Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Bojíte se islámu? Kdo jsou naši přátelé: sunnitští Arabové, nebo šíitští Íránci?

 - 

8492047271_fca1a10247_zLahore sit-in” Autor: Saad Sarfraz Sheikh

Před islámskou revolucí v Íránu se Spojené státy a západní Evropa přátelily v muslimském světě s kdekým. Pak se na dlouhou dobu jejich spojenci stali hlavně sunnité včetně despoty Saddáma Husajna. Proč to tak je, vysvětluje Zdeněk Müller, český arabista žijící v Paříži.

Nedávné rozhovory o kontrole íránského jaderného programu mohly oživit provokativní otázku: proč je vlastně Západ na straně tábora sunnitských Arabů proti šíitskému Íránu?

Není pochyby o tom, jak by vypadala odpověď, pokud by tato otázka zazněla přímo: výběr našich spojenců nijak nesouvisí s teologií a ve sporu o následnictví proroka Muhammada jsme zcela neutrální. O teologii Západu opravdu už dávno nejde, leč jak je tomu se západní neutralitou?

Ještě nedávno to bylo jedno. Hlavně že měli ropu

Před islámskou revolucí v Íránu, vrcholící v roce 1979 vznikem Islámské republiky, se Spojené státy a západní Evropa přátelily v muslimském světě s kdekým. Vroucí vztahy je pojili s Teheránem a vůči centrům arabského sunnitského světa se stavěli velice vstřícně. Pokud se státy koupaly v ropě, velel energetický ekumenismus, aby se souznělo s tím i oním.

Rok 1979 vnáší do zavedené idyly zmatení. Íránská revoluce ustavuje autoritativní teokracie. A motor nového režimu začíná běžet na vysoce výbušnou a destabilizující pohonnou směs.  Nacionalismus se propojuje s antiimperialismem a radikální šíou neboli šíitskou verzí islámu, bezostyšně využívající podvratné metody k šíření své sektářské věroučné orientace. A vše se halí do starého pláště perského expanzionismu a jeho snah postavit Írán do role dominujícího regionálního hráče.

Islámská revoluce se vede proti Západu jako spřeženci a drábovi starého satanského režimu. Arabští sousedé, spojenci „imperialistického Západu“, se mají třást strachy a pozbýt svou dosavadní jistotu.

Krátce po svém zrození je revoluční Írán napaden Irákem. Jeho despotický vůdce Saddám Husajn nachází podporu. USA, SSSR, evropské velmoci mu dodávají zbraně a další vojenský materiál a arabský svět se politicky staví za Saddámův „nacionalistický džihád“ proti staronovému nepříteli perskému Íránu a jeho postátněnému sektářskému šíismu.

Arabský nacionalismus vs nacionalizovaný islám

Hra s arabským nacionalismem, uměle drženým při životě autokraty a despoty, proti nacionalisovanému islamismu v Íránu se ukáže jako nedobrý tah na středovýchodní šachovnici. Válka v letech 1980 až 1988 revoluční nadšení v Íránu neoslabuje. Naopak prohlubuje radikalismus.

V Teheránu je vzata útokem americká ambasáda a její diplomaté zajati jako rukojmí. V Libanonu nabývají na síle šíitské milice vyzbrojované a podporované z Íránu a za íránské pomoci se rodí Hizbulláh, politická a vojenská síla protiizraelský orientovaného šíismu.

Všechny tyto složky internacionalizují, prohlubují a prodlužují libanonskou občanskou válku. Rodí se taktika „sebevražedného terorismu“ mířící na americkou a francouzskou přítomnost v této zemi. Islámská revoluce začíná tkát teroristické sítě a její buňky vyzývají ke zničení Izraele. Na domácí půdě bere občanům osobní svobodu a tvář Íránu dostává stále chmurnější rysy.

Během války s Irákem je Írán opakovaně vystavován útokům za použití chemických zbraní. Pro Teherán je to dobrá záminka vydat se na cestu rozvíjení vlastního jaderného programu. V roce 2003 dostane íránská mollahokracie novou povzbuzující injekci. Americká intervence zbavuje moci Saddáma Husajna a bezděčně nechává Íránu volnou ruku, aby začal po svém využívat touhy arabských šíitů pomstít se za utrpení, které jim v minulosti připravovali arabští sunnité.

Teherán nepřestává vyzbrojovat a platit šíitské milice v arabském světě od Libanonu po Irák a dělat z nich plnohodnotné armády. V Sýrii drží u moci Asadovce z klanu alawítů, své spojence.

Bohatí Arabové vypustili džina z láhve

Střední a Blízký východ žije a nepřestává žít ve znamení šíitské pomsty a odplaty.  Takové je v hrubých rysech vysvětlení, proč Írán zůstává pro Západ „nepřítelem“. Západní svět a především Spojené státy udržují svá tradiční spojenectví v arabském světě, především se Saúdskou Arábií, vůdči silou sunnitského světa.

Obava z šíitské pomsty a íránské snahy manipulovat šíitskými menšinami v arabském světě pro vlastní cíle vedly bohaté arabské země Perského zálivu, především Katar a Saúdskou Arábii, aby hledaly protiváhu k stoupajícímu íránskému vlivu. A jako jejich regionální soupeř sáhly do islámu a začaly po svém ideologizovat jeho temné stránky z minulosti.

Podporu a financování státoprávního pietismu a věroučné horlivosti původně určené proti socializujícímu a marxizujícímu arabismu nově soustředili arabští feudálové proti šíitským soupeřům a proti Íránu. Na živné půdě islámské zbožnosti nechaly bujet džihádistické extrémy jako potenciální nástroj prosazování svých vlastních zájmů.

Dnes jim džihádismus, tato zhoubná nemoc radikálního sunnitského islámu, přerůstá přes hlavu a stává se vážnou hrozbou pro ně samotné. Od jedné tragédie k tragédii druhé, instrumentalizované dvěma soupeřícími teokratickými rivaly, ze strany sunnitské Rijádem a ze strany šíitské Teheránem, se celý středovýchodní region noří stále hlouběji do krvavé a chaotické lázně dneška. Otázka stojí, jak z této anarchie ven.

Obamova sázka na Írán. Může pomoci?

Barack Obama soudí, že jedna z možných cest by mohla být normalizace vztahů Spojených států a Íránu. Předpokládejme, že za tímto postojem je realistický náhled na současný Írán.

Tuto zemi nelze vzdor existujícím výhradám redukovat jen na mollahokracii a na monolitní diktaturu. Můžeme se přít o to, jak velký prostor pro politickou svobodu je v Íránu otevřen, ale tvrdit, že tam není žádný, není pravdou. Současný režim reprezentují lidé naklonění reformám. Zastávají názor, že zlepšit vztahy se Západem je třeba a uvědomují si, že nemalá části íránské veřejnosti není protizápadně naladěna a chtěla by vyjít z domácí izolace.

Při porovnání teokracie sunitské saúdskoarabské a šíitské íránské, které mají obdobně nevalný respekt k občanským svobodám, nenalézáme na straně sunnitské žádný výraznou přednost. V šíitském Íránu jsou kostely otevřené, ženy pracují a zasedají ve vládě a v parlamentu. University vychovávají odborně zdatné absolventy, především inženýry.

A jak se ukázalo, ani sankce, ani bombardování neovlivnily jejich znalosti ohledně jaderné energie a jejího využití .  V Teheránu pracují a tvoří architekti, kultura se nedusí, vydávají se dobré knihy a vznikají nové íránské filmy, oceňované a oblíbené ve světě. Írán představuje různorodou společnost, v níž nechybí dobře informovaní a světa znalí občané.

Při příležitost perského nového roku na konci března pronesl prezident Obama poselství adresované Íráncům. Prohlásil, že jaderná dohoda se stane historickou příležitostí k obnově úzkých vztahů mezi oběma zeměmi. Americký prezident soudí, že ekonomická a diplomatická otevřenost přivede íránský režim k umírněnosti. Hrubě mu za to spílá nebo ho přinejmenším označuje za naivního podivná koalice tvořená Saúdovci, Egypťany, Izraelci a americkými republikány.

Obama sází na to, že dohodou o kontrole využívání jaderné energie s Íránem se otevřou možnosti, jak zklidnit rozbouřený Orient. Měla by arabským zemím vzít silné důvody k obavám z moci šíitského soupeře a oslabit sunnitsko-šíitské válčení. Obama bojuje se sunnitským džihádismem a chce zlepšit vztahy se šíitským Íránem. Ti, kteří mu oponují, si naopak myslí, že jaderná dohoda osvobodí Írán od sankcí, které ho dosud svazují a posílí íránské expansionistické choutky.

S těmito premisami pracuje izraelská pravice, která se ohání heslem: Teheránu věřit nelze! Udržet spojení se sunnitskými Araby proti šíitskému Íránu se tomuto táboru zřejmě jeví jako lepší varianta ze dvou špatných.  Má to však jednu zásadní závadu. Přešlapovat na údajně jistých a osvědčených pozicích, když se kolem nás odehrává válka s nejistými výsledky, je určitě méně záslužné než s plnou odpovědností a rozumem prosazovat nějakou jinou politiku.

O autorovi

Autorem článku je Zdeněk Müller

Publicista a esejista žijící v Paříži. Vzděláním arabista a filosof s mnohaletou badatelskou a pedagogickou zkušeností v orientalistice. Zajímá se převážně o islám a muslimy, společenské a kulturní otázky Evropy a francouzské aktuality.