Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Timothy Neesam, zdroj

České školství chrlí poslušné roboty. Co s tím?

2. DÍL SÉRIE VZDĚLÁNÍ V 21. STOLETÍ. Na trhu práce zítřka se bude cenit inovativnost, kreativita, prostě člověčenství; české školství přesto stále ve velkém chrlí poslušné roboty. Jejich znalosti a dovednosti přitom jsou a budou často už v době opouštění školních škamen zastaralé, poločas rozpadu informace se totiž zkrátil z nedávných dvaceti let na dva roky. Podrobnosti diskutovali hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská a rektor Vysoké školy obchodní v Praze Jindřich Ploch. Jako tradičně nabízíme jejich základní teze průběžně doplňované o expertní (o)hlasy.

Teze 1:

České podniky si už delší dobu stěžují na to, že jim chybějí zaměstnanci. Případovou studií respektive vysvětlením, proč tomu tak dnes do jisté míry je – a zítra, vzhledem k očekávanému vývoji, bude stále častěji – je letecký průmysl či konkrétně segment výroby letadel. Ten dnes podle statistik potřebuje zhruba 3.000 zaměstnanců, z nichž by více než 60% měli být lidé s vysokoškolským vzděláním – konstruktéři, vývojáři, technologové a tak dále. To je dáno vysokými nároky na kvalitu produktu (což je spojeno s přísnými bezpečnostními požadavky) a také vysokou přidanou hodnotou leteckého průmyslu, který má ve srovnání s průmyslem jako takovým dvoj- až trojnásobné zhodnocení materiálu. Právě proto musela být pracovní síla v tomto sektoru vždy vysoce kvalifikovaná. Dnes je pak i v segmentu výrobních pracovníků jako jsou nástrojaři přitom třeba mít vysokou odbornost a sofistikované znalosti. A proto prostě není možné na úřadech práce pro letectví lidi snadno a rychle najít.

Teze 2:

V Česku stále existuje mnoho škol, které jsou továrnami na poslušné dělníky a nikoli středisky vzdělání a kreativity. Co s tím? Podívejme se například do Evropské unie, do vyspělých zemí, jako je třeba Německo. Tam byla ta situace před ještě zhruba patnácti lety stejná. Němci tento problém identifikovali a nasadili strategii, na základě které v podstatě už od mateřských škol vytvářejí kontakt s praktickým životem, což začíná prostými návštěvami podniků kde děti vidí, jak se co dělá. Postupně pak během základní a střední školy propojují ve stále větší míře vyučování s praxí. To je výzva nejen pro pedagogy, ale i organizační, tedy otázka jak něco podobného zvládnout. Řešení může být ve větší svobodě pro vzdělávací systém – a to se týká už prvního stupně – a zároveň je podmínkou jasná strategie státu. Nejde o to, aby to stát centrálně řídil, ale aby jasně řekl jaké standardy se předpokládají; co se čeká, že dítě bude umět po prvním a druhém stupni, co má přinést vysoká škola. To se nedá vyřešit kampaní, něco podobného vyžaduje pochopení potřeb společnosti a reflexi školského systému.

Teze 3:

65 procent dětí, které jsou dnes v mateřských školkách, budou podle respektuhodných odhadů pracovat v dnes neexistujících oborech. To jen ilustruje zásadní rozdíl v porovnání s minulostí, kdy jsme uměli nastavit systém vzdělávání, protože byl poločas rozpadu informace dvacet let. Díky tomu šlo predikovat, v čem má vzdělání spočívat; a absolvent zhruba těch dvacet let postihl všechny trendy a byl uplatnitelný. V současnosti akcelerace celé společnosti – ono to nejde zužovat jen na automatizaci a robotizaci, to se týká společnosti jako takové – je tak výrazná, že poločas rozpadu v technických oborech činí dva roky. (Ve společenskovědních oborech je to složitější, ale i tam platí, že se ta doba zkracuje.) Dnes tak nevíme, jaké budou za deset, patnáct let v sektoru existovat pracovní pozice. A o to je stávající pozice škol složitější. Platí tak, že vztah společnosti a školství či vzdělávání bude muset být – objektivně – více reaktivní, proaktivní. Problémy vyplývající z urychleného poločasu rozpadu se přitom nevyřeší, pokud se školy více nepropojí s praxí. A v tomto bodě by šlo mluvit o mnohých bariérách, i administrativních, které tomu dnes brání.

Celý rozhovor hlavní ekonomky Raiffeisenbank Heleny Horské a rektora Vysoké školy obchodní v Praze Jindřicha Plocha si můžete poslechnout ZDE.


Diskuze očima Heleny Horské

Je zajímavé, když vedu poslední dobou diskuse na jakékoliv ekonomické téma, ve většině případů (včetně diskuse o ukončení kurzového závazku ČNB) skončíme u vzdělávání (školství). Nejčastější linka, která nás přivede ke vzdělá(vá)ní, je stav českého trhu práce a jeho současná největší bolístka – nedostatek zaměstnanců.

Tento nedostatek je slyšet od podniků a jejich zájmových skupin ale také od úřadů práce, které nabízí okolo 135 tisíc neobsazených volných míst. Proč zůstávají neobsazená? Důvodů bude jistě víc, mnohdy hodně osobních, ale mezi ty nejčastější bude pravděpodobně patřit odlišná představa o ocenění za práci, požadavky zaměstnavatelů na kvalifikaci a výkonnost, neochota či problém lidí dojíždět za prací nebo se dokonce za ní stěhovat…

Odhaduji, že v evidenci úřadů práce tak z poloviny zůstávají osoby, které vzhledem ke svým schopnostem na jedné straně a požadavkům na straně druhé nejsou akceptovatelní pro zaměstnavatele a stávají se tak nezaměstnatelnými. Přísnější statistika nezaměstnanosti podle Mezinárodní organizace práce totiž říká, že počet skutečně nezaměstnaných v ČR, kteří aktivně hledají práci, je jen cca 190 tisíc, což odpovídá polovičnímu počtu osob, než hlásí úřady práce.

Otázkou je, jak nejlépe uspokojit potřeby českého trhu práce a jak do budoucna zabránit současné nerovnováze mezi potřebami zaměstnavatelů a nabízenými schopnostmi zaměstnanců? S prof. Plochem jsme vyslovili hypotézu, že příprava budoucích generací by měla spočívat na trochu odlišných principech než nyní. Kromě propojení s praxí, popularizace vzorů, zapojení koučů do výuky, jsme také narazili na otázku způsobu výuky.

S prof. Plochem jsme se shodli, že spíše než na kvantitě (méně/více matematiky/jazyků/přírodních věd,..) bude záležet na kvalitě výuky. V reakci na diskusi bych ráda přidala ještě jeden aspekt a to metodu neboli způsob výuky. Ta v souvislosti s rozvojem digitalizace a umělé inteligence dozná značných změn. Myslím si, že v budoucnosti opravdu poklesne význam faktů a memorování.

Budoucí generace nebudou muset zatěžovat svou paměť tolika fakty, zákony a letopočty, protože tato fakta budou spolehlivěji a rychleji dostupná z „externích“ zdrojů – z paměťových úložišť robotů a umělé inteligence. Naopak na novou generaci budou kladeny jiné nároky. Budou se muset umět rozhodovat v podmínkách pro nás zatím nepředstavitelně obrovského množství neuspořádaných (volných) informací.

Bez kritického myšlení, umění vybírat a třídit informace, pracovat v teamu s lidmi odlišných kultur, náboženství, odborností, talentů apod. jim stejně žádná fakta a letopočty nepomohou. Podle mého názoru bude stále potřebnější dosaženým znalostem lidstva porozumět a umět je využít při řešení komplexních problémů, než je umět do první zkoušky či testu nazpaměť a pak je s úlevou zapomenout.


Výuka v roce 2050 dle rektora Zimy: Elektronické zkoušení, simulátory a angličtina

V prvním dílu série Vzdělání pro 21. století debatovali emeritní rektor Vysoké školy ekonomické Richard Hindls a rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima. Následnou diskuzi expertů shrnul Richard Hindls následovně:

Provázané znalosti nebo jen zručné dovednosti? Návrat k paměťovému učení nebo masivní a permanentní vyhledávání na webu? Široké, robustní studijní obory s vnitřní specializací a individualizací studijní dráhy nebo vznik dalších a dalších nových subtilních studijních oborů, které se sice různě pojmenují, ale z nemalé části se v nich vlastně bude učit jedno a to samé?

Řešení těchto a dalších nevyřčených otázek nejspíš bude tím, co bude stát na křižovatkách cest k metodám vzdělávání za 20 až 30 let. Zatímco dnes je nezřídka typickým jevem tlak zaměstnavatelů na to, aby školy víceméně jen prefabrikovaly svoje absolventy pro bezprostřední potřeby firem, bude do budoucna nutné, aby učebny a posluchárny opouštěli absolventi se širokou výbavou znalostí a především se schopností vystavět si svůj vědomostní potenciál tak, aby si zachovali schopnost pružně reagovat na měnící se podmínky překotného vývoje segmentů společnosti, mezi něž určitě patří i technologie a ekonomie.

A ještě něco: hrubou chybou by bylo upozaďovat společenskovědní partie vzdělávání – právě v nich vzniká charisma společnosti. A rovněž něco, co se nám zpětně vrátí v podobě našich schopností porozumět společnosti, v níž budeme muset žít a kterou budeme muset i spoluutvářet. Tedy nestát se jen obslužnou osádkou člunu, který je unášen proudem, aniž tušíme, kam vlastně (do)jedeme. S dnešními metodami vzdělávání totiž už nevystačíme. Taky proto, že zatímco v posledních letech didaktika výuky trochu stagnuje, svět zrychlil. Mnohem dramatičtěji, než tomu bylo před 30-40 lety.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře
  • VŠO
  • Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR
  • Asociace exportérů
  • akcente 20
  • EGAP
  • ERSTE
  • Save & Capital
  • Akademický holding
  • HAYS
  • zet
  • Trade News
  • Investiční web