Bezpečnost se privatizuje: chcete soukromou armádu? Stačí mít dost peněz

Privatizace bezpečnosti je čím dál tím větší byznys. Soukromé armády operují na všech obydlených kontinentech, ve více než padesáti zemích. Například na počátku války v Afghánistánu si jen tam za rok rozdělily kontrakty za třicet miliard dolarů. Nejen proto je jejich působení v konfliktních oblastech považováno za kontroverzní.

Podrobnosti v pořadu Alter Eko Studia ZET na Rádiu BBC probírali Michael Romancov z Univerzity Karlovy a Oldřich Bureš, vedoucí Centra pro bezpečnostní studia na Metropolitní univerzitě

Romancov: V oblasti soukromé bezpečnostni se používají termíny jako klient, nabídka, poptávka, trh. Co se stane, když klientovi začnou docházet peníze, nebo když se nenadále zvýší míra rizik, které jsou s ostrahou spojeny? Jsou nějaké příklady, že se na to soukromé společnostem, jak se říká, vykašlaly, že jednostranně vypověděly smlouvu a odešly?

Bureš: V případě soukromých vojenských společností je něco podobného zdokumentováno. Jsou případy, zejména z Iráku, do menší míry Afghánistánu, společností, které buď jako takové, anebo jejich zaměstnanci, pod vlivem rizikového prostředí odmítli vykonávat některé služby. Ne, že by tak americké nebo jiné vládě došly peníze, problém byl v tom jak rychle podobnou společnost v konfliktní oblasti nahradit někým jiný, když tyto firmy potřebujete pro pokračování vojenských či bezpečnostních operací nepřetržitě.

To, že by někomu došly peníze, je známé spíše z Afriky, a to zejména z devadesátých let. Tam soukromé vojenské společnosti měly často jeden oficiální kontrakt, kde byla nějaká cena, ale zároveň existoval další, polooficiální kontrakt, který zajišťoval nějaké zpřízněné společnosti koncese například na těžbu diamantů na deset, dvacet let dopředu. To se stalo v Sierra Leone a Libérii. S tím související otázkou pak, samozřejmě, je, zda byly tyto služby levnější než státem placená armáda a policie, když se podobné věci nasčítaly.

Podnikání jako každé jiné

Romancov: Jaký je vlastně rozdíl mezi takovýmto soukromým podnikem, soukromou armádou, a tím, čemu se v populární literatuře říkalo žoldáci nebo žoldnéři?

Bureš: To je dobrá otázka. Je potřeba říci, že privatizace bezpečnosti, neboli to, že se soukromé subjekty pohybují v bezpečnostní oblasti, je otázka stejně stará jako stát nebo válčení. Žoldáci, to byli spíše jednotlivci, kteří se přímo účastnili bojů a většinou byli najímáni jen na nějaký konkrétní konflikt a konkrétní úkol. Soukromé vojenské společnosti mají korporátní strukturu, většina z nich je oficiálně registrovaná podle platného zákona, některé z nich jsou součástí nadnárodních koncernů a jsou i obchodovány na burze. V tom je v podstatě ten klíčový rozdíl, který také samy zmiňují – mají legální korporátní strukturu.

Většina soukromých vojenských společností prostě už nejsou něčím existujícím v pozadí, něco nelegálního. A v tom se liší od zmíněného fenoménu žoldnéřství, který byl, minimáně od devatenáctého století, s konsolidací národnostního státu, národní policie a národní armády vnímán jako něco vyloženě negativního a někdy i kriminalizovaného.

Zákony jsou většinou příliš krátké

Romancov: Zmínil jsi, že jsou některé z těchto společností obchodované na burzách, a že se podřizují určitému zákonu. Podle jakých zákonů se vlastně řídí? Pokud by tady v Česku podnikala v této branži dejme tomu americká bezpečnostní agentura, jaké zákony by pro její zaměstnance platily, české, anebo zákony Spojených států?    

Bureš: V tomto případě je vždy klíčová národní legislativa. V praxi to znamená, že jde o to, kde je daná společnost registrována, anebo o to, kde působí. V případě České republiky je jedno specifikum – jsme poslední stát Evropské unie, který nemá specifickou právní úpravu na výkon soukromých bezpečnostních služeb. Řídí se tak, jako každá živnost, živnostenským zákonem. To je problém, protože bezpečnostní služby mají svá specifika.

Státy jako Velká Británie nebo Spojené státy, kde je výrazně zastoupený i ten řekněme kontroverznější vojenský aspekt, už na to mají speciální zákonodárství. Problém je nicméně v tom, že k výkonu těchto služeb dochází převážně v konfliktních oblastech kde vynucování, a nebo kotrola čehokoli v Iráku či jakékoli postkonfliktní oblasti je velmi sporná. Mediálně známé jsou například kauzy společnosti Blackwater, které se nakonec dostaly až před americké soudy, ale trvalo to velmi dlouho. Nejčastěji se pak uvádělo, že trestem bylo zrušení kontraktu, případně odvelení chybujících zaměstnanců do jiné země. Stručně, tím, co by postihlo regulérní zaměstnance policie nebo armády, který předstupuje před vojenský tribunál, jsou postihy soukromých vojenských společností nesrovnatelné.