Varování tureckého prezidenta Erdogana, že začne vracet do Evropy bojovníky Islámského státu dosud vězněné Kurdy na severu Sýrie, západní země zneklidnilo. Řada evropských věznic ale má zkušenosti s výkonem trestu džihádistů i jejich případnou deradikalizací. Unikátní know-how jim poskytují i čeští odborníci.

Dvorek o velikosti zhruba 4×10 metrů obehnaný vysokou betonovou zdí. Tam a zpět po něm chodí pětice mladých mužů. Zatčeni byli při zátahu italské policie, která je podezřívá, že jsou příslušníky místní buňky teroristické organizace Al-Kajdy.

„Přes den jsou tito vězni zavřeni v celách. Mají povolenou hodinu pohybu na dvoře ráno a hodinu odpoledne. Pak mají ještě vymezený čas ve společenské místnosti, s ostatními vězni ale do kontaktu nepřijdou,“ popisuje týdenní rutinu zadržených islamistů Alessio Lupino, zaměstnanec věznice Sassari na italském ostrově Sardinie. Právě sem se kromě běžných kriminálníků dostávají vězni obvinění v Itálii z islámského terorismu.

EU doporučuje projekt z Prahy

Ve výukovém filmu, který o věznici natočila před dvěma lety mezinárodní nadace Agenfor, místní zaměstnanci vysvětlují, jakým čelí problémům se zadrženými islamisty i jak u ostatních vězňů pracují na prevenci případné radikalizace.

Film patří mezi materiály dostupné v rámci online výukové platformy, kterou pro odborníky ze zemí Evropské unie vytvořil Ústav bezpečnosti technologií a inženýrství Dopravní fakulty ČVUT.

Foto: Agenfor

„ČVUT se v projektech zaměřených na strategii EU v boji proti terorismu staralo nejdříve o technické zabezpečení – servery, sdílení dat, mailing listy apod. Členové výzkumné skupiny pro nová sociální média se pak ale přímo zapojili i do výzkumné a vzdělávací činnosti v rámci několika projektů,“ popisuje úspěch Čechů v rámci evropské iniciativy Andrej Pastorek, manažer vědeckých projektů Ústavu.

Pomyslným vrcholem technického zabezpečení projektů byl podle Pastorka vznik online výukové platformy HERMES, kterou ČVUT provozuje na svých serverech, a Evropská komise ji doporučuje jako jeden z hlavních nástrojů v boji proti radikalizaci.

„HERMES obsahuje rozsáhlý výukový materiál včetně prezentací, videí, interaktivních cvičení a detailně zpracovaných případových studií, které mají poskytnout výukové a vzdělávací nástroje pro všechny odborníky podílející se na procesu případné reintegrace potenciálně závadových osob. Je tedy určen pro soudce a soudní zaměstnance, vězeňský a probační personál, advokáty, sociální pracovníky atd.“ shrnuje Pastorek základní cíle online platformy, která má přes 3000 registrovaných a asi tisícovku trvale aktivních uživatelů.

Češi byli skeptičtí

Kurzy v rámci platformy jsou takzvaně „lokalizované“, což znamená, že hlavní kurz je z anglického jazyka přeložen do národních jazyků a doplněn o národní specifika v příslušné oblasti. Důvodem je zabránit „zmechanizování“ přenosu zkušeností.

Čeští odborníci se ale účastní i aktivních deradikalizačních výukových školení, jakkoliv vůči nim byli podle Pastorka zpočátku skeptičtí:

„Česká republika naštěstí nemusí čelit příslušným problémům radikalizace tak intenzivně jako jiné členské státy Evropské unie. To však neznamená, že se nás tyto problémy netýkají,“ připouští Andrej Pastorek. Většina absolventů z Česka podle něj svůj počáteční skeptický přístup po absolvování kursů přehodnotila.

„Myslím, že i díky tomu, jak jsme koncipovali výukový materiál. Zahrnuje například videa natočená přímo s aktéry teroristických činů, se zahraničními bojovníky usilujícími o návrat domů nebo s deradikalizovanými osobami, které dnes pomáhají právě při prevenci radikalizace ve věznicích na základě vlastních zkušeností,“ popisuje úspěchy, kterých ČVUT s výukovými materiály dosahuje.

Deradikalizace funguje, ale…

Andrej Pastorek je přesvědčený, že deradikalizace vězňů může fungovat, pokud se pro ni vytvoří správné podmínky.

Sám navštívil věznici v italské Padově, kde probíhá experimentální projekt deradikalizace a resocializace vězňů. Do projektu jsou napřímo zapojeny místní nevládní organizace a podnikatelské subjekty a jeho podstata spočívá ve striktním oddělení zradikalizovaných fanatiků s vůdcovskými schopnostmi od ostatních vězňů, které se naopak projekt snaží zapojit do pracovního procesu s podmínkami srovnatelnými s běžným výkonem zaměstnání.

„Vězni mají možnost ve věznici pracovat za stejných platových a sociálních podmínek jako na svobodě a podnikatelské subjekty mají přímo ve věznici zřízená svá pracoviště – call-centrum, pekárnu, cukrárnu, výrobu a servis jízdních kol apod. Benefitem pro podnikatele je sleva na daních, benefitem vězňů pak platové podmínky srovnatelné s podmínkami svobodných zaměstnanců a případně kladné osvědčení o zaměstnání při propuštění z věznice,“ popisuje Pastorek projekt, který podle něj vykazuje zajímavé výsledky.

„Zatím to vypadá, že se experiment osvědčuje. „Návratnost“ vězňů je okolo 10%, což je opravdu výrazně nižší počet ve srovnání s jinými italskými věznicemi. Například v Neapoli, kde stále do jisté míry vládne organizovaný zločin, je návratnost vězňů až devadesátiprocentní,“ říká.

Foto: Agenfor

Bývalí vězni a umírnění imámové

Dalším osvědčeným pozitivním faktorem v rámci deradikalizace je spolupráce s umírněnými imámy přímo ve věznicích. Potvrzuje to i Sami Salem, imám jedné z římských mešit, který pravidelně dochází do římské věznice Regina Coeli.

„Myšlenky podporující terorismus nevycházejí ze správné znalosti islámu a já docházím za vězni, abych jim vysvětlil, co říká pravý islám,“ popisuje v dokumentu nadace Agenfor a dodává:

„Imám je jediná osoba, která může odhalit tendence k terorismu a může od zákeřných myšlenek vězně i odradit. Terorista má sklony skrývat pravdu nebo pravé úmysly, s nikým se moc nebaví, a pokud, tak pouze s lidmi, u kterých si je jistý, že je může ovlivnit, že mu budou naslouchat. Já ale nečekám a snažím se jít přímo k jádru toho, co si myslí,“ říká imám Saleh.

Spolupráce s umírněnými imámy podle Andreje Pastorka funguje dobře také například ve Velké Británii, především s navrátilci z Islámského státu. Osvědčilo se tam také zapojení bývalých vězňů, kteří se svých radikálních názorů dokázali zbavit:

„Ve Velké Británii se osvědčuje zapojení deradikalizovaných osob přímo do projektu resocializace a spolupráce s komunitami, v případě navrátilců z islámského státu pak spolupráce s umírněnými imámy, působícími přímo ve věznicích. I zde je tvrdé jádro důsledně odděleno od ostatních,“ upřesňuje Andrej Pastorek.

Věznice jako líheň terorismu

Na to, že radikalizace vězňů v průběhu výkonu trestu je závažným problémem, kterým se evropské státy musí zabývat, poukázal v nedávném projevu komisař zodpovědný za bezpečnostní unii Julian King:

„Stojíme tváří v tvář výzvě, kterou představují vězni, kteří byli odsouzeni za trestné činy spojené s terorismem, a teď mají před skončením trestu a propuštěním. Ve vězeních napříč Evropou je jich několik tisíc,“ uvedl Julian King.

To, že se věznice stávají pomyslným „náborovým střediskem“ nových zapálených islamistů, potvrzují i sami pachatelé nedávných teroristických útoků. Mehdi Nemmouche, který v roce 2014 zaútočil na Belgické židovské muzeum v Bruselu a zastřelil čtyři návštěvníky, se zradikalizoval ve francouzském vězení. Tři týdny poté, co byl v roce 2012 propuštěn z výkonu trestu, odjel do Sýrie. Po návratu se připravoval na teroristický útok.

Radikalizací ve vězení si prošel také Amedy Coulibaly, který v roce 2015 zadržoval rukojmí v pařížském košer obchodě a čtyři z nich zavraždil. Oba zmiňovaní útočníci pocházeli z rozvrácených rodin a neutěšených sociálních poměrů.

Podle Andreje Pastorka to jen poukazuje na důležitost deradikalizačních projektů nejen ve věznicích, ale také ve zranitelných komunitách.

„Jeden z prvních projektů, na kterých jsme se ve spolupráci s EU podíleli, byl zaměřený právě na faktory a příčiny, které mohou vést k radikalizaci a k následnému náboru radikalizovaných osob do řad teroristů jak v Evropě, tak i na širší mezinárodní úrovni,“ říká Pastorek.

Projekt nazvaný ISDEP byl podle něj de facto odpovědí na vlnu teroristických útoků po Evropě ještě před migrační krizí a snažil se zajistit včasné zapojení odborníků, kteří pracují se zranitelnými komunitami, aby se předcházelo násilí inspirovanému extremistickými ideologiemi.

„V rámci projektu se proškolilo 80 lidí z účastnických zemí, kteří pak dále proškolovali příslušné odborníky ve svých zemích tak, aby při své práci mohli snadněji identifikovat náborové narativy spojené s jakoukoli formou terorismu, reagovat na ně, zpochybnit je a vytvářet tak ochranné mechanismy pro zranitelné jedince,“ dodává Pastorek.

Kolik džihádistů chce zpátky domů?

Evropskou veřejnost v současné době ale zřejmě nejvíc zajímají takzvaní navrátilci z Islámského státu a otázka, jestli je mají jejich domovské země přijmout zpět. Přesné statistiky, kolik občanů EU je v současné době zadržených v Sýrii, nejsou. Existují však alespoň odhady.

Podle jedné z nejnovějších studií, kterou vydal belgický Egmontský institut, se v Sýrii nachází kolem 400-500 zadržených dospělých mužů a žen a kolem 700-750 dětí. Nejvíce jich pochází z Francie. Podle Egmontského institutu je to 130 dospělých a 270-320 dětí.

Většina ostatních zadržených pochází z Německa, Belgie, Nizozemska a ze Švédska.

Rozhovor s Ivanem Gabalem: „Uprchlíci s sebou nevezli džihádisty.“

O tom, jaké riziko tito lidé případně představují pro své země původu, mluvil HlídacíPes.org také s bývalým senátorem Ivanem Gabalem. Ten také spolupracuje s Ústavem bezpečnostních technologií a inženýrství jako konzultant pro bezpečnostní agendy, kybernetickou bezpečnost a legislativu.

Kurdské jednotky zadržely po pádu Islámského státu kolem 10 tisíc jeho bojovníků, z nichž zhruba dva tisíce pocházejí z jiných zemí než z Iráku a ze Sýrie. Evropanů je údajně několik stovek. Máte nějaké podrobnější informace o počtech evropských džihádistů v Sýrii? A jak vážně lze brát podle vás varování tureckého prezidenta, že je začne vracet do zemí původu?

Přesná čísla asi znají zpravodajské služby jednotlivých zemí, ale pokud máte na mysli určitou nátlakovou pohrůžku prezidenta Erdogana, myslím, že skutečné číslo je otázkou.

Turecko je ale právní stát, který se musí řídit mezinárodními právními pravidly i bilaterálními dohodami o vydávání pachatelů trestné činnosti. Nemůže tedy jen tak „vyhnat“ v Sýrii zadržované teroristy na ulici a nechat je být nebo převézt lodí do Evropy a vypustit na pobřeží třeba v Řecku.

Musí je identifikovat, patrně odvézt do Turecka, zdokumentovat jejich původ a obvinění a s tím je pak případně předat konkrétnímu státu v Evropě. Uvidíme, kolik takových případů Turecko předá. Jejich prosté propuštění je i pro Turky riskantní, zejména, pokud by šlo o autentické sunnitské radikály. Navíc – přes silné Erdoganovy výroky – Turecko má velký zájem na udržení atmosféry spolupráce s Evropskou unií i jednotlivými členskými státy.

Politická prohlášení a důkladné a složité vydávací procedury jsou různé věci. Vzpomeňte si, jak se Turecko dožadovalo precizních důkazů a právních procedur okolo saudského novináře zavražděného na saudském konzulátu v Istanbulu.

Jaké potenciální riziko podle vás tito islamisté představují?

Čistě podle mého názoru, pokud se neoživí aktivita a teritorium Islámského státu, jde o poražené teroristy bez mise. Ti, kteří by chtěli dále bojovat, by patrně našli cestu do zemí jako Afghánistán nebo Mali. V Evropě, na divokém a utajeném útěku, by neměli šanci. První, kdo by je asi vydal policii, by byly samotné muslimské komunity.

Navíc, leckteří budou za možnost návratu do svých zemí spíše rádi a zcela se pořídí justičním procedurám. Nejspíše vědí, že si pro ně evropské země nebudou jezdit, maximálně budou spolupracovat na jejich vydání. Mnozí mají někde okolo sebe manželky, děti, rodiny.

V případě oživení ISIS by to samozřejmě mohlo být pro část těchto lidí jako živá voda, ale předpokládám, že vojenská porážka celého projektu je v této chvíli reálná, jak z hlediska kapacit, zbraní a financí, tak z hlediska kontrolovaného teritoria „státu“.

 Jsou na jejich přijetí vězeňské služby v zemích návratu připraveny?

Pro země, jejichž občanství mají, jsou to nepochybně teroristé a bude se na ně vztahovat národní právo. A to zdaleka nejen v Evropě, ale také v Maroku, v Tunisu, v Alžíru nebo v Egyptě. Pokud jde o Evropu, narůstá objem zkušeností, jak s trestně právními procedurami, tak s výkony trestu a jejich deradikalizací ve výkonu trestu i v případě ukončení.

Mám šanci spolupracovat na zajímavém evropském projektu, do kterého je zapojen Ústav bezpečnosti technologií a inženýrství Dopravní fakulty ČVUT, který se podílí s dalšími evropskými univerzitami, bezpečnostními pracovišti, vězeňskými sbory z různých evropských zemí na projektu, který sumarizuje a sdílí tyto zkušenosti, porovnává různé postupy deradikalizace a sleduje právní i jiné souvislosti, trénuje vězeňské složky dotčených zemí. Myslím, že kumulace poznatků je velice solidní a schopnost sledovat průběh deradikalizace ve výkonu trestu v různých podmínkách také. Je to i pro nás skvělý zdroj informací o hrozbách, které sice doma nemáme, ale týkají se prostřednictvím dalších zemí celé Evropy. Mají myslím slušné a podstatné výsledky.

Máte představu, jak probíhá u takových lidí výkon trestu? Je průběh jiný než u vězňů, kde nehrozí nebezpečí, že by radikalizovali další spoluvězně?

Ano, zejména u islamistických radikálů a fundamentalistů je snaha o jejich separátní „přeprogramování“ nejrůznějšími metodami, odděleně, aby nemohli ovlivňovat další vězně a mohli na sobě pracovat.

Mají tedy zvýšenou ostrahu, oddělené cely? Pracuje s nimi více psycholog, nebo se naopak v minulosti ukázalo, že deradikalizace u těchto lidí nefunguje, a proto je zkrátka jen drží separované od jiných vězňů?

Zatím se porovnávají různé přístupy a jejich výsledky. Vyhodnocují se i z hlediska možností právního postupu. Svou roli hrají i odlišné zákony a zvyklosti různých zemí.

Podle zjištění projektu, na kterém spolupracujete s ČVUT, zvýšila migrační vlna nějak riziko radikalizace?

Z perspektivy tohoto projektu jde spíše o ty, kdo migrovali z Evropy směrem do Islámského státu a pak se z různých důvodů vrátili do Evropy a do rukou spravedlnosti svých zemí. Osobně si myslím, že v migrační vlně lidé utíkali před Islámským státem a radikálním džihádem, spíš než aby jej s sebou vezli nebo skrývali mezi sebou ty, kteří je vyhnali z jejich domovů. To byly chybně nebo záměrně chybně šířené domněnky našich „expertů“.

Proč by se měli Češi o deradikalizaci a s ní spojené aktivity a projekty zajímat?

I pro nás je dobré vědět, jak to zvládají a zvládnou země, kterých se návraty extremistů týkají. Jde ale například i o bojovníky z Donbasu a východní Ukrajiny, jakkoliv nejvíce o bojovníky Islámského státu. Z nich u nás vládne nejvíce obav, včetně účinku tureckých hrozeb. Je dobré vědět, co dokáží naši partneři v jižní Evropě, a nebát se.

Za druhé, jsme ve společné Evropě, kde se uznávají rozsudky a sdílejí informace, takže i pro naše složky bude dobré se v problematice orientovat a nejen tlumočit stanoviska partnerů. Může se nám stát, že se některé otázky budou projednávat na radách ministrů vnitra nebo ministrů spravedlnosti, kde jsme plnými členy a měli bychom postupovat kvalifikovaně.

A konečně, považuji za mimořádný výzkumný i praktický úspěch evropského rozměru, že tým ČVUT pracuje již na několikátém projektu v evropském týmu. Dokázal si získat důvěru svou výkonností na technologické úrovni i v tom, že se účastní i obsahových debat a deradikalizačních cvičení a aktivit.

V Evropě jsme se už dokázali posunout hodně daleko i v zachytávání mimořádně rizikových chování, včetně džihádistů. Je třeba pracovat, vsadit na výzkum a rozvoj našich schopností, nestrašit se a neklepat se za pecí. Jsem rád, že u takového projektu na ČVUT mohu pomáhat.