Státním svátkem oslavujeme 17. listopad 1989, který přinesl do naší země návrat svobody a demokracie. Brněnský publicista Kristián Chalupa připomíná jiný 17. listopad. V roce 1949 cynická komunistická moc odsoudila, přesně deset let po popravě studentských vůdců a uzavření českých vysokých škol nacisty v roce 1939, skupinu vysokoškoláků k dlouholetým trestům odnětí svobody. Mezi více než dvacítkou odsouzených byl i student práv Antonín Procházka. Za „velezradu a špionáž“ vyfasoval 14 roků „natvrdo“.

V čem měla spožívat ona velezrada a špionáž? V podstatě v čemkoliv. Například stačilo se někde zmínit, že brněnská Zbrojovka vyrábí nový těžký kulomet, který byl přitom ve stejnou dobu vystaven na mezinárodním veletrhu v Egyptě. Nebo, že příslušníci soukromé armády KSČ Lidových milicí prodělávají vojenský výcvik. Trestné bylo i pouhé seznámení se s textem „protistátního“ letáku.

Soudní fraška z listopadu 1949 v Brně

Obžalovaní mladí lidé byli souzeni brněnským oddělením Státního soudu v Praze podle zákona na ochranu republiky č 231/48 Sbírky. Přelíčení trvalo několik dní, které pro „delikventy“ znamenaly aspoň dočasný únik z vězeňské cely. V té době platila již pro československou justici sovětská poučka o třídnosti nepřítele, který i při nedostatku důkazů musel být odsouzen. Byl totiž předpoklad, že musel jednat přesně tak, jak mu kladla za vinu obžaloba.

Takto vzpomínal v 90. letech minulého století na brněnský „monstrproces“ z roku 1949 soudce Ústavního soudu Antonín Procházka. Soudní jednání probíhalo za přísného vyloučení veřejnosti a proces jeho autoři zorganizovali tak, aby verdikt byl slavnostně vyhlášen na Mezinárodní den studentstva, tedy 17. listopadu 1949. Mezi dvaadvaceti obžalovanými byl také básník Zdeněk Rotrekl, kterému prokurátor navrhl trest smrti. Soud návrh změnil a Rotrekl byl odsouzen „pouze“ k odnětí svobody na doživotí. Nejnižší trest byl deset let vězení.

Soudce Vojtěch Šimíček vzpomíná na Antonína Procházku

K přátelům Antonína Procházky patřil Vojtěch Šimíček, který se narodil dvacet let po ostudném brněnském procesu z listopadu 1949. Docenta Šimíčka jmenoval prezident republiky Miloš Zeman soudcem Ústavního soudu v roce 2014. Předtím působil mj. jako soudce Nejvyššího správního soudu.

„Jen jedinkrát v životě jsem zažil, že v jednací síni soudu zazněl spontánní potlesk. Stalo se tak v listopadu roku 2002 ve sněmovním sále Ústavního soudu. Tehdy Ústavní soud zrušil podstatnou část zákona o církvích. Soudcem zpravodajem byl JUDr. Antonín Procházka. Poté, co pomalu přečetl odůvodnění zrušovacího nálezu, jednotliví soudci pomalu opouštěli sál. Jako poslední odcházel právě doktor Procházka, který se zdržel posbíráním písemných dokumentů. A právě v tomto okamžiku se ozval od přítomných potlesk,“ vzpomíná docent Šimíček.

Podle jeho slov příčinou potlesku nebyla radost ze zrušení části zákona a určitě ani intelektuální požitek z přesvědčivosti nálezu. Tímto důvodem byl Antonín Procházka sám. Byl ztělesněním názorové čestnosti a poctivosti, kteréžto vlastnosti prokazoval po celý svůj život a zasvěcená veřejnost si toho byla velmi dobře vědoma.

„Osobně jsem měl to potěšení setkávat se s ním až v době, kdy byl soudcem Ústavního soudu. Jen zprostředkovaně jsem se proto dozvídal, kolik hmatatelného a konkrétního dobra vykonal v předchozí době. Dokonce znám některé lidi, kteří důvodně tvrdí, že je Antonín Procházka svým zásadovým postojem zachránil před kriminálem či dokonce před špagátem,“ zdůrazňuje Vojtěch Šimíček.

Lidská tvář Antonína Procházky

S doktorem Procházkou jsem se seznámil brzy po jeho jmenování soudcem Ústavního soudu České republiky v roce 1993. Dělal jsem s ním také několik rozhovorů či článků pro Denní Telegraf a pro jeden rakouský týdeník. S nadhledem líčil i své zážitky z doby perzekuce. Se skutečnou noblesou a bez patosu vyprávěl o mučení mladých lidí komunistickými vyšetřovateli a o brněnském soudním procesu ze 17. listopadu 1949.

Debatovali jsme spolu také o současnosti. V souvislosti s naší diskusí o smyslu existence Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu se jednoznačně postavil za jeho činnost. Připomněl přitom zákon o protiprávnosti komunistického režimu z roku 1993, který by měl být naplňován.

Po návratu ze čtyřdenní pracovní cesty do Estonska v roce 1996 mi Procházka mimo jiné vyprávěl, s jakou vděčností vzpomínají občané této pobaltské země na pozdějšího separatistického prezidenta Čečny Džochara Dudajeva, který se v roce 1987 stal velitelem letecké základny v estonském Tartu. Svým vstřícným přístupem k rostoucím snahám Estonců o národní emancipaci Dudajev významně přispěl k odchodu Estonska ze Sovětského svazu.

Vždy před naší debatou se mne soudce Ústavního soudu Procházka zeptal, zda si s ním dám „lidskou tvář“. Po mém souhlasu pak jeho sekretářka donesla láhev Staré myslivecké a dali jsme si po skleničce.

Občas jsme svědky diskusí, zda má náš národ dost lidí, kterých si můžeme vážit. V případě Antonína Procházky odešla před devíti lety skutečná osobnost, na jakou můžeme být pyšní.

©©

JUDr. Antonín Procházka (1927 – 2006) maturoval na klasickém gymnáziu v Ostravě a práva studoval na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1949 byl zatčen a odsouzen pro velezradu a špionáž ke 14 letům odnětí svobody. Zároveň byl akademickým senátem MU v Brně vyloučen na doživotí ze studií na všech vysokých školách v tehdejším Československu. Ve vězení strávil šest let. Dostudovat mohl až v době „uvolnění“ v šedesátých letech a promoval v roce 1971 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Působil pak jako právník ve stavebnictví a dopravě, po roce 1989 pracoval jako advokát. V r. 1990 byl zvolen poslancem České národní rady a jmenován do funkce člena předsednictva ČNR a předsedy výboru pro věci církevní a humanitární ČNR. V roce 1992 se stal soudcem Ústavního soudu ČSFR a v červenci 1993 byl jmenován prezidentem Václavem Havlem soudcem Ústavního soudu České republiky. Přednášel také na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Jeho funkční období skončilo v červenci 2003. V roce 2008 vyšla kniha vzpomínek Antonína Procházky s názvem V boji za ústavnost.