vybavuji si, že televizní noviny se mnou ten den sledoval dlouholetý kamarád z východoněmeckých Drážďan, který byl u nás náhodou na návštěvě. Když jsem mu vysvětlil, že jde o masové vystoupení proti režimu v přímém přenosu, byl stejně jako já nadšen. Stručně jsem se mu pokusil objasnit i roli kolaborantského Sdružení Pacem in terris. Ujistil jsem ho přitom, že tato organizace dlouho nevydrží a velehradská pouť její krach urychlí. Naštěstí k tomu opravdu o čtyři roky později došlo.

11 komentářů

  1. petrph napsal:

    takže „..v komunistickém Československu byla náboženská svoboda, neboť kněz mohl být ministrem“ -ale samotná církev ho za to exkomunikovala?
    Já logiku tohoto faktu chápu, neb jsem tu ještě dobu zažil. Ale mladší generace už v tom musí mít ideologicky pořádnej hokej.

  2. ČERT napsal:

    Dovolil bych si spekulovat („spekulovat“, protože mi řada podrobností kolem této otázky známa není), do jaké míry se na té kolaboraci části katolické církve s komunistickým, marxistickým režimem u nás od 60.-70.let (je tu ostatně i zmíněna souvislost názvu hnutí Pacem in terris s encyklikou Jana XXIII. z doby II.vatikánského koncilu, který, jak známo, přinesl liberalizační posun uvnitř samotné katolické církve) nemohl nějakým způsobem podílet i širší, globální myšlenkový trend dialogu a sblížení křesťanství s marxismem – a čehož se projevem ostatně stala i tzv. teologie osvobození. Samozřejmě, ta „teologie osvobození“ se stala charakteristickou hlavně Latinskou Ameriku, kde byly (leda s výjimkou Kuby) podmínky úplně jiné než v komunistických zemích východní části Evropy – ale prostě, jestli se takový či podobný duch nedal uplatnit, případně nějak zneužít ze strany vládnoucí garnitury, i tady…?

    • ČERT napsal:

      Ještě bych dodal, vysvětlil, jak úplně nejpřesněji je to myšleno. Vůbec nesrovnávám to naše Pacem in terris s tou dost sociálně laděnou „teologií osvobození“. Tu jsem však uvedl jako asi typický produkt změn v katolické církvi od 60.let 20.století, zasahující ostatně i do protestantismu (a také nikoliv bez problémů ze strany vatikánských autorit). Moje spekulace se tedy týká jen otázky, do jaké míry mohli naši komunisté a jejich církevní spolupracovníci z Pacem in terris na proudu týchž změn alespoň oficiálně bazírovat.

    • petrph napsal:

      Jestli bych se na to pokusil částečně odpovědět.
      Omlouvám se za případné nepřesnosti, píši co vím, resp. co se i tehdy mohl člověk dozvědět, či domyslet.
      Napřed bych poukázal,na něco co bohužel ani v tomto článku nebylo řečeno naplno – i když se to z jednotlivých vět vyčíst dá. Totiž, za té doby byli čeští duchovní existenčně závislí na státu (a tedy komunistickému režimu). Stát vyplácel duchovním mzdy, stát částečně rozhodoval i o jejich jmenování a umístění. Samozřejmě vlastnil (a hradil náklady) kostelů kde kázali. Navíc stát vlastnil i financoval církevní školy – měl tedy i pod kontrolou nejen kdo vystuduje, ale dokonce i kdo bude oficiálně vysvěcen na kněze. A předejme i onu „temnou stranu“, duchovní byli mezi těmi „podezřelými živly“, které byly pod neustálou kontrolou STB. Stačilo podezření nebo i provokace, a i duchovní končil v lágru.
      Čili z toho je vidět, že určitá míra „kooperace“ s komunistickým režimem byla pro naše duchovní holou nezbytností-pokud chtěli dále vykonávat svou pastýřskou práci.
      Hnutí Pacem in terris bylo iniciované v 70.letech komunisty. Pokud upozorňujete na podobnost s encyklikou Jana XXIII, tak toto hnutí mělo spíše naopak dikreditovat Západ za neplnění této encykliky a tlačit ho k dohodám výhodným pro komunistický blok.
      Jinak, pokud píšete o hledání sblížení křesťanství s marxismem – s marxismem ano, ale nikoliv s bolševismem. Marxismus správně upozorňoval na ohromné sociální rozdíly ve společnosti a hledal řešení – ovšem řešením jsou dnešní západní sociální státy, a nikoliv totalitní komunismus..Ostatně touto cestou jde i současný papež František I,který volá po ještě větší míře solidarity v západní společnosti..

      • ČERT napsal:

        Tak začal bych tam, kde jsem už začal, a kde končíte. Samozřejmě, že máte naprostou pravdu s tím „marxismem a bolševismem“ atd. – ale já jsem tu spekuloval čistě z toho úhlu pohledu, jak to mohli prezentovat či si namlouvat oni sami, komunisté a ještě spíše členové Pacem in terris (kam přece údajně podepsalo přihlášku až 30 % našich duchovních). Možná škoda, že nemám po ruce nějaký dobový dokument, např. nějaké příspěvky členů tohoto hnutí z Katolických novin. – – – Jinak, když zmiňujete současného papeže Františka, Argentince Bergoglia, tak ten je asi zrovna tou „teologií osvobození“ poněkud ovlivněn (jeden z jeho významných učitelů patřil údajně k zakladatelům či důležitým představitelům tohoto učení). – – – A pokud jde o to postavení církve a třeba obecněji náboženství za komunismu, teď myslím zase hlavně až to období normalizace a 80.léta… Tak jistě, komunisté prohlašovali, že u nás je naprostá náboženská svoboda a také zdůrazňovali, kterak stát třeba konkrétně katolickou církev dotuje. Vybavuji si např. jak v TV někdy v 80.letech (ani nevím, jestli to byly TV Noviny nebo nějaký speciální pořad) tvrdili zhruba, že „ČSSR pečuje o katolickou církev více než tradičně katolické státy jako Rakousko, Itálie, Španělsko, Portugalsko“ – nebo v nějakém takovém podobném smyslu. – – – Jinak ale samozřejmě, náboženství bylo považováno za přežitek a byla asi představa, vize, že jednou prostě vymizí. Např., přece délka povinné základní vojenské služby byla 2 roky, u absolventů vysokých škol jeden rok. Teď nevím, jestli se nemýlím, ale v  případě snad obecně absolventů teologických fakult (?) to ovšem byly též 2 roky – asi v domnění, že si možná ještě rozmyslí svou další životní dráhu. – – – A stačí také vzpomenout např. učebnice občanské nauky pro ZŠ, kde se hovořilo o náboženství jako sice o vlivném faktoru v minulosti, s dodatkem: „Přesto i ještě dnes se můžeme setkat s lidmi…“ …prostě věřícími. Myslím, že to je dostatečně vypovídající.

        • petrph napsal:

          Jistě že v tomto máte pravdu a opravdu to tak jak popisujete v těch 80.letech bylo.
          Možná kdybych to shrnul – tehdy komunistický režim skutečně (možná z propagandistických důvodů) povolil i dotoval církev – ale právě pouze pro tu její povolenou roli „kázat v kostelích slovo Boží“. Přičemž, ale za cokoliv dalšího, jakékoliv kritiky komunistického režimu, spolupráce s disentem, či různé nepovolené akce, už mohli být i duchovní tvrdě postiženi, stejně jako ostatní lidé. Čili – v tomto úzkém prostoru (ne)svobody existovalo i hnutí Pacem in terris, iniciované komunisty, ale kompromisně přijaté řadou duchovních.
          To že se v učebnicích (nejen vlastivědy) tehdy prosazoval pouze materialistický názor a ten náboženský označoval za přežitý je rovněž pravda – úmyslem (propagandou) komunistického režimu samozřejmě bylo aby i mladá generace přijala za svou právě tento materialistický názor a podle něho hodnotila svět kolem sebe..
          Ono může být otázkou do diskuze zda taková jednoznačná výchova nebyla lepší. Jestli se dnes, pod vlivem naprosto volného přístupu k informacím (i indoktrinacím) všeho druhu
          může mladý člověk naprosto svobodně rozhodnout, že (třeba) místo studia a dráhy technického inženýra se stane islámským džihádistou – a půjde do Sýrie vraždit nevinné lidi..tak je na tom možná něco špatně..

          • ČERT napsal:

            Tak k té výchově, dilema tady asi vzniknout může… Za komunistů, v těch 80.letech, byla u nás v tomhle ohledu jasná snaha náboženství prostě „vytěsnit“, nebo ho prezentovat jako ryze historickou, nikoliv již aktuální záležitost (a samozřejmě, šlo zdaleka prvořadě o křesťanství). Ale když narážíte konkrétně na ten islám… Víte, já jsem si ještě donedávna myslel, že islám je konkrétně pro nás zde, v českých zemích, relativně exotickým náboženství – prostě záležitostí, která s námi má poměrně málo společného. I historicky – muslimové nám nikdy ani nevládli (nejblíž odtud leda na dnešním jižním pomezí Slovenska a to naposledy před již více než 300 lety), tak jako jsme nikdy nevládli my jim, nikdy tady ani nežila nějaká významnější muslimská komunita (na rozdíl třeba od židovské)… Jenže když vezmete souhrn všech různých faktorů v dnešní době… To je těžké.

  3. Milan napsal:

    Na té Velehradské pouti blahé paměti jsem byl a docela jsem se opálil. Kolega ing J.J. v práci se mě přímo optal, zda jsem tam nebyl, asi sledoval Vídeň. Něco jsem zamrmlal.Je zajímavé ,že o situaci v  církvi za minulého režimu píší lidé,kteří s ní tehdy neměli nic společného.Znal jsem několik poctivých dělníků na vinici Páně,kteří byli v Pacem in teris a nikdy bych si je neodvážil označit za kolaboranty. Tito kněží podstoupili těžkou zkoušku pro věřící, je známé podobenství s  mincí ,kterou si vyžádal Ježíš, aby odpověděl.“Chceme biskupy“,tak volali převážně na Velehradě Slováci,my jsme jen špitali. Kard.Tomášek a Casaroli si velmi rozuměli.Okr.tajemník a min.kul. dr. Klusák to nezvládli při ztišování poutníků.,trochu se to zdařilo slov. min. kult.Válkovi,když potvrdil ,že to je „púť, když chcete“.Nezahlédl jsem tam tehdy pátery Duku ,Malého a Halíka,možná tam byli tehdy p. Gebauer a p. Cikrle, to ale nevím.Nevyzpytatelné jsou cesty Páně.Autor článku K.Chalupa je takový filmový Kristián,představitel této role O.Nový zažil v období dvou režimů jdoucích po sobě velká protivenství.

    • Kristian Chalupa napsal:

      Pane (či paní?) Milane,
      nikdy jsem plošně neoznačil všechny řadové členy Pacem in terris za kolaboranty, protože zdaleka ani všichni členové KSČ nebyli zločinci. Případ exkomunikovaného kněze Josefa Plojhara a olomouckého biskupa Josefa Vrany je ale něco jiného. Oba skutečně velmi aktivně spolupracovali s totalitním režimem. Na památné pouti na Velehradě v roce 1985, jsem se opalovat na rozdíl od vás nebyl. Dominika Duku nebo Václava Malého jste tam mohl těžko zahlédnout, protože byli v té době zbaveni státního souhlasu k vykonávání kněžského povolání. Pokud tam byli, což je možné, těžko byste je v civilním oděvu poznal. Václav Malý pracoval tehdy, myslím, v kotelně, Dominik Duka jako rýsovač v plzeňské Škodovce a třeba nynější kardinál Miloslav Vlk jako umývač oken. V nedávné době jsem měl s těmito třemi duchovními na téma komunistická totalita možnost osobně hovořit. O tuto problematiku se dlouhodobě zajímám a ve všech mých šesti knihách, které jsem dosud vydal, se o bývalém režimu včetně otázek víry a církve hovoří. Speciálně s biskupem Malým jsme se po skončení debatního pořadu v brněnské Skleněné louce dotkli i záležitosti Pacem in terris. Ve stejné době, kdy byl biskup Malý topičem, jsem působil jako kulisák v Mahenově divadle. Ještě předtím jsem byl dělníkem Pozemních staveb Ostrava, kde se mnou nějakou dobu pracoval přibližně stejně starý aktivní katolík, který kvůli tomu nesměl studovat vysokou školu. Byl to člověk tolerantní, ale v případě Pacem in terris a zejména biskupa Vrany si servítky nebral. V každém případě vám děkuji za komentář, a pokud byste se náhodou dozvěděl, že nějaký režisér chystá natáčení nové filmové verze Kristiána, dejte mi prosím vědět. Rád bych si ho zahrál, i když dobře vím, že Kristián v podání Oldřicha Nového je v podstatě nepřekonatelný. A ještě maličkost – nevím, kdo je p. Gebauer, kterého zmiňujete. Možná jste měl na mysli arcibiskupa Jana Graubnera.

      • Milan napsal:

        Musím se vyjádřit k tomu opálení při slavné pouti na Velehradě. Jeli jsme z  Louk / Zlín/ a museli jsme auto nechat v nějaké vesnici a dojít pěšky na Velehrad ,všude byli příslušníci.Na pouti jsem byl s manželkou , byl tam také tchán , tchyně a švagr.Byli jsme uprostřed davu. Švagrovi a tchyni se udělalo špatně ,protože na nás ostré červencové sluníčko pralo ,no a já jsem byl v obličeji pěkně opálený za dvě hodiny bohoslužby spojené s vyjádřením poutníků k ministrům kultury. To bylo vidět,dokonce jedna spolupracovnice mě v pondělí pochválila ,jak jsem opálený. Samozřejmě jsem měl na mysli nynějšího arc. Graubnera. Poutníkům tehdy požehnal i nějaký pravoslavný metropolita z okna areálu. „To jsou fakta“, jak říkával děkan Zechmeister,který byl také v Pacem in teris a přestavěl střechu našeho kostela včetně věže na které dal měď.

  4. Pavel napsal:

    Článek se mi líbí i s kometáři :-). Byla to hrozná doba, díku Bohu že je za námi Pavel

Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies