Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

České školství chrlí poslušné roboty. Co s tím?

 -   - 

2. DÍL SÉRIE VZDĚLÁNÍ V 21. STOLETÍ. Na trhu práce zítřka se bude cenit inovativnost, kreativita, prostě člověčenství; české školství přesto stále ve velkém chrlí poslušné roboty. Jejich znalosti a dovednosti přitom jsou a budou často už v době opouštění školních škamen zastaralé, poločas rozpadu informace se totiž zkrátil z nedávných dvaceti let na dva roky. Podrobnosti diskutovali hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská a rektor Vysoké školy obchodní v Praze Jindřich Ploch. Jako tradičně nabízíme jejich základní teze průběžně doplňované o expertní (o)hlasy.

Teze 1:

České podniky si už delší dobu stěžují na to, že jim chybějí zaměstnanci. Případovou studií respektive vysvětlením, proč tomu tak dnes do jisté míry je – a zítra, vzhledem k očekávanému vývoji, bude stále častěji – je letecký průmysl či konkrétně segment výroby letadel. Ten dnes podle statistik potřebuje zhruba 3.000 zaměstnanců, z nichž by více než 60% měli být lidé s vysokoškolským vzděláním – konstruktéři, vývojáři, technologové a tak dále. To je dáno vysokými nároky na kvalitu produktu (což je spojeno s přísnými bezpečnostními požadavky) a také vysokou přidanou hodnotou leteckého průmyslu, který má ve srovnání s průmyslem jako takovým dvoj- až trojnásobné zhodnocení materiálu. Právě proto musela být pracovní síla v tomto sektoru vždy vysoce kvalifikovaná. Dnes je pak i v segmentu výrobních pracovníků jako jsou nástrojaři přitom třeba mít vysokou odbornost a sofistikované znalosti. A proto prostě není možné na úřadech práce pro letectví lidi snadno a rychle najít.

Komentáře

  1. Miroslav Novák, AKCENTA CZ - 8.2.2017

    Jak to vlastně s těmi nedostatkovými zaměstnanci je? Českým podnikům na konci loňského roku chybělo přes 130 tis. zaměstnanců, respektive úřad práce nabízel souhrnně něco málo přes 132 tis. volných pracovních míst. Co je důležité, že většina nabízených pracovních míst rozhodně nelze označit jako těch s vysokou přidanou hodnotou. Pokud vyjdu s požadavků na vzdělání, tak na 43 % nabízených pracovních pozic vystačilo jen základní vzdělání a na 29 % střední odborné vzdělání s výučním listem. Naopak jen na 5 % nabízených pracovních pozic bylo požadováno vysokoškolské vzdělání. Jen pro úplnost nezaměstnaných bylo na konci prosince hlášeno 381 tis. a alespoň základní vzdělání měli téměř všichni. Tak jak to vlastně s těmi nedostatkovými zaměstnanci je?

Teze 2:

V Česku stále existuje mnoho škol, které jsou továrnami na poslušné dělníky a nikoli středisky vzdělání a kreativity. Co s tím? Podívejme se například do Evropské unie, do vyspělých zemí, jako je třeba Německo. Tam byla ta situace před ještě zhruba patnácti lety stejná. Němci tento problém identifikovali a nasadili strategii, na základě které v podstatě už od mateřských škol vytvářejí kontakt s praktickým životem, což začíná prostými návštěvami podniků kde děti vidí, jak se co dělá. Postupně pak během základní a střední školy propojují ve stále větší míře vyučování s praxí. To je výzva nejen pro pedagogy, ale i organizační, tedy otázka jak něco podobného zvládnout. Řešení může být ve větší svobodě pro vzdělávací systém – a to se týká už prvního stupně – a zároveň je podmínkou jasná strategie státu. Nejde o to, aby to stát centrálně řídil, ale aby jasně řekl jaké standardy se předpokládají; co se čeká, že dítě bude umět po prvním a druhém stupni, co má přinést vysoká škola. To se nedá vyřešit kampaní, něco podobného vyžaduje pochopení potřeb společnosti a reflexi školského systému.

Komentáře

  1. Milan Jílek, Jihočeská univerzita - 8.2.2017

    Existuje ještě něco, co může být stabilním základem vzdělání? Existuje ještě něco, co může být stabilním základem vzdělání? O co se opřít? Jak budou vypadat hospodářství a jeho reálné i finanční toky za 20 let? Situace bude méně nepřehledná, připustíme-li, že stále ještě platí a budou platit tytéž přírodní zákony. I dnes neexistující obory budou v tomto smyslu stát na stejných základech. S jistou mírou nadsázky lze říci, že vzdělání založené na středověkém triviu a kvadriviu se přeci nemůže míjet účelem ani dnes. Protože takové vzdělání kultivuje intelekt, otevírá dveře, při patřičném rozšíření o odbornost v přírodovědných, technických, společenskovědních či humanitních oborech, k velmi různorodému a flexibilnímu uplatnění. A praxe? Ano, je nutná! Ne však jen ve smyslu, že by připravila absolventa školy k okamžitému a zcela plynulému (tj. bez dalších nákladů vynaložených zaměstnavatelem) zapojení do produkce. Za smysl a úspěch praxe v rámci studií považuji samotné seznámení studentů s reálným hospodářstvím. Pokud praxe bude manuální, vůbec to neuškodí.

  2. Lubor Lacina, Mendelovo evropské centrum - 9.2.2017

    Síla je v jednoduchosti. Doba našich dědečků, kteří se vyučili truhláři a do konce života jimi byli, je pryč. O to více narůstá důležitost školy jako instituce, která dětem ukáže, že učení “bolí” a vyžaduje dostatečné úsilí a vytrvalost. Stručně, někdy návrat k minulosti nemusí být degresí. Vzpomínám si, že na první hodině dílen, kde bylo úkolem opracovat dřevěný hranol, se během dvou hodin jasně ukázalo, kdo má technické nadání a zručnost a kdo by měl raději rozvíjet své intelektuální schopnosti. Nehledejme tedy složitosti, stále by mělo platit heslo, že v “jednoduchosti je síla.”

Teze 3:

65 procent dětí, které jsou dnes v mateřských školkách, budou podle respektuhodných odhadů pracovat v dnes neexistujících oborech. To jen ilustruje zásadní rozdíl v porovnání s minulostí, kdy jsme uměli nastavit systém vzdělávání, protože byl poločas rozpadu informace dvacet let. Díky tomu šlo predikovat, v čem má vzdělání spočívat; a absolvent zhruba těch dvacet let postihl všechny trendy a byl uplatnitelný. V současnosti akcelerace celé společnosti – ono to nejde zužovat jen na automatizaci a robotizaci, to se týká společnosti jako takové – je tak výrazná, že poločas rozpadu v technických oborech činí dva roky. (Ve společenskovědních oborech je to složitější, ale i tam platí, že se ta doba zkracuje.) Dnes tak nevíme, jaké budou za deset, patnáct let v sektoru existovat pracovní pozice. A o to je stávající pozice škol složitější. Platí tak, že vztah společnosti a školství či vzdělávání bude muset být – objektivně – více reaktivní, proaktivní. Problémy vyplývající z urychleného poločasu rozpadu se přitom nevyřeší, pokud se školy více nepropojí s praxí. A v tomto bodě by šlo mluvit o mnohých bariérách, i administrativních, které tomu dnes brání.

Komentáře

  1. Lubor Lacina, Mendelovo evropské centrum - 8.2.2017

    Ano, větší vstup podniků do vzdělávacího systému bude přínosem. Je bezesporu výhodou, že propojení školy a praxe využívá dnes vzývaný princip přenosu těžiště pozornosti od globalizace k regionalizaci. Propojení škol a praxe bude nejlépe fungovat na místní úrovni. Je otázkou kdo má být iniciátorem, ministerstvo, školy nebo firmy? Z mého pohledu by ministerstvo mělo vytvořit systém a iniciativa by měla být ponechána na místní úrovni a znalosti místního prostředí a to jak ze strany škol tak firem.

  2. Petr Gapko, Moneta Money Bank - 9.2.2017

    Nezatracujme memorování. Rozhodování a přizpůsobování se je bezesporu už dnes nutným předpokladem úspěšné kariéry. Je přitom jasné, že důraz na tyto hodnoty či schopnosti se v budoucnu ještě zvýší. Nesmíme ale zapomínat na fundament, na základy, na kterých se kvalitní rozhodování jednotlivce i celé společnosti řídí – a těmito základy jsou informace, znalosti a zkušenosti. Nebylo by tedy vhodné úplně opustit koncept nabývání znalostí a memorování faktů, protože bez faktů a schopnosti je interpretovat není člověk schopen se dobře rozhodnout. Nic na tom nezmění ani přístup k neomezenému kvantu informací, protože pro rozhodnutí je zároveň velmi podstatný i čas. Pokud totiž člověk nemá sadu znalostí potřebnou pro rozhodnutí nebo interpretaci nových informací, které k rozhodnutí musí načerpat, nikdy k dobrému rozhodnutí nedospěje.

Celý rozhovor hlavní ekonomky Raiffeisenbank Heleny Horské a rektora Vysoké školy obchodní v Praze Jindřicha Plocha si můžete poslechnout ZDE.


Diskuze očima Heleny Horské

Je zajímavé, když vedu poslední dobou diskuse na jakékoliv ekonomické téma, ve většině případů (včetně diskuse o ukončení kurzového závazku ČNB) skončíme u vzdělávání (školství). Nejčastější linka, která nás přivede ke vzdělá(vá)ní, je stav českého trhu práce a jeho současná největší bolístka – nedostatek zaměstnanců.

Tento nedostatek je slyšet od podniků a jejich zájmových skupin ale také od úřadů práce, které nabízí okolo 135 tisíc neobsazených volných míst. Proč zůstávají neobsazená? Důvodů bude jistě víc, mnohdy hodně osobních, ale mezi ty nejčastější bude pravděpodobně patřit odlišná představa o ocenění za práci, požadavky zaměstnavatelů na kvalifikaci a výkonnost, neochota či problém lidí dojíždět za prací nebo se dokonce za ní stěhovat…

Odhaduji, že v evidenci úřadů práce tak z poloviny zůstávají osoby, které vzhledem ke svým schopnostem na jedné straně a požadavkům na straně druhé nejsou akceptovatelní pro zaměstnavatele a stávají se tak nezaměstnatelnými. Přísnější statistika nezaměstnanosti podle Mezinárodní organizace práce totiž říká, že počet skutečně nezaměstnaných v ČR, kteří aktivně hledají práci, je jen cca 190 tisíc, což odpovídá polovičnímu počtu osob, než hlásí úřady práce.

Otázkou je, jak nejlépe uspokojit potřeby českého trhu práce a jak do budoucna zabránit současné nerovnováze mezi potřebami zaměstnavatelů a nabízenými schopnostmi zaměstnanců? S prof. Plochem jsme vyslovili hypotézu, že příprava budoucích generací by měla spočívat na trochu odlišných principech než nyní. Kromě propojení s praxí, popularizace vzorů, zapojení koučů do výuky, jsme také narazili na otázku způsobu výuky.

S prof. Plochem jsme se shodli, že spíše než na kvantitě (méně/více matematiky/jazyků/přírodních věd,..) bude záležet na kvalitě výuky. V reakci na diskusi bych ráda přidala ještě jeden aspekt a to metodu neboli způsob výuky. Ta v souvislosti s rozvojem digitalizace a umělé inteligence dozná značných změn. Myslím si, že v budoucnosti opravdu poklesne význam faktů a memorování.

Budoucí generace nebudou muset zatěžovat svou paměť tolika fakty, zákony a letopočty, protože tato fakta budou spolehlivěji a rychleji dostupná z „externích“ zdrojů – z paměťových úložišť robotů a umělé inteligence. Naopak na novou generaci budou kladeny jiné nároky. Budou se muset umět rozhodovat v podmínkách pro nás zatím nepředstavitelně obrovského množství neuspořádaných (volných) informací.

Bez kritického myšlení, umění vybírat a třídit informace, pracovat v teamu s lidmi odlišných kultur, náboženství, odborností, talentů apod. jim stejně žádná fakta a letopočty nepomohou. Podle mého názoru bude stále potřebnější dosaženým znalostem lidstva porozumět a umět je využít při řešení komplexních problémů, než je umět do první zkoušky či testu nazpaměť a pak je s úlevou zapomenout.


Výuka v roce 2050 dle rektora Zimy: Elektronické zkoušení, simulátory a angličtina

V prvním dílu série Vzdělání pro 21. století debatovali emeritní rektor Vysoké školy ekonomické Richard Hindls a rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima. Následnou diskuzi expertů shrnul Richard Hindls následovně:

Provázané znalosti nebo jen zručné dovednosti? Návrat k paměťovému učení nebo masivní a permanentní vyhledávání na webu? Široké, robustní studijní obory s vnitřní specializací a individualizací studijní dráhy nebo vznik dalších a dalších nových subtilních studijních oborů, které se sice různě pojmenují, ale z nemalé části se v nich vlastně bude učit jedno a to samé?

Řešení těchto a dalších nevyřčených otázek nejspíš bude tím, co bude stát na křižovatkách cest k metodám vzdělávání za 20 až 30 let. Zatímco dnes je nezřídka typickým jevem tlak zaměstnavatelů na to, aby školy víceméně jen prefabrikovaly svoje absolventy pro bezprostřední potřeby firem, bude do budoucna nutné, aby učebny a posluchárny opouštěli absolventi se širokou výbavou znalostí a především se schopností vystavět si svůj vědomostní potenciál tak, aby si zachovali schopnost pružně reagovat na měnící se podmínky překotného vývoje segmentů společnosti, mezi něž určitě patří i technologie a ekonomie.

A ještě něco: hrubou chybou by bylo upozaďovat společenskovědní partie vzdělávání – právě v nich vzniká charisma společnosti. A rovněž něco, co se nám zpětně vrátí v podobě našich schopností porozumět společnosti, v níž budeme muset žít a kterou budeme muset i spoluutvářet. Tedy nestát se jen obslužnou osádkou člunu, který je unášen proudem, aniž tušíme, kam vlastně (do)jedeme. S dnešními metodami vzdělávání totiž už nevystačíme. Taky proto, že zatímco v posledních letech didaktika výuky trochu stagnuje, svět zrychlil. Mnohem dramatičtěji, než tomu bylo před 30-40 lety.

O autorovi

Autorem článku je -pes-

Komentáře

Komentářů (11)
  1. petrph napsal - dne 8.2.2017

    Jistěže, o těchto tezích by šlo diskutovat – ale škoda že jen planě diskutovat. Protože, jejich autoři nechtějí vidět kdo brání jejich realizaci
    Zásadní chybou je směšovat problematiku vysokých škol a nižších stupňů.
    V případě VŠ platí právě ty akademické svobody na které se akademici vždycky odkazují.Tudíž, je zcela na svobodě rozhodnutí i zodpovědnosti akademických vedení VŠ co a jak budou jejich školy učit. To jim skutečně dnes nikdo neřekne ani nepřikáže ani centrálně nenaplánuje. Ale – nikoliv jen do budoucnosti, právě zodpovědnost za to jak se u nás na VŠ učilo a co se (ne)učilo za celých 28 let od sametu, leží zase jen na těch akademických vedeních škol. Aby tedy bylo jasno.
    U těch nižších stupňů – jistě tam je ohromný vliv centrálních orgánů. Ovšem a právě proto by si měli být kritici takových zásahů být vědomi, že jakékoliv už shora přijatá a spuštěná změna ovlivní zásadně několik ročníků a pracovní trh třeba za desetiletí Tudíž – měli by být schopni ta chybná politická rozhodnutí zanalyzovat, rozpoznat, a tvrdě, plnou silou se je snažit zastavit už na začátku. Ale co vím, kolik demonstrací už bylo svoláno kvůliva Zemanovi s požadavkem na jeho odstoupení. Tak žadnou takovu mohutnou demonstraci, vedenou akademiky a elitami našeho státu proti zásadním reformám našeho školství (ať státní maturity, nebo inkluze), s požadavkem na demisi ministra školství, jsem neviděl a nikdá ani neuvidím..Asi to není tak podstatné??

    • ČERT napsal - dne 10.2.2017

      V kontextu rozumím smyslu Vašich posledních vět. Ale jen bych podotkl, dodal, že pokud jde právě o to vysoké školství, tak tam je to jiná. Lze totiž namátkou vzpomenout demonstraci v akademické režii před cca 5-ti lety, kdy zástupy protestujících přišly před pražskou Strakovu akademii (sídlo vlády), mj. prakticky s požadavkem demise tehdejšího ministra školství v Nečasově vládě Dobeše. Důvodem byla chystaná reforma vysokého školství, zahrnující mj. zavedení školného.

  2. nováček napsal - dne 9.2.2017

    Pro začátek obnovy školství, by možná stačilo méně virtuální reality a více hmotné reality. Myslím tím na příklad stavebnice se šroubky a matičkami, místo zacvakávání, a pod.

  3. wenkovan napsal - dne 9.2.2017

    “České školství chrlí poslušné roboty. Co s tím?” – nic, české (veřejné) školství jenom plní politické zadání, proto s tím nikdo nic dělat nebude.

  4. Němec napsal - dne 9.2.2017

    Komu není ze shůry dáno, ten v apatyce nenakoupí. Pokud bude inteligence odcházet do zahraničí, tak voliči spolku ANO a Zemana moc chytrých dětí nezplodí a plzeňský Oxford to nezachrání.

  5. Ivo Patta napsal - dne 10.2.2017

    Prosazoval jsem u Jeho Magnificence Zimy, rektora UK, mezioborové sociálně ekonomické vzdělávání. Pan rektor, i když právě mezioborové vzdělávání ve svém kandidátském projevu sliboval, projekt opakovaně negoval, samozřejmě za pomoci jednooborových specialistů.