Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Archiv Edvarda Beneše: Mnichovský diktát v prezidentových osobních poznámkách

 -   - 

3543379259_8b78c38013_z Zdroj Autor: Loimere via Decorators Guru / CC BY

Na základě poznámek z pozůstalosti druhého československého prezidenta exilový Ústav Edvarda Beneše v Londýně v 50. letech minulého století sestavil a vydal dvojčíslo o okolnostech Mnichovské dohody roku 1938.

Čtenář se seznamuje s Benešovým popisem okolností, včetně osobních postřehů, přijetí tzv. britsko-francouzského plánu. Prezident se opíral o rozmanité dobové dokumenty a nóty, vzpomenul též svá jednání s francouzským velvyslancem Delacroixem.

Československo stačit nebude

V textu je zveřejněno přesné znění zmíněného britsko-francouzského plánu z 19. září 1938 a prezidentova reakce na něj. Tento plán Beneš považoval za jednostranné a nevratné vypovězení francouzského spojenectví. Francouzi podle něj tímto krokem definitivně ukončili téměř dvacetiletou středoevropskou politiku kolektivní bezpečnosti.

Edvard Beneš však přesto předpokládal, že dříve nebo později dojde ke světové válce a Francie s Velkou Británií se stanou znovu československými spojenci.

Podrobně pak popsal okolnosti přijetí britsko-francouzského plánu, zejména obrovský tlak výše uvedených velmocí na rychlé přijetí řešení vládou ČSR bez ohledu na fatální dopady pro budoucnost státu.

V druhé podkapitole pod názvem „Můj plán“ nastínil Beneš svá tehdejší stanoviska. Nevěřil, že připojení československého pohraničí po Mnichovském diktátu bude Hitlerovi stačit, předpokládal, že se pokusí získat mnohem více.

Na osud Francie měl jasný názor „…bude-li Paříž pokračovat ve své nynější politice k nám, dojde to tak daleko, že nakonec budou dobývat Maginotovu linii naše děla a naše tanky a Paříž budou bombardovat naše letadla …“.

Třetí část s názvem „Jdeme do války s Hitlerovým nacistickým Německem“ je reakcí na události po 21. září 1938, kdy se situace znovu vyhrotila v důsledku jednání Hitlera a Chamberlaina v Bad Godesbergu.

Jejich výsledkem bylo další memorandum, jehož cílem bylo ještě větší „osekání československého území“. Dokument Beneš označil za ultimátum pro poražený národ bez záruk národní existence.

Třeba i padnout

V hodnocení onoho vypjatého období uvedl, že byl rozhodnut zůstat v případě válečného konfliktu s Německem vrchním velitelem osamocených československých ozbrojených sil a pokud bude třeba i padnout.

Čtvrtá podkapitola se věnovala tzv. polskému přepadení. Prezident Beneš se kromě německého vydírání snažil zastavit i tlak Polska na úpravu vzájemných hranic a zajistit alespoň jeho neutralitu s příslibem koncese území.

Ústav do textu zařadil kompletní znění Benešova dopisu polskému prezidentovi Ignáci Moscickému z 23. září 1938.

Další pasáž Mnichovských dní se věnovala postoji Sovětského svazu v září 1938, který Beneš považoval za jasně protiněmecký. Sověti navrhovali zorganizovat poradu představitelů armád SSSR, Francie a Československa.

Jejich velvyslanec Alexandrovský prezidentu Benešovi při audienci sdělil, že Sovětský svaz splní své smluvní povinnosti k Československu, splní-li své povinnosti Francie.

Závěrečná část Mnichovských dnů dostala název „Definitivní opuštění – Mnichov“. V jejím úvodu se opakuje Benešovo tvrzení, že od 23. září 1938 počítalo vedení Československa s válečným konfliktem s Německem.

Celé pasáže kapitoly jsou sestaveny z korespondence a obsahu telefonátů mezi prezidentem a londýnským velvyslancem Janem Masarykem. Připomenut byl i britský návrh z 27. září 1938 zvaný „Timetable“, který opět hrozil válkou a nutil Československo ultimativně do dalších ústupků bez záruk.

Beneš zdůraznil zejména své obrovské fyzické a psychické vyčerpání, jež mu znemožňovalo v klidu a s dostatečným časovým odstupem na rychlý spád událostí reagovat.


Kniha Ústav Edvarda Beneše v letech 1950–1964 vychází z poměrně neobvyklého a časově velmi náročného archivního výzkumu a zaměřuje se na exilovou instituci, která vznikla v roce 1950 v Londýně. Dokumenty, jež se zachovaly a vzpomínky přímých aktérů nabízejí nové pohledy na zásadní historické události novodobých dějin.

Součástí fondu byly rukopisy, fragmenty různých poznámek, koncepty přednášek, kopie spousty rozmanitých dokumentů, osobní i úřední korespondence Jaromíra Smutného, část jeho deníku z doby těsně po příjezdu do Londýna…

Mezi materiály patřily i ručně psané projevy Edvarda Beneše, části jeho textů k různým záležitostem a další drobné, často pouze symbolické poznámky k politickým tématům.

Ukázky přetiskujeme s laskavým svolením autora i vydavatele. Krácení, titulky i mezititulky jsou redakční.

Knihu vydala Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta

O autorovi

Autorem článku je Pavel Carbol

Autor je historik, působí na katedře historie Filosofické fakulty Ostravské univerzity, obor soudobé české dějiny.

Komentáře

Komentářů (5)
  1. Jaroslav napsal - dne 6.8.2016

    …. velmi zajímavé. Něco na tom bude.

  2. Tomas napsal - dne 8.8.2016

    Beneš dokázal správně maximálně tahat problémy za ocas. Více než skutečné zahraniční politice se od roku 1918 zřejmě věnoval činnosti v hradním křídle vlády, jistě proto ho Masaryk jako koaličního i opozičního politika vždy jmenoval ministrem a navrhl na prezidenta. Bohužel intriky proti vládě praktikované doma neplatily v zahraniční politice, kde byl Beneš jen upovídanou zajímavou loutkou. Rok 1938 byl už jen sklizní toho, co se zaselo v roce 1918.

  3. Petr Homoláč napsal - dne 9.8.2016

    Kdesi jsem četl, bohužel zdroj jsem zapomněl, že Beneš si ten “obrovský nátlak Francie a Anglie” o němž je tu zmínka u těchto mocností tajně objednal přes svého emisara Smutného. A to bezpodmínečné ultimátum mu mělo doma poskytnout perfektní alibi pro jeho kapitulantský postoj k Mnichovu.
    Beneš byl tudíž pravděpodobně rozhodnut nebojovat a v podstatě tím tajným jednáním Smutného dal Spojencům najevo, že když oni vytvoří ten “obrovský nátlak”, on Mnichovský diktát bez problémů přijme. Bylo mu vyhověno.
    Jsem nakloněn tomu věřit, Beneš byl dle mého názoru intrikán a slaboch, kapituloval vždy před nacisty i komunisty.
    Pokud to je pravda, měla by se snad nějaká indicie o tom objevit ve Smutného vzpomínkách.

  4. petrph napsal - dne 10.8.2016

    Abychom nesoudili tak tvrdě. Nikoliv že rok 1938 byl už jen sklizní toho, co se zaselo v roce 1918. Pořád se nechce vidět, že německému nacismu podlehla skoro celá Evropa. Naše obsazení Sudet – a pak zbytku republiky, už bylo jen epizodou z toho co se dělo předtím i potom.
    Tak základní chyba se stala když Hitler ohlásil ze strany Německa zrušení dodržování Versailské smlouvy a západní velmoci na to nereagovávaly. Tím defakto potvrdily stav Německa jako obnovené evropské velmoci s imperiálními nároky vůči okolním státům Evropy. Btw to samé co uznávaly západní velmoci sami sobě pod eufemismem “White Man’s Burden”.

    • Petys napsal - dne 11.8.2016

      Západní mocnosti si byly vědomy toho, že zrušení dodržování Versailleské smlouvy bylo v podstatě už jen formálním potvrzením faktického stavu – podmínky placení reparací byly pro Německo tak extrémně tvrdé, že německé hospodářství je stejně nebylo schopno plnit.
      Extrémní ultimáta Versailleské smlouvy vedly ke krizi v Německu a následně pomohly i k růstu Hitlera.